Nepál

Manaslu Circuit trek + Tsum Valley

19-ti denní trek kolem Manáslu

Martina Pill
Napsal/a 25 článků a sleduje jej/ji 7 cestovatelů
Manaslu Circuit trek + Tsum Valley
Vloženo: 20.02.2017
© gigaplaces.com
Byli tam:
Chtějí tam:

Ze všech nádherných treků v Nepálu jsme si zvolili okruh kolem Manaslu 8 163m (Hory duchů a osmé nejvyšší hory světa), která leží v turisticky méně navštěvované, donedávna zakázané pohraniční oblasti s Tibetem. Cesta je geograficky nádherná a kulturně fascinující. Obyvatelé horního toku Buri Gandaki jsou přímými potomky tibetských imigrantů, kteří se zde usadili na počátku 17. století. Díky tomu jazyk, oblečení a zvyky jsou tu výlučně tibetské. Perlou treku je pětidenní návštěva Tsum Valley – údolí zpřístupněné od roku 2010. Trek jsme šli na konci října do poloviny listopadu a počasí bylo naprosto luxusní.

1.-2. den

PHA – Beograd – Abu Dhabi – Kathmandu (cca 20h)

Přelet z Prahy do Bělehradu zabere jen něco přes hodinu, za to zde přestoupíme na další, 6-ti hodinový let do Abu Dhabí. Ráno nás, celé rozlámané, přepadne 30°C pouštní klima a tak spěcháme do klimatizovaného autobusu. Máme před sebou poslední let – do Káthmándú (KTM), kde nás přivítá malé, ale sympatické letiště. Teď ještě splnit vízovou povinnost, kterou čeští občané vůči Nepálu mají a vyzvednout batohy. Z Česka máme již vyplněnou on-line žádost, takže zaplacení na jedné přepážce (40 USD) je dílem okamžiku, stejně tak obdržet razítko do pasu (na přepážce druhé). S obrovským napětím čekáme na batohy a potom jdeme vyhlížet náš domluvený odvoz do hotelu. Zatím je to neuvěřitelné, ale vše funguje. Nepálci se usmívají, jsou milí, a když uvidím ceduli se svým jménem, přesvědčují mě, že v místním chaosu mají svůj řád.

Díky momentální špičce (17:30), se po hodině dostáváme do hotelu. Alespoň zatím nasáváme atmosféru města a chutná celkem smogově. Mladíci nám vynesou 20kg batohy až do 3. patra a tak v návalu euforie utrácím první dolar jako dýško. Pokoj odpovídá ceně 4$/os, ale nic víc, než postel s obstojně čistým prostěradlem, momentálně nepotřebujeme. Protože bydlíme v samém centru KTM – Thamelu, vydáme se na krátký průzkum okolí, přesně tak dlouhý, abychom se nezvládli ztratit už první večer. Úzkými uličkami proudí turisté, motorky, taxikáři, rikše. Všichni obousměrně a za nepostradatelného zvuku klaksonů. Smog a prach je všudypřítomný a za celý měsíc si na něj nezvyknu.

3. den

Káthmándú

Hlavní město, kde žije přes milion obyvatel, je rušná a podle nepálských měřítek i moderní metropole. Leží ve výšce asi 1400m n.m. v zeleném údolí Kathmandu Valley. Začínáme ho poznávat snídaní v blízké restauraci s podivným názvem Hello Kitty, kam za námi dorazí Mim, chlapík z agentury, který nám na dálku zprostředkoval veškerá potřebná povolení a domluvil průvodce (guida) na trek. Časový posun, který vnímá hlavně můj žaludek, mi zatím nedovoluje bohatýrské snídaně (ikdyž nabídka i ceny jsou velmi lákavé). Doprovodíme Mima do Immigration office, kde je k poslednímu povolení prý potřeba originál našich pasů. Doufáme, že k nám bude byrokratický budha milostivý a vyřizování zabere jen pár hodin. To se taky opravdu stává, takže se můžeme vydat zpět odpolední špičkou. Vystoupíme si u Garden of Dreams, o které jsem četla v průvodci a za 200 Rs. vstoupíme do středně velké, udržované zahrady. Za čtvrt hodiny už tu nemáme co dělat, tak místo opouštíme a navštěvujeme místní ATM, jelikož jsme po zaplacení Mimovi spočítali, že jsme se doma jaksi přepočítali a potřebujeme mnohem víc peněz, než máme… Jedeme na náměstí Durbar square které je zapsáno v seznamu světového dědictví UNESCO. Po zemětřesení 2015 utrpělo také toto místo vážné škody, a tak se ani nedivíme, že vstupné se téměř ztrojnásobilo (1000 Rs.). Přesto však tohle místo stojí za návštěvu. Jen doteď nevím, proč místní prodejci nabízí turistům housle nebo flétnu. Večer se ještě seznamujeme s našim guidem – který se jmenuje prakticky – Mim.

4. den

KTM - Arughat Bazar, 9h

První smlouvání s taxikářem a hned neúspěšné. Zdá se nám moc platit za 10 minut 500 rupíí. Tato taxa je zde prý běžná, ale na jakoukoli vzdálenost, dokonce i na letiště. V duchu ubírám Nepálcům bod a jdeme raději hledat náš autobus. Zpoždění nabíráme pouze hodinové, ale ještě v KTM nás staví policie, aby zkontrolovala přetížení autobusu (kvůli bezpečnosti), kterou samozřejmě několikanásobně překračujeme, a tak musí náklad, těžce vytažený na střechu, zase dolů. Nabíráme další hodinu, než se vyřeší úplatky a překlad nákladu, tak se mezitím seznamujeme s Mimem.


Cesta pokračuje dál se dvěmi zastávkami na jídlo a na záchod (zvrací se zásadně za jízdy do pytlíku). Sice sedíme, ale holeněmi narážím do sedadel předemnou a z uličky se na mne lepí další a další cestující. Poslední úsek vede serpentýnami, typickou, zaprášenou polňačkou s výhledy na rýžová políčka. Když vystoupíme, máme černé tričko téměř bílé a bílý kapesník téměř černý. S námahou i úlevou zároveň nahodíme batoh na záda a k hotelu Manaslu dojdeme přesně za 25 minut. Platíme 800 Rs za pokoj pro 3, objednáváme si večeři a dáváme první sprchu v horách. Ne takovou, co by si člověk vychutnal, ale pěkně studenou na betonové špinavé zemi s povalujícími se (raději) neidentifikova­telnými předměty a v šeru, jelikož je pátá hodina a stmívá se rychle. Večer dokonce chytíme poslední wifi a na dalších 17 dní se loučíme se světem. Poté, co nás wifi v KTM pronásledovala téměř na každém kroku bych lhala, že mně nepřítomnost internetu a okolního světa nepotěšila.

5. den

Arughat – Lapubesi, 22km

Že mám těžký batoh jsem věděla, ale že ho budu mít zase nejtěžší ze všech mě naštvalo. Copak se nikdy nenaučím balit? Jelikož jsme se předem nějak nedomluvili na nosiči, který by nám nesl část věcí, ptáme se Mima, zda by tahle naše hloupost nešla ještě nějak vyřešit. Prý se zkusí zeptat, ale nic neslibuje, protože hodně lidí odešlo z hor na festival a ti co zůstali, mají jinou práci. Po pár kilometrech funíme všichni. Sladkosti, co na dalších 17 dní táhnu, mám chuť rozdat dětem už v první vesnici. Naštěstí stavíme brzy na oběd. Mim si překvapivě místo oběda začne prát svoje dvě bílé bavlněné mikiny, které má na celou dobu. Po osmi hodinách cesty, většinou zařízlé do skal nad řekou, kde se míjí karavany mul, nosičů, turistů a místních, jsme v Lapubesi. Dnešní noc strávíme v pokoji pod střechou, ve které mají místní vybudovaný kurník. Dole ve vsi se prodávala denní kuřátka (brojleři), která pak musela absolvovat cestu v krabici na nosičových zádech v asi 30°C horku. Při večeři si dá Mim místní pálinku – rakši, která chutná jako naředěná samohonka, ale působí na něj jako by naředěná nebyla, a tak posloucháme celý večer o historii Nepálu a budhismu. Protože je budhista a to je v zásadě velmi mírumilovné náboženství, je takový i Mim. Nosiče s největší pravděpodobností neseženeme, a tak nám nabídne, že část našich věcí nám ponese (na rozdíl od nás má poloprázdný batoh). Mě osobně se nápad líbí, ale už předem je mi líto jeho i jeho ne zrovna kvalitního batohu, který je ke konci zralý na vyhození. Moje svědomí trošku uklidní informace, že batoh nekupoval, nýbrž dostal.

6. den

Lapubeshi – Tatopani, 15 km

Poprvé si dávám „tibetský chleba“. Jsem zvědavá, co se pod tímto názvem skrývá a jelikož nemám chuť na placky, palačinky, ani kaši, zkouším tento nasládlý smažený langoš s marmeládou. Celý den se předháníme s mulami a tak máme bohužel dost pomalé tempo, navíc s rozvířeným prachem jako bonus. Teplota stoupá k třicítce a tak velmi uvítám rozhodnutí našeho Guida, když prohlásí jako konečnou Tatopani (v překladu „horká voda“), kde ze skály vytékají minerální prameny o teplotě 20 a 40°C. Jsou přímo u hlavní cesty, kudy chodí neustále davy lidí, ale ani to mně neodradí, abych ze sebe šla rovnou smít prach a tak si pereme a myjeme vlasy v horké vodě a tipujeme, za jak dlouho někoho napadne postavit zde bazének a lákat na něj turisty. Z kouřící skály na nás mávají opice, takže minerální vodu přece jen raději filtrujeme.

7. den

Lapubeshi – Phillim, 20 km

Cestou se co nejvíce zbavujeme bonbónů pro děti, které nás sepnutými ručičkami a zvoláním „Namasté“ zdraví už z dálky a ti šikovnější přidávají i dovětek „give me chocolate“. Na toto divadýlko začínáme brzy neslyšet a schováváme si bonbony do zapadlejších vesniček. Cesta je plná ohromných vodopádů, vesničky upravené, hodně se zde používá lámaná břidlice. Místy mi krajina připomíná naše Tatry, či Alpy, ovšem asi tak v trojnásobném měřítku. Před Phillimem přejdeme jeden z nejdelších zavěšených mostů v Himalájích. Dnešní noc strávíme v pokoji pro nosiče, téměř se zde nehneme, za to si ale objednáme kýbl horké vody na „sprchu“ a opět s ním vystačíme všichni tři. Jídlo je tu opravdu výborné (co vesnice, to jiné suroviny a chutě), na jídleníčku nechybí pizza či makarony, nebo dokonce jablečný koláč z čerstvých jablek.

8. den

Phillim – Chumling, 17 km

Tímto dnem se na pár dní oficiálně rozloučíme s Manaslu okruhem a odbočíme do Tsum valley. Toto unikátní údolí je zpřístupněné od roku 2010 a tvoří nepálský výběžek směrem do Tibetu. Žijí zde tedy převážně tibetští uprchlíci již několik generací, hospodaří velice skromně, bez technických vymožeností těžce obdělávají svoje políčka za pomoci jaků či buvolů, ale i přes to, že se většina z nich za celý život nepodívá ani do Káthmándů, je neuvidíte zamračené. Do práce je zapojena celá rodina.

Po osmi hodinách chůze (se zastávkou na oběd), kdy většinu tvořilo náročné stoupání, přecházíme přes ne zrovna nejnovější dřevěný most (jediný, který spojuje toto údolí se světem) do Chumlingu (2400m). Báli jsme se sesuvů, na které nás upozorňoval už Mim v KTM a nebylo jisté, zda je údolí vůbec průchozí, ale nakonec se jednalo pouze o kratší okliku přes řeku za vesničkou Lokpa, než se dostaví cesta nad řekou, nic nebezpečného. Nad vysokými horami krouží orli, je to úžasné představení. Ubytováváme se v moc hezkém, dřevěném domku, kde bydlí zároveň i místní. Zkoušíme první „dal bhat“ (typické indické a nepálské jídlo, které se skládá z rýže, bambor na kari, zeleniny a čočkové (luštěninové) omáčky, (někdy se osmaží kousky nasekaného kuřete) a je opravdu vynikající. Toto jídlo chutná všude jinak, ale všude ho přidávají. Vyplatí se tak lidem, co mají všeobecně velký hlad :) Náš guide si ho dával vždy, každý den. Uvaří se ho velké množství a jedí ho tak hlavně místní (s nosiči a průvodci) spolu v jedné jídelně, rukami. Zřejmě je oblíbené i proto, že zde platí pořekadlo: „Dal Bhat power, 24 hour“. My jsme si ho naopak daly s Darinou napůl, jelikož bychom nesnědly ani celou porci, natož s přidáváním. Výborná je i česneková polévka. Zde taky jako na jediném místě dostaneme k jídlu čerstvou zeleninu – bílou ředkev – na kterou se doslova vrhneme. Večerní obloha je neuvěřitelná, neznám lepší program než noční oblohu s miliony hvězd a nádhernou mléčnou dráhou.

9. den

Chumling – Chhekampar, 11km

Opouštíme útulný dvorek a stoupáme do další vesnice, která leží už ve 3000m n.m. Jediné zpestření v tomto dni nám přinese setkání s Mimovým otcem, který se rovněž živí jako průvodce. Další zajímavostí na tomto prašném úseku je divoká marihuana, která se objeví u jedné stúpy. Stúpa je buddhistická stavba, která je symbolem klidu a míru. Je naplněna buddhistickými relikviemi. Obcházejí se po směru hodinových ručiček, což má pozitivní vliv na mysl. Postupně se nám objevují krásné scenérie svaté Ganes Himal, sedmitisícové hory s několika 6-ti tisícovými bratříčky.

V prudkých serpentinách míjíme vodopád, z kterého nadšeně nabírám vodu, i když do cíle nemáme daleko. Dojdeme do zcela nově postaveného hotýlku. Sice ještě voní dřevem a je zde čisto, ale veškerou izolaci tvoří jedna vrstva latí, přes které jde vidět ven a kterými v létě snad i příjemně fouká. Teď ale teplota v pokoji v noci nepřesáhne 8°C, takže ranní vyskakování ze spacáku jde poněkud ztuha.

Údolí Tsum
Autor: © gigaplaces.com

Údolí Tsum

cestou do vesnice Chekampar

10. den

Chhekampar – Mu Gompa (3700m), 33 km

Rozhodli jsme se pro jednodenní výlet překrásným údolím ke klášteru Mu Gompa. Leží ve výšce 3700m a tak je při závěrečném stoupání výška už lehce cítit. Vyrážíme v půl 7 ráno, abychom se stihli vrátit za světla. Přece jen je to trasa, kterou si někteří turisté rozkládají na 3 dny. Počasí je lehce mrazivé. Jde se dobře, nemáme žádný batoh, jen vodu a oblečení, ale i tak jsem za chvíli zadýchaná. Míjíme první velký (ženský) klášter – Rachen Gompa, kam se vydáme zítra. Rychlým tempem dojdeme do první vesnice o hodinu dříve. Potkáváme se s prvními jaky a jejich pastevci. Jsou to krásná a velmi houževnatá zvířata. Lidé jim nevadí, ale je třeba mít se na pozoru, protože naštvaný jak může být velmi nebezpečný a dokáže i zabít.
Konečně dorazíme do kláštera, z jehož střechy máme úchvatný výhled až na Ganesh Himal. Z druhé strany máváme do Tibetu, kam Mimovi málem uletí jeho bílá kšiltovka. Odebereme se do mniší kuchyně, posadíme se do jídelny, kde dost profukuje, takže za chvíli už stojíme v kuchyni a mačkáme se na lavici pro mnichy. Pozorujeme urostlého mnicha kuchaře, jak vaří na kamnech oběd pro místní a zároveň pro nás. Černý čaj a polévka s tibetskými nudlemi se mi v tu chvíli zdají lepší než knedlíčková polévka se svíčkovou :). Než toto místo definitivně opustíme, musíme ještě vstoupit do modlitebny.
Na dlouhé cestě zpět procházíme spolu s karavanami jaků kolem desítek stúp, přes políčka a vesničky místních obyvatel. Dojdeme ještě za světla, ale necítím už skoro nohy, na jednodenní výlet to bylo až moc.

Údolí Tsum - Mu Gompa
Autor: © gigaplaces.com

Údolí Tsum - Mu Gompa

výhled z kláštera Mu Gompa

11. den

Chhekampar – Chumling, 26 km

Vydáme se k ženskému buddhistickému klášteru – Rachen Gompa. Bez batohu je to opět paráda a za hodinu a půl jsme v klášteře. Oslovujeme první mnišky, které ovšem díky krátkému 3mm sestřihu vypadají jako mniši. Navštěvujeme jejich modlitebnu, která je oproti té včerejší mnohem modernější a větší. Je tu mnohem více světla a parkety (takže nám nemrznou nohy, protože boty jsme museli nechat přede dveřmi). Venku právě probíhá výuka angličtiny: „Where is the shoe, I brought yesterday?“ A stále do kola. Další klášter naproti ve skalách už nenavštívíme a vracíme se, přece jen nás čeká dlouhý sestup. Dáváme si ještě dýňovou polévku (s kousky dýně) a je to příjemná změna po těch všech nudlových variacích. Potom se tedy vydáme na sestup prašným, ale velmi fotogenickým údolím a těšíme se na opět výborný Dal Bhat, který jsme zde před 3 dny měli. Jo, a ještě tu běhal pes s červenýma očima, které v noci svítily (modře)….teda když na něj člověk (nechtěně) posvítil čelovkou :).

12. den

Chumling – Deng, 23 km

Opouštíme Tsum valley a napojujeme se na původní okruh, kde nás čekají další výhledy a také více turistů. Čím výše a dále od civizilizace jsme, tím vyšší jsou i ceny jídla. Zvláštní je, že za pokoj pro tři platíme v průměru stále 100 korun, ale za jídlo cena roste i na dvojnásobek. Dopravit sem nějaké potraviny stojí hodně peněz, nebo pořádnou dřinu. Stoupá i cena čaje a vody (velká, asi 2,5l termoska vody, stojí 200 Kč).

V poslední vesničce v Tsum, kde se zastavujeme na oběd, uslyšíme poprvé češtinu. Dokonce je mi ten hlas povědomý a vsadila bych se, že už jsem ho někdy slyšela. Skupinka asi 10 dospěláků je z CK Namche a jejich vedoucí není nikdo jiný, než Radka Tkáčiková, která je odbornicí na Nepál již několik let. Stihnou nám sdělit, že v BC na Manáslu jsou tři Češi, kteří se snaží o vrchol a tak jsme zvědaví, jestli je potkáme. Celý den jdeme podél řeky, jednotvárnou a nekonečnou krajinou, semtam potkáme dědulu jak vede kravku s košem plným trávy z pastvy. Šlapeme jak roboti a tak si zpříjemníme alespoň večer, kdy objevujeme v jídelním lístku rýži se zeleninou a s tuňákem. Usínáme v dřevěných chatkách za hukotu řeky a stěnami opět docela protahuje.

13. den

Deng - Namrung, 18 km

Ráno si zkoušíme napravit mikroflóru a objednáváme si čaj Masala, který je s mlékem, které normálně ráno nepiji ani doma. Nemám vlastně ráda ani masalový čaj, který je na mne díky sladkému koření moc aromatický, ale změna je život. Nakonec se obavy z mléka nepotvrdí, ale stejně už další ráno neexperimentuji. Opouštíme hotel se sympatickým názvem Shangri La a za chvíli přecházíme lanový most na druhou stranu řeky. Cesta je dost strmá, místy lezeme po dřevěných žebřících a za chvíli jsme vysoko nad řekou. V první vesnici se rozhodneme se, že využijeme chvíli odpočinku a sluníčka a myjeme si vlasy už dopoledne, aby nám stihly uschnout přes den.
Při závěrečném dvouhodinovém stoupání do Namrungu, potkáváme skupinku nosičů, z nichž každý nese snad 40 kg (mají dva batohy spojené do jednoho a svázané lanem je nesou opřené o čelo). Jeden protijdoucí nás pozdraví „privět“, což je ruský pozdrav, který nás překvapí asi jako eskymák na poušti. Asi nesl zavazadla ruským turistům, kteří tu prý jsou, ale nikdy jsme je nepotkali. Mim říkal, že se dozvěděl od jejich nosičů, že Rusové ráno nesnídají, pak celý den šlapou a ujdou obrovské vzdálenosti.
Namrung je větší vesnice. Mim nám slibuje wi-fi, ale nefunguje, i když její logo je na cedulce každého guesthouse. Dostaneme malou dřevěnou chatičku, kam se i s batohy tak tak vejdeme. Rychle objednáváme kbelík vody na mytí a pak se přesouváme do jídelny, kde mě potěší stejný filtr na vodu, jako mám já – Sawyer. Funguje i na principu gravitace, takze přes něj voda nalitá z vrchu proteče a můžeme ji tak pít už filtrovanou. Dáváme si velkou termosku zázvorového čaje za 240 Kč a mix chowmain (čínské nudle), které už později nic nepřekoná, protože jsou neskutečně dobré, dokonce s jačím sýrem.

Lanový most z Deng

jeden z nejhorších mostů po cestě

Lanový most z Deng
Autor: Tomáš Roth © gigaplaces.com

14. den

Namrung - Lho (3181 m.n.m.), 13 km

Čím výše jsme, o to kratší úseky jdeme. Každý den ovšem vypadá podobně. Snídaně na 7,00, pak 3–4 hodiny chůze, hodinový oběd a další cca 3h chůze. Dnes ovšem obědem i končíme, máme půldne náskok a na tomhle místě se nám natolik zalíbí, že zde zůstaneme. Poprvé se ukazuje královna zdejších hor, osmitisícová Manáslu. Je to krása, pohybovat se v podhůří se zlatými modříny, kde se pět kilometrů do výšky tyčí tato majestátní hora. Právě nastává období žní a lidé na poli se činí současně s dětmi, které však stíhají odbíhat k plotu natahovat ručičky na nějakou sladkost. Lokální brambory jsou vyhlášené a opravdu vynikající. Vydáme se do nedalekého kláštera určeného k výchově chlapců. Leží na mírném kopci, z kterého jsou parádní výhledy na celou vesnici. Na druhém konci kláštera objevujeme baseballové hřiště s pobíhajícími mnichy v dlouhých šatech a taky solární systém sprch. Trochu (nebo spíš hodně) právě vycházejícím klukům s ručníkem na hlavě závidíme, protože teplou sprchu uvidíme nejdříve v KTM.

Seznamujeme se s Mimovým otcem Basantou, kterého jsme konečně došli a jeho klienty z USA a u společné kávy se kocháme výhledem jako na Matterhorn. Poprvé se v jídelně navečer začíná topit. Teplo je však jen kolem kamen, takže už 2m od nich sedíme stále v péřové bundě. Jsou ale i tací, kteří dokáží sedět v péřové bundě přímo u kamen. Jsou to Indičtí studenti, kteří zde dělají průzkum, či nějaké sčítání obyvatel a dle jejich výrazu soudím, že chladné večery jsou pro ně opravdovým utrpením. Mezitím se bavíme s místními o Člověku v tísni, který je zde hodně aktivní (People in need) a o Pavlu Bémovi, který sem pravidelně jezdí (byl tu před 14ti dny) a místní vesnice finančně podporuje. V jednom hotelu (který patřil k těm „luxusnějším“), objevujeme jeho kalendář, který vydal na podporu této oblasti po zemětřesení.

Když jdeme spát, slyšíme neustálé bušení v pravidelném rytmu, jako by se zasekla mlátička… Cestou na záchod si všimnu, že na dvorku za chatkami se mlátí obilí cepy. Očima turisty zážitek a návrat do minulého století, očima místních zcela běžná věc.

Výhled na Manaslu

pohled na Manaslu, který jsme měli z vesnice Lho, byl naprosto famózní

Výhled na Manaslu
Autor: Tomáš Roth © gigaplaces.com

15. den

Sama Gaun, 11 km

Dnes nás čekají jen 4 hodiny chůze, takže nikam nespěcháme. První půlku jdeme částečně pralesem ve stínu (na tričko a kraťasy to už několikátý den není), bavíme se s Mimem o místních zvyklostech a mmj. se dozvídáme, že je-li v rodině víc dětí, žení / vdávají se postupně od toho nejstaršího. Do vesnice přecházíme další z lanových mostů a poslední úsek tvoří už rozlehlé a široké údolí s povalujícími se jaky. Ze Sama Gaun běžně horolezci vyráží na expedice, útočící na vrchol Manáslu, tak se objevují obchůdky a také více hotýlků a možností ubytování. Ve skromných zahrádkách ještě ve 3000m rostlo zelí, květák, salát či mrkev. Tady už jsme v 3500 m a zahrádky nevidíme žádné. Přesto v jídelníčku nabídka nějaké zeleniny neustále je. Jdeme k nedalekému klášteru, kde zrovna probíhá obřad, venku sedí mniši a točí svým bubínkem (který symbolizuje obcházení stúpy), pálí větvičky z tisu a tak si zde jen sedneme, pozorujeme dění, zkoušíme na sebe přenést atmosféru a meditujeme s nimi. Po třetí hodině zaleze slunce za nejvyšší kopečky a rázem se ocitáme ve stínu a taky hned vytahujeme bundy, čepice a rukavice. Protože zdaleka není čas večeře a ve studeném pokoji se mi nám být nechce, jdeme s Mimem na policejní stanici s kontrolou našich permitů. Večer popíjíme čaj a připravujeme se duševně na zítřejší odpočinkový den, kdy máme v rámci aklimatizace naplánovaný výlet do základního tábora Manáslu, který leží dle naší mapy ve výšce 4400 m. Že je to ve skutečnosti 4850 mnm zjistíme však až následující den.

16. den

Sama Gaun – Manáslu BC (4850 m n.m.), 18km

V 6,30 vyrážíme na dlouhý aklimatizační výlet do základního tábora Manáslu. Cesta vede asi půlhodiny podél toku říčky a pak se zvedá. Nejdříve mírně lesíkem a až stromy zmizí, začne se klikatit vzhůru k výhledům. Snažíme se hodně pít, vodu z ledovce naštěstí několikrát překračujeme. Čím jsme výš, tím víc se otvírá obrovská moréna, která vytváří dojem masivní skály, ale praskání a mohutné pukání a sesuvy ledovce jsou živým důkazem, že to skála není. Když uvidíme první praporky, začínáme se těšit, že se blíží konec nekonečného stoupání. Je to ale jen předzvěst starého BC, do toho nového je to ještě další hodina chůze. Nemůžeme se dočkat, když je to taková perla našeho treku. V BC se včak žádná expedice, i když jsou tak výborné podmínky, o vrchol nepokouší. Vychutnáme si tu svačinku a po půlhodině se vydáme na sestup. Darina začne najednou v půli cesty omdlívat, tak ji Tom podepírá a dovede ji až dolů. Cestu tak skoro seběhneme. Máme toho všichni plné brejle, dáváme si česnekovou polévku, i když česnek v ní asi není. Kromě polévky si taky dopřejeme sprchu, která však nesedne Darině, která svůj vyčerpaný organismus totálně zmátla (nejdřív výškou a pak i teplotou) a on zareagoval obrovskou zimnicí. Další hodiny máme tedy o zábavu postaráno, dostáváme různé rady, zahříváme Darču, ptáme se na možnost přivolat vrtulník, ale hlavně doufáme, že to přejde. Vrtulník je dost komplikovaná a hlavně drahá záležitost. Signál tu mají jen místní a satelitní telefon nemáme. Už se nemůžu dočkat, až zalehneme, dnes to bylo náročné, bolí mě hlava a ráno musíme vyřešit, jak pokračovat.

Cestou do BC
Autor: © gigaplaces.com

Cestou do BC

Stoupání do BC scénickou krajinou pod dohledem samotné Manáslu

17. den

Sama Gaun – Samdo, 10 km

Noc proběhne nad moje očekávání dobře a všichni spíme. Hlava mě ale stále bolí. Po snídani zjišťujeme, jak je na tom místní telefon s přivoláním vrtulníku. Darina si stále přeje odejít z hor za každou cenu a tak jdeme do největšího hotelu, kde si připadáme jako v jiném světě. Velká a čistá jídelna, recepce, na zdi kalendář Pavla Béma. Za námi se ozve: Ahoj….Čau, zdravím Slováky! Než si uvědomíme, že oslovení v prázdné jídelně patří nám, chvilku nám to trvá :) Náš Tom je totiž Slovák, a tak tvoříme zajímavou, česko-slovenskou partičku. Dáme se do řeči s našim novým známým, kterým není nikdo jiný než jeden člen z české expedice, o které jsme slyšeli cestou od Radky Tkáčikové. Takže Češi už slezli dolů, proto jsme neviděli nahoře žádný stan. Má pěknou modřinu pod okem a vypadá to, že si to nahoře rozhodně užili. Nabídne Darině, že se k nim může přidat, protože ještě dnes sestupují (stejnou cestou, jako jsme šli nahoru). Čekají je ovšem mnohem delší úseky, než jsme šli nahoru a celou naši asi 8-mi denní trasu musí kvůli zpátečnímu letu zvládnout za 4 dny. Mají objednané muly na batohy i na materiál. My jsme jen dva dny od sedla a úseky máme velmi krátké. Darina se rozhodne pro sestup. Musíme tedy vyřídit formality a sdělit tohle rozhodnutí agentuře v KTM, aby za ni náš guide už neměl odpovědnost. Kolem desáté se rozloučíme a naše cesty se rozdělí. My pokračujeme nahoru, dokončit okruh, Darča ze strachu o svoje zdraví dolů. Do KTM máme dorazit v přibližně stejnou dobu, možná s jednodenním rozdílem.
Do vesničky Samdo dorazíme po třech hodinách. Cesta vede příjemně po vrstevnici, jen ke konci se trochu zvedá. Ocitáme se opět blíž tibetským hranicím, které jsou viditelné už přes kopec. Večeři strávíme se skupinou Holanďanů, co mají svého kuchaře. Funguje to tak, že si propůjčí kuchyň a vyváří svoje vlastní jídlo o třech chodech. Dnes mají rajskou polévku, která však smrdí naprosto uměle, takže jim nezávidíme. Druhý chod už vypadá lépe, dokonce dostanou hranolky (ty už trošku závidíme) a cpou se, až mají boule za ušima. Já jsem přejezená ze svého vlastního jídla, takže naštěstí nekoukám moc mlsně. Jen se divíme, jak kolem nich nosiči, kuchaři a celý doprovodný poskakují jak cvičené opice. Zřejmě ví, že od toho se odvíjí výše dýška. Jejich vedoucí šel dokonce 4h do další vesnice, aby jim rezervoval ubytování na další noc, které bývá omezené kapacitou.

YAK

strážce hor

YAK
Autor: © gigaplaces.com

18. den

Samdo – Dharmasaala (4400m), 10km

Opět zíráme, co všechno jsou schopni Holanďani sníst. Začne to ovesnou kaší, pokračuje palačinkami a na závěr je omeleta a ještě všem přidávají. Tak tak pro sebe urveme kousek marmelády na náš „chudý“ tibetský chleba. Do další vesnice jdeme 3,5 hodiny. Úseky jsou poslední dny krátké, takže už se těšíme, až přelezeme sedlo a půjdeme zase celý den. Protože Dharmasaala není vlastně vesnicí, ale spíš táborem, ze kterého se vyráží do sedla, je někdy problém sehnat ubytování a tak někteří průvodci den předtím dojdou až sem a udělají pro svoje zákazníky na další den rezervaci.

Když dorazíme, Mimův otec nám drží místo ve stanu (kde se poprvé štítím matrace). Takže se zde moc nezdržujeme a jdeme se slunit ven, jelikož i když jsme hodně vysoko (4400m), je zde krásně teplo. Sedíme na kamenech a opíráme se o zeď zdejší jídelny, dojídáme předraženou polévku, pijeme kafe 3v1 a tak trochu nahlas se zasním o štrůdlu se šlehačkou. V tom se ozve: „to byste toho chtěla nějak moc, slečno.“ Otočíme hlavy a uvidíme vedle nás sedícího, asi 70-ti letého sympaťáka.

Další úsměvná historka přijde od Holanďanů, kteří se pochlubí, že mají v plánu vystoupat na Larkya Peak (cca 6000m) a neví, že jejich průvodce se přes den s mapou v ruce ptal toho našeho, jestli ví, která hora je Larkya Peak.

Večeříme ve společné jídelně, která je pro všechny a tím pádem je hodně přeplněná (jinými slovy je narvaná) všemi národnostmi. Noční můrou se stává hlavně návštěva WC, které je zde pro celý tábor také pouze jedno, dveře nejdou zavřít a tak stejně většina chodí bokem. Zbytečně tu tedy nevysedáváme, jdeme spát a přípravit se na ranní paniku, protože se všichni chystají vstávat už před 4h, aby došli včas do sedla. Jsme sice jiného názoru, ale vyvracet jim to nechceme.

Dharmasaala

„stanový tábor“ před sedlem Larkya

Dharmasaala
Autor: © gigaplaces.com

19. den

Dharmasaala – Bimtang (4400m – 5100m – 3700m), 19 km

Nakonec už v 3:15 nás vzbudí Mimův otec. I když to stále nechápeme (do sedla je to 5 hodin pomalou chůzí), vstaneme a jdeme na palačinku, abychom se vyhli davům dalších turistů, kteří se postupně začínají objevovat. Na cestu si necháme udělat chapati s omeletou. Nad táborem se začínají tvořit řady světýlek, co pomalu opouští tohle místo a všichni stoupáme do finále celého treku – sedla Larkya pass (5100m). Venku panuje ideální počasí, je bezvětří, zdá se mi, že ani nemrzne a jde se krásně. Konečně je po 14-ti dnech vidět Velký vůz. Chvílemi vypínáme čelovky a pozorujeme divadlo v podobě padajících hvězd. Mírným stoupáním jsme v sedle za 4,5 h v 9:00. Trošku nadáváme na ranní vstávání, ale prý kolem 10 začíná v sedle hodně foukat. Jestli to tak je nebo ne už nezjistíme, protože hned jak se vyfotíme, pokocháme a posvačíme, začneme klesat. Není to žádný horor, jak mnozí popisovali, ale celkem pohodové klesání. I tak dáváme kolenům a botám zabrat a jsem moc ráda, když dorazíme kolem jedné do Bimtangu, kde nás opět čeká Mimův otec se zamluveným ubytováním (tentokrát o 100% lepším) v nových dřevěných chatkách s čistou postelí. Při večeři mne napadne hláška z filmu Pelíšky, jestli „hoří hovno“. No, třeba jačí ano :) a je celkem výhřevné. Máme dobrou pozici a sedíme hned vedle nich, takže si večeři a jablečný koláč pěkně vychutnáme. Naši sousedé jsou bohužel opět Korejci, kteří mají i péřové kalhoty a tváří se jako by slezli Everest. Objednávají si drahý alkohol a nám je líto jejich průvodce, který kolem nich neustále poskakuje. K nám přijde Mimův otec a asi půlhodiny nám lámanou angličtinou vysvětluje, že příště, až pojedeme do Nepálu, máme kontaktovat rovnou jeho nebo Mima. Zkrátka my ušetříme a oni si víc vydělají. Když však po návratu doporučím Mima známým jako Guida + nosiče v jednom na Annapurny, nečekaně nasadí dvojnásobnou cenu, než jak by stál nosič přes agenturu. Tak to je ta nepálská mentalita.

Larke pass, 5106m

nejvyšší bod treku dosažen

Larke pass, 5106m
Autor: Tomáš Roth © gigaplaces.com

20. den

Bimtang – Dharapani, 27 km

Ve zmrzlé jídelně netrpělivě čekáme na snídani. Kocháme se posledním výhledem na Manaslu north a užíváme si zase jinou krajinu – podél řeky se objevují divoké rakytníky, procházíme krásnými lesy. Po dlouhé době spatřujeme první náznaky civilizace, snaha o výstavbu cest téměř bez těžké techniky probíhá jen velmi sporadicky a díky těžké práci místních. Protože chceme dojít až do vesnice, odkud jezdí džípy, ubytováváme se téměř se setměním. Hotely zde působí srandovním až kýčovitým dojmem ukrajinského stylu (čím více barev, tím lépe). Konečně je tu ale „normální“ sprcha, ze které se nám podaří dostat 25°C teplou vodu a umýt se konečně víc jak dvěma litry vody.

21. den

Dharapani – Jagat – Besisahar - KTM

Ráno nás potěší informace, že jeep do Besisahar odjíždí v 8,00 od policejního checkpointu (hned vedle hotýlku). Méně už cena (3200 Rs. / os., pro nepálce 1000 Rs. – stojí ale celou dobu na korbě a to není moc k závidění). Po 2 hodinách máme pauzu. Mim vypadá, jako by ho vytáhli po 10 dnech vězení na samotce a že každou chvíli se buď pozvrací, nebo omdlí, ale když si sundá všechny šátky co má kolem obličeje, tak se dokonce i na chvíli zasměje. Všichni Nepálci jsou tu v péřovkách, a my se opět přesvědčujeme, že platí heslo: +30, mínus 30 = Nepálci nosí stále stejné oblečení. Cesta je opravdu krkolomná, vzadu za námi sedí dvě Němky, 1 Švýcarka a 1 Nepálec. Místy žasnu, jaké „schody“ je to auto (indická TATA) schopné vyjet. Sedím vedle řidiče (který je napravo) a celou dobu do sebe narážíme. Druhý den mě bolí pravá ruka, kterou jsem se zapírala, abych mu neustále neskákala na klín. Po 5-ti hodnách dorazíme do Besisahar. Jsem opravdu ráda, že v tomto prašném městečku nemusíme trávit další noc, a hned bereme minibus až do KTM. Cena je 800/os. Na čtyřsedadle sedíme bohužel v pěti a tak se celou dobu mačkáme s Nepálci o kus místa. Mim s odůvodněním, že musí sedět vepředu, protože mu bývá špatně, sedí vedle Švýcarky a řidiče. Naštěstí ten je milosrdný a cestou asi 3× zastaví. Dáváme si místní fast-foodová jídla (např. pakodu – smažená cibule a zelí v nějaké majdě nebo hrášek s chilli) za pár korun a jsme zvědaví, jak se s tím po tolika dnech popasuje náš žaludek. Zvládl to perfektně, jako v podstatě doteď. Cesta skončí poněkud nečekaně, když najednou auto na okraji KTM dostane smyk a máme co dělat, abychom nevyjeli ze silnice. Uletělo nám přední kolo (doslova se vším všudy), a tak v pološoku vystupujeme už po tmě na ulici a při pohledu na díru, která místo kola zůstala, je jasné, že tohle auto už (dnes) dojelo. Stejně jako několik dalších aut, která jsme cestou potkali ve škarpě. Švýcarka, která z onoho místa vedle řidiče před pár minutami vystoupila, měla vážně štěstí. Nikomu se nic nestalo, takže bereme taxi a do hotelu dojedeme po svých. Padneme na postel a najednou je vše jiné. Teď se na nás opět lepí všudypřítomná wi-fi, které lze jen stěží odolat a tak zjištujeme milé i nemilé novinky, které nás na 17 dní nechávaly zcela klidnými. Například výsledky voleb amerického prezidenta. S vypětím posledních sil ze sebe smyjeme prach po 12h jízdě a usínáme.

22. den

zpět v Káthmándú

Bohužel se musíme z našeho oblíbeného guesthausu Annapurna přestěhovat do jiného (Red Stone). Sice je přes ulici a za stejnou cenu (15 USD/pokoj), ale kvalitou podstatně horší. Prostěradla vypadají, že zažila dost krušných nocí už s předchozími hosty. Čekají nás tu tři noci a ani jeden den neteče teplá voda. Ale i tohle patří k Nepálu, pokud si neodvezeme štěnice, není si na co stěžovat :). Po dobré a levné snídani se vydáváme k Boudhanath stupě, která je jedna z největších buddhistických stúp na světě. Loni byla díky zemětřesení velmi poškozená, ale nyní už dostává doslova nový nátěr. Vstupné je i přesto velmi nízké, 250 Rs. Díky četné komunitě tibetských uprchlíků kolem ní vyrostlo centrum s buddhistickými kláštery. Bodhnath byl postaven v pátém stolení a nyní slouží jako důležité poutní místo pro tibetské i nepálské buddhisty. Dáme si tu skvělé kafe v korejské restauraci a ještě zajímavější brownies, které nám donesou zcela horké, až se čokoláda uvnitř rozpouští. Potom se přesuneme k Swayambhunath – Monkey Temple (Opičí klášter). Vzhledem k dnešní stávce maoistů nejezdí autobusy, z čehož vesele profitují zdejší taxikáři a ceny zdvojnásobují. Trvá nám tedy déle než obvykle, než narazíme na taxikáře, který se dá usmlouvat na normální cenu (600Rs). Rychle stoupáme po 365 prudkých schodech, odoláváme desítkám pobíhajících opic, jen abychom stihli západ slunce s výhledem na Himálaj. Podaří se nám to opravdu v poslední minutě, ale výhled máme i tak impozantní. Díky stávce je málo smogu a Himálaj kolem KTM doslova září. Swayambhunath patří mezi nejstarší památky v Nepálu, prvotní základy pochází z pátého století. V roce 2010 byla stúpa restaurována a k opravě se spotřebovalo 20 kg zlata. Všudypřítomné a zapáchající opice mi ale občas nahání hrůzu svými rvačkami, když se prohání v davech mezi turisty.
Večer se po pěti dnech setkáme s Darinou, která konečně dorazí.

Boudhanath stúpa
Autor: © gigaplaces.com

Boudhanath stúpa

atmosféru kolem stúpy jsme nasávali všemi smysly

23. den

Káthmándú

Poslední dny se věnujeme nákupům tak moc, až mi zbyde asi 10 dolarů na dva dny. Večer se vyrovnáváme s Mimem, dáváme mu peníze za to, že nám část treku nesl nějaké věci a taky dýško (100€), za které nás potom zve v restauraci u Kitty na různé dobroty. Objednává bohužel i pivo, dánské Tuborgy, které jsou sladkokyselé a rychle do hlavy lezoucí. Myslím, že kdyby s ním byl Tom ochotný pít celou noc, tak rozfofruje všechny peníze, co dostal. Jsme ale na zítřek domluvení, že se v 7 ráno sejdeme a po snídani vyrazíme autobusem na výlet do Mimova městečka Dhulikhel, 30km východně od KTM.

Swayambhunath - Monkey Temple

opičí král

Swayambhunath - Monkey Temple
Autor: © gigaplaces.com

24. den

KTM - Dhulikhel - KTM

Každý den v horách, kromě jedné výjimky, jsme měli snídani na 7,00. Zřejmě je to nějaký nepálský stereotyp, protože 7 ráno navrhne Mim i na dnešní výletní den. Mám pocit, že ráno toho hodně lituje, protože mu pivo očividně neudělalo moc dobře, a když mu klepu v 7 na dveře, teprve se probouzí. Vstávám v 7 jako jediná a asi jako jediná mám hroznou chuť odjet z toho smogu na celý den pryč. Nakonec odjíždíme v 9,00 z auto­busového nádraží kousek od Thamelu. Cena 50Rs/os. nám dost zvedne náladu. Chce se mi však na záchod a tak vyskakuji při první zastávce a Mim mi ho pomáhá hledat. Doufám, že máme minimálně 20-ti minutovou pauzu jako vždy, a tak se rozhodnu koupit ještě lákavě vypadající koláček na cestu, když v tom se náš autobus rozjíždí. Mim stihne vyskočit, aby mi řekl, že autobus právě odjel (to jsem si všimla) a že určitě za pár metrů zastaví (ale nezastavuje). Bus ujíždí vesele dál, s Tomem i Mimovým batohem. Chytáme další bus našim směrem a věříme, že ten náš doženeme. Mim je naštěstí úplně v pohodě a zdá se, že mu tohle mnou zaviněné dobrodružství nijak nevadí. Problém je, že ani on, ani já, si přesně nevybavujeme, jak náš autobus vypadal. Asi po půlhodině máme kratší zastávku ve větším městě, kde vylítneme ven a naštěstí najdeme vše včetně vysmátého Toma :)
V Dhulikhelu vystupujeme na náměstí asi tak 100× klidnějšího městečka, než je KTM. Není tu smog, takže máme krásné výhledy na pásmo bílých hor. Mim bydlí u své (zřejmě) sestřenice v bytovce. V malém pokojíku nás posadí na postel, protože kromě skříně a poličky na dvojvařič tu nic není.
Domácí dal bhát byl naprosto luxusní, opět porušuji svoje asijské pravidlo a ochutnám i kuřecí kousky. Chutná to suprově.
K místní rozhledně prý vede tisíc schodů. Je to zalesněný kopec za městem, uprostřed kterého se ční obrovský zlatý Buddha. Rozhledna, která zespodu vypadala jako rozhledna, je zblízka rozpadlé (či nedostavěné) torzo menší věže. Je na ni zakázaný vstup a ani se tomu vlastně nedivím. Pokud to kdy nějaká rozhledna byla, při zemětřesení její konstrukce dost utrpěla. Výhledy však máme i tak, a místní armáda prosekáváním stromů na nich stále pracuje. Dokonce je možné na tu dálku spatřit Manáslu. Kupodivu mnohem lepší vyhlídka je pod „rozhlednou“. Ze země trčí asi metr vysoké kameny, takže se tu dost vyblbneme s focením. Pak se vydáme zpět do města, kde projdeme Nawarskou čtvrť, která je významná svojí odlišnou architekturou. Připomíná mi viktoriánský styl, i když je mi trochu záhadou, odkud by se tu ten vliv vzal.
Návrat do KTM je doslova smogovým utrpením. Překvapí nás Darina, která nevypadá vůbec dobře a bojí se, že nezvládne ani odlet. Přesto ji vytáhneme na večeři a i když jsme už chtěli jít jinam, skončíme opět v Hello Kitty. Stane se nám to bohužel osudným. Darči donesou 4× špatný čaj, takže to psychicky nevydrží a odejde. Moje rýžové nudle s tofu a zeleninou mi donesou bez tofu a bez zeleniny, a když to napraví, podivně zapáchají. Tomovo jídlo budí taky zklamání. Neprotahujeme to a odcházíme mrzutí, že poslední návštěva se tak nevyvedla. Darina vypadá čím dál tím hůř, zvrací, až ji nakonec vezeme taxíkem na soukromou britskou kliniku CIWIC, která je asi 10 minut od hotelu. Tam jí dají kapačku, vezmou krev, udělají nějaké testy a hlavně bude pod dohledem. Nemocnici opouštíme po 11 hodině v noci, takže představa, že se pořádně vyspíme, se začíná hroutit. Ve dvě ráno mě probudí bolest břicha a jdu poprvé na záchod. No, takže pocit, že nudle nebyly úplně v pořádku, se naplňuje. Vzbudí se i Tom a střídáme se na WC jen tak tak. Bohužel už ani jeden z nás neusneme, protože naše návštěvy WC jsou nakonec tak časté, že se k ránu ani nestačíme střídat, takže využíváme i záchod na chodbě. Do rána tak běháme, jeden zvrací, druhý s průjmem a o spánku nemůže být ani řeč. Říká se, že Faraonova pomsta dostihne každého, ale o Nepálu jsem to ještě neslyšela. Tom zjišťuje příčinu své nevolnosti, zřejmě si v Dhulikhelu koupil zkaženou vodu a z toho má problémy.

25. den

KTM - Abú Dhabí

Poslední noc v Nepálu stála opravdu za to. Tom uvažuje o posunutí letenek, ale to v duchu rovnou zavrhuji. Taxík máme domluvený na 14,00. Seberu zbytky sil a jdu koupit banány, sušenky a coca colu. Nic víc na cestu potřebovat nebudeme. Možná toaletní papír. Jako taxi přijede malé Suzuki s neanglicky mluvícím Nepálcem. Batohy si musíme dát na střechu sami a ještě je protivný. Když chceme, aby zajel 100m k nemocnici, chce další peníze. U nemocnice vyzvedneme konečně veselejší Darinu a taky se rozloučíme se stále smutnějším Mimem. Dává nám šátky pro štěstí. Konečně jsme v letadle a mám štěstí na veselého společníka ze Strakonic. Hned mu slíbím dvojitou porci jídla, protože můj žaludek stále protestuje a vlastně ani nemám hlad. Vyměním tak svoji porci za suchou bagetku a trochu lítostivě mu odevzdám celou porci včetně mangového dortíku. V Abu Dhabí si najdeme kobercový spací koutek, který se nachází u buněk na spaní (100$ za 12h) – děkujeme pěkně. Vytahujeme tedy karimatky a ukládáme se do příjemné horizontální polohy na krásných 8h spánku. V noci musím asi 2× na záchod a pokaždé se přitom ztratím. Zabere mi to aspoň 15 minut, než obkroužím přilehlé chodby a najdu cestu zpět…Můj orientační smysl dostává zabrat.

26. den

Abu Dhabí – Berlín – Praha

Ráno si dáme zbytek malých, sladkých banánků na snídani a jdeme ještě na čaj. Opět se ztratím, protože kruhová hala s bočními uličkami na mě působí jako labyrint. Nasedneme na 7-hodinový let do Berlína, a protože jsme vyspaní, využívám nahranou kinematografii po celých 7 hodin. Kdy jindy se mi to zase podaří. S chutí si dáme dokonce i jídlo. V Berlíně je na své poslední návštěvě Evropy v prezidentském úřadu Barack Obama. Vidíme zaparkované jeho US Air Force one. Probíhá zde jedna z nejpřísnějších kontrol, kdy nás zrentgenují snad až do morku kostí. Těšíme se, že akci završíme kapučínem a skvělým německým cheescakem, ale mají jen Bavorskou sekanou, preclíky a muffiny. Dostavuje se mírné zklamání, nejen z nabídky, ale i z evropských cen. Tři hodiny nad jedním cappuccinem nakonec utečou a můžeme se konečně vydat do Prahy. Miniletadélko s námi šťastně přistane a tak nezbývá než počkat na dorazivší batohy a rozloučit se. Já to mám do Brna nejdál, takže až o půlnoci mně vyhazuje žluté torpédo u Grandu. Oproti Nepálu je v Brně o 20°C méně, takže se opravdu těším na skutečně horkou sprchu. Ráno po 17.tém listopadu vstávám do práce, jelikož moje dovolená je letos už zcela vyčerpaná.

Káthmándú

pohled z Immigration office

Káthmándú
Autor: Tomáš Roth © gigaplaces.com

Durbar square

legendární, bohužel velmi zemětřesením poškozené, náměstí

Durbar square
Autor: Tomáš Roth © gigaplaces.com

Arughat Bazar

kousek za Arughatem začínají první výhledy

Arughat Bazar
Autor: © gigaplaces.com
malá modelka
Autor: © gigaplaces.com

Malá modelka

nádherná holčička

Chilli
Autor: © gigaplaces.com

Chilli

typické sušení papriček

Místní obyvatelé

údolí Tsum má velice zachovalou tibetskou kulturu

Místní obyvatelé
Autor: © gigaplaces.com
Stúpa
Autor: © gigaplaces.com

Stúpa

všudypřítomné stúpy

Klášter Mu Gompa

nádherný pohled přes střechu kláštera na střechu světa

Klášter Mu Gompa
Autor: © gigaplaces.com

Namasté

Namasté
Autor: Tomáš Roth © gigaplaces.com

Namasté

Namasté
Autor: © gigaplaces.com

Colours of Himalaya

Colours of Himalaya
Autor: © gigaplaces.com

Manáslu sunrice

Manáslu sunrice
Autor: © gigaplaces.com

Cestou do BC

a přesto barevný

Cestou do BC
Autor: © gigaplaces.com

Šťastné prasátko v sedle

Šťastné prasátko v sedle
Autor: © gigaplaces.com

Rakytník

pořádná dávka vitamínů

Rakytník
Autor: © gigaplaces.com
Boudhanath
Autor: © gigaplaces.com

Boudhanath

pracující mnich

Pole rýže v Dhulikhel

po sklizni

Pole rýže v Dhulikhel
Autor: Tomáš Roth © gigaplaces.com

Dhulikhel

někdy může rozhledna zklamat a rovinka překvapit

Dhulikhel
Autor: © gigaplaces.com

Děti

Hello, how are you? Whats your name?

Děti
Autor: © gigaplaces.com

Namasté

give me chocolate

Namasté
Autor: Tomáš Roth © gigaplaces.com

Veřejné koupele

trocha vody neuškodí :)

veřejné koupele
Autor: Tomáš Roth © gigaplaces.com
Zatleskej autorovi článku!
Sdílej to:

Články poblíž

Vzdálenost 22 km
Túra Tal - Dharapani

Túra Tal - Dharapani

Vzdálenost 23 km
Túra Dharapani - Timang

Túra Dharapani - Timang

Vzdálenost 24 km
Túra Timang - Koto - Chame

Túra Timang - Koto - Chame

Vzdálenost 30 km
Túra Syange - Chamje

Túra Syange - Chamje

Vzdálenost 31 km
Túra Chame - Pisang

Túra Chame - Pisang

Vzdálenost 35 km
Túra Bahundanda - Syange

Túra Bahundanda - Syange

Vzdálenost 35 km
Výstup k Ghyarskému čortenu

Výstup k Ghyarskému čortenu

Vzdálenost 35 km
Túra Pisang - Ghyaru

Túra Pisang - Ghyaru

Součást gigalistu

Giga List: Nejkrásnější treky světa

V tomto přehledu jsou vybrané treky, které mají alespoň týdenní dobu trvání. Na všech z nich vás čekají  dechberoucí výhledy,… pokračovat ve čtení

Nejkrásnější treky světa
Součást gigalistu

Giga List: Nejkrásnější nepálské treky

Nepál díky nejvyšším horám světa – Himálajím – skýtá jedny z nejlepších možností trekingu na světě. Díky vybudované… pokračovat ve čtení

Nejkrásnější nepálské treky
Díky!

Byl(a) jsi tam? Napiš recenzi tohoto místa

Hodnotilo již 0 cestovatelé

Byl(a) jsi tam? Napiš recenzi tohoto místa

Pro vložení recenze se musíš nebo

Láká tě Nepál? Tak na co ještě čekáš!

Cestovní pojištění

Dobré cestovní pojištění je naprostá cestovatelská nutnost ať už vyrazíte kamkoliv. Vyber si to nejlepší dostupné!

Akční zájezdy

Pokud máte na svých cestách rádi, co nejméně starostí využijte akční nabídky cestovních kanceláří a cestujte bez stresu.

Levné letenky

Začni svou vysněnou cestu tím, že si pořídíš tu nejlepší letenku za akční cenu. Je přeci zbytečné platit více.

Levné hotely

Vyber si v předstihu hotel dle svých představ. Nemusíš pak řešit na místě, že už je plno, nebo že se ceny zvýšily.

Akční průvodci

Vyber si z nabídky průvodců Lonely Planet za akční ceny, ať na své cestě nemineš nejlepší místa.