Jednodenní trek v okolí Ollantaytamba

Minibus nás vysadil ve vesničce, což je pár domků a škola, kde pobíhají děti kolem. Odtud začíná náš trek vzhůru do hor, i když by se podle nadmořské výšky vesnice zdálo, že už to snad ani výš není možné, kopce všude okolo ale naznačují opak. Cestou potkáváme jen pár lidí, kromě asi jedné skupinky turistů narážíme i na místní, kteří mají tento vysokohorský trek, jako běžnou cestu domů.

Stoupáme k prvnímu pasu a cesta vede okolo jezera Ipsayqocha lake. Okolo se pasou všudypřítomné lamy, které patří k nedalekému stavení. Každý výškový metr je znát a je třeba často stavět, rozdýchat to a doplnit tekutiny. Trek jsme podnikli na začátku zimní sezóny, tedy někdy v druhé polovině května. Cestování v letní sezóně je kvůli vydatným dešťům ne úplně vhodné.

Pohled z pasu Abra Ipsay zpět na cestu, kterou jsme si poctivě vyšlapali. Nahoře se střetáváme se skupinou turistů s místním guidem, který nám pomáhá s navigací do další části treku. Mapa sice ukazuje možnou trasu přes další pas, ale raději jsme se ještě ujistili. Přeci jen by se nám nechtělo celo cestu z ještě vyššího pasu vracet.

Vystoupnou výšku do pasu zase o několik metrů scházíme dolů do údolíčka, kde je několik domečků a místní tu farmaří. V kamenných ohradách mají pár lam a s pánem na poli obdělávajícím brambory prohodíme i pár slov. Španělsky sice nerozumíme ani slovo a to, že přes vyboulenou tvář napěchovanou kokou domorodci nejde moc artikulovat, nám zas až tak nevadí. Vystačíme si s pantomimou, kterou mu vysvětlíme, kam máme namířeno.

Po tom, co se přes nás přehnalo sněžení, které naštěstí nebylo moc vydatné, jsem v dálce před námi uviděli malý pestrobarevný pohybující se bod. Po pár minutách se před námi objevila slečna, která šla z vesnice a přes pas, kam jsme měli namířeno, zpět domů. Zajímalo by mě, v jakém asi stavu mohlo být to vlněné tradiční oblečení po té sněhové průtrži. My byli rádi za naše outdoorové vybavení, které splnilo svůj účel.

Naštěstí se počasí na chvíli umoudřilo a pohled na přecházející mraky trhající se o vrcholky okolních kopců za tu námahu a překonané příkoří stály.

Zbývalo už je poslední stoupání do druhého, posledního a nejvyššího pasu našeho treku, do Abra Wakawasi. Aby jsme to neměli jen tak jednoduchý, tak kromě překonávání nadmořské výšky, která tíží každý krok, nám začalo opět sněžit a padat malé kroupy. Naštěstí se to přehnalo, jak jsem se doškrábali do pasu. O to byl však pohled z pasu dolů na tyrkysové vysokohorské jezero a do údolí velkolepější.

Po prudkém sestupu dolů z pasu se na chvíli zastavujeme u jezera a vyhříváme se na sluníčku než za chvíli zajdeme dolů do stínu údolí.

Zbývalo už jen seběhnout dolů do toho údolí tam v dálce. Což se zdálo možná blíž než vlastně bylo. První prudké klesání z pasu, kdy nám pod nohy klouzaly kameny smíchané se štěrkem a zbytky tajícího sněhu, vystřídala příjemná procházka mezi jezery a konečně kousek po víceméně rovince. Podhled na sluncem nasvícené vrcholky pětitisícovek byl dech beroucí.

Cestou jsem omylem svedly asi o 3 km níž do údolí stádo lam, které zrovna stálo na cestě a tak před námi utíkali cestou dolů. Sestup údolím do cílové stanice treku města Yanahuara byl opravdu delší než jsme čekali. Od jezer pod pasem ještě asi 10 km přes zalesněnou oblast Mantanay až dolů do ve města. Docházeli jsme už asi hodinu za tmy, protože přes zimní sezónu se v oblasti stmívá už před 19 h. Ve městě jsem si pak chytili taxíka a přijeli do vedle ležícího Ollantaytamba, zpět do kempu, kde jsme měli nechané věci a postavený stan.