Článek Lares Trek

Vydáváme se na tzv. kombinovaný Lares+Short Inca Trail. První část, tj. Lares Trek, začíná brzy ráno v Cuzcu, odkud nás mikrobus po asi dvouhodinové jízdě doveze do vesnice Calca, kde je tržnice, tedy poslední možnost nákupu zásob.

Po dalších cca 2 hodinách jízdy po krásné horské silničce začínáme samotný trek netradičním způsobem: návštěvou termálních lázní v městečku Lares. Vykoupeme se v horké vodě a dostaneme snídani. Asi psychologická příprava, abychom se přestali obávat toho, co bude následovat. Trochu to pomáhá…

Poté ještě malý kousek popojedeme, a konečně nás průvodce vypouští na cestu. Následující den a půl půjdeme jenom do kopce.

Na oběd se zastavujeme v turistické základně ve vesničce Hatun Queuna (zídkami ohrazené místo, kde si můžeme postavit přístřešek). Pak pokračujeme dál do kopce, asi po 2 hodinách máme před sebou tyhle nádherné vodopády.

Dorážíme na břeh jezera, kde máme přenocovat. Bohužel ne v tom pěkném kamenném domku, ale ve stanu. Jsme ve výšce 4000 m, v noci bude pěkná kosa.

Ráno vyrážíme kolem jezera a dál do kopce a využíváme chvilek, kdy se zvedá mlha, k focení (čím výš, tím je mlhy víc, občas taky prší, chvíli padají i kroupy)

Průsmyk ve výšce 4650 m je nejvyšším místem celého treku. Posledních 150 výškových metrů dýchám jako lokomotiva, přestože jdeme pomalu. Průvodce mi nabízí, že se můžu svézt na koni, což odmítám, ale nakonec rád koníčkovi svěřím svůj ruksak, abych ostatní nezdržoval, protože jsem každých 10 metrů zastavoval, abych popadl dech. Průvodce nám měří obsah kyslíku v krvi, prý je vše OK. Další šikovný psychologický tah, hned se mi jde líp. Nebo je to tím, že už nejdeme do kopce?

Místem dnešního nocování je vesnička Cancha Cancha. Místo dostupné jen pěšky, z nejbližší civilizace je to den chůze do kopce. Lidé tu žijí stejně jako v 15. století v době Inků (jejichž potomky jsou, mluví se tu výhradně jazykem Quechua). Večer jdeme na návštěvu do jednoho z domků, které jsou postavené z kamení a bláta, střecha je došková. Jedna velká místnost s kamenným ohništěm, kde hoří oheň, protože v noci je zima. Po zemi běhají morčata, chovaná na maso a kožešinu. Pěstují se tu brambory, quinoa, a samozřejmě všude kolem se pasou lamy a alpaky. Když někdo vypěstuje víc než spotřebuje, vydá se do města, kde to na tržišti vymění za něco jiného. Jestli je někde na světě místo, kde se na 500 let zastavil čas, tak je to tady. Ale tyhle vesničky už dlouho nepřežijí. Starousedlíci tu dožívají, ale jejich děti se raději stěhují do měst a nikdo nový sem samozřejmě dobrovolně nepřijde.

Po dalším přespání ve stanu jdeme ráno navštívit ještě druhý domek. Je úplně stejný jako ten první, akorát místo dědy tam bydlí babička. Ukázala nám, jak pomocí kamenů drtí kukuřici na mouku. Pak už se vydáváme dolů podle říčky. Pastevec, který vyhání lamy na pastvu, je náš známý, u něhož jsme včera byli na návštěvě.

Stačí dvě hodiny a okolní vegetace se s klesající nadmořskou výškou dramaticky mění, tady už je regulérní džungle. Turistická část treku končí v poledne ve vesničce Puente Charan, kde se naše říčka vlévá do Urubamby. Po obědě se loučíme s doprovodem, průvodce nás naloží do autobusu a jedeme se podívat na solné doly.

Tenhle výlet byl jakýmsi přívěskem k Lares Treku, aby se zabil zbývající čas odpoledne třetího dne. Tematicky to zapadá do koncepce treku, který má kromě horských krás ukazovat i typický způsob života, který přetrvává v některých místech v Andách ještě z předinckých dob. Solné doly jsou takovým příkladem, prý tu byly už před říší Inků, akorát postupně se počet bazénků, do nichž se chytá přírodní slaná voda a odpařováním získává sůl, zvýšil z několika desítek na několik tisíc. Takhle to vypadá dneska.

Po přespání v hotelu na nádraží v městečku Ollantaytambo (konečně civilizace!) ráno popojíždíme vláčkem podél Urubamby, vystupujeme uprostřed ničeho, přejdeme po mostě přes řeku a připojujeme se na trasu Inca Trailu.

Zkrácený Inca Trail zde podrobně popisovat nebudu, ale poslední fotka musí samozřejmě ukázat cíl celého našeho snažení. Celý Short Inca Trail je vlastně jednodenní výlet, vede kolem dvou dalších archeologických nalezišť, a končí výstupem ke Sluneční bráně (Intipunku), odkud je ten správný výhled na Machu Picchu. Zatímco některé verze treků fungují tak, že turisté nocují ve stanech kousek pod Sluneční bránou a ráno se vyšplhají nahoru, aby se mohli pokochat východem slunce nad Machu Picchu, my jsme si udělali pár fotek navečer, sjeli jsme autobusem dolů do Aguas Calientes a druhý den jsme ráno před východem slunce nasedli na autobus, vyjeli zpátky na Machu Picchu, kde jsme strávili půl dne; zkombinovali jsme to s nepovinným a dopředu zarezervovaným výstupem na ten kopec před námi, který se jmenuje Huayna Picchu. Ale to už je na jinou reportáž…