Stádlecký řetězový most

Z architektonického hlediska je most čistou ukázkou pozdního klasicismu a empíru. Jeho dominantou jsou dva masivní kamenné pylony ve tvaru vítězných bran, které jsou vysoké 13 metrů. Mají obdélníkový půdorys o rozměrech 4 × 9 metrů a jsou vyzděny z precizně opracovaných žulových kvádrů. 

Základ mostu tvoří čtyři hlavní nosné řetězy, uspořádané symetricky do dvou dvojic. Tyto řetězy jsou složeny z kovaných železných plochých článků. Řetězy volně procházejí vrchní částí kamenných pylonů přes speciální kluzná ložiska, která umožňují konstrukci reagovat na teplotní změny a pohyby. Na obou koncích mostu jsou tyto řetězy svedeny hluboko do země a ukotveny do masivních vyzděných kotevních bloků. Z řetězů pak na čepech visí vertikální závěsy, která nesou samotnou dřevěnou mostovku. 

Celková délka mostu je 157 m, šířka 6 metrů a výška bran je 13 metrů.

Most původně překlenoval divoké koryto Vltavy u Podolska. V letech 1847–1848 ho nechal postavit slavný jihočeský průmyslník Vojtěch Lanna starší. Projekt vypracovali inženýři Josef Gassner a Bedřich Schnirch – právě druhý jmenovaný byl evropským průkopníkem řetězových konstrukcí.
Most svému účelu u Podolska věrně sloužil více než sto let. Ve 30. a 40. letech 20. století však přestal kapacitně stačit sílící moderní dopravě, a proto byl vysoko nad ním vztyčen monumentální železobetonový Podolský most. Nad sebou oba mosty vedly plných osmnáct let, do roku 1960, než začalo napouštění Orlické přehrady. Protože stařičký řetězový most by skončil na jejím dně, byl v sedmdesátých letech 20. století rozebrán a přemístěn do údolí Lužnice.

Velký problém pro most nastal v 50. letech, kdy padlo rozhodnutí o stavbě Orlické přehrady. Bylo jasné, že stoupající hladina Vltavy původní empírový most nenávratně pohltí. Nakonec ale zvítězila touha po jeho záchraně. Most byl kompletně rozebrán. Každý z 2000 žulových kvádrů byl pečlivě očíslován, zadokumentován a kovové součásti o celkové hmotnosti 102 t byly uloženy do krytého skladiště.
O unikátní most mělo zájem několik lokalit. Nakonec bylo vybráno malebné údolí Lužnice pod městysem Stádlec, kde šířka údolí a konfigurace terénu přesně odpovídaly původnímu vltavskému korytu.
Po letech mravenčí práce byl most jako obří historické puzzle znovu sestaven. Slavnostní otevření přemístěného Stádleckého mostu se konalo 25. května 1975.

Most dnes vypadá jako nový, protože v letech 2020–2021 prošel most zásadní rekonstrukcí. Původní dřevěné prvky napadené dřevomorkou byly kompletně vyměněny za vysoce odolné dubové dřevo. 

Stádlecký most byl v roce 1989 prohlášen národní kulturní památkou a vyhledávaným cílem pěších turistů, cyklistů i vodáků, kteří pod ním proplouvají po Lužnici.
Most ale nezůstal jen statickým muzeem – stále slouží běžnému provozu. Aby se však tato křehká konstrukce nepoškodila, platí zde přísná pravidla. Vjezd je povolen pouze osobním automobilům do maximální šířky 2 metrů, hmotnosti 1,5 tuny a rychlost je omezena na pouhých 10 km/h. Není proto vhodný pro běžnou tranzitní dopravu. Při přejezdu auta se celý most mírně rozvlní a dřevo hlasitě pracuje.