Výstup na Gross Grünhorn

Začíná se ve vesničce Fiesch, odkud jede lanovka na Fiescheralp (2200 m). Z vršku lanovky jdete stezkou, kde vás míjí bikeři a turisté, projdete asi 1200 metrů dlouhým tunelem a po dalším 1,5 km jste u ledovce. Alletschgletcher je největší údolní ledovec v Alpách. Za posledních třicet let však ztratil přes třetinu své rozlohy a pohled na něj je opravdu smutný. Je to rozervaná planina, kde uprostřed vystupují dvě suťové koleje, jako by jím projížděla dálnice. Po té suti jsme částečně šli, protože se tak dalo vyhnout větším trhlinám, ale přišli jsme na to až zhruba v polovině trasy. Alespoň jsme nabytou znalost aplikovali na cestě zpět za dva dny. Ledovcem procházíte jako měsíční krajinou, jdete po něm několik kilometrů a zabere vám to minimálně dvě a půl hodiny, ale spíš víc, protože se motáte v trhlinách. Hluboké brázdy jsou někde zelenomodré, jinde černé a plné suti, v některých zurčí voda jako potok, či je tam dokonce vodopád. Přechod přes Aletschgletcher je opravdu velký zážitek a též zkušenost. Uvědomujete si k tomu bohužel, že nastupující generaci už z něj kvůli dopadu lidské činnosti nic moc nezbude a není vám z toho úplně dobře.

Z chaty jsme vyráželi ráno ve čtyři a hned před chatou se nám podařilo zabloudit. Za světel čelovek jsme prostě nebyli schopni najít ty kovové schody, protože jsme se předchozí den nepodívali, kde přesně začínají, celkem školácká chyba. Naštěstí vyrážela i druhá dvojice, tak jsme se tam nemotali dlouho. Cesta nahoru ledovcem šla dobře, protože jsme mohli jít po kamenné suti a nemuseli tak řešit trhliny. Dvojice Švýcarů na jistotu vyrazila i mezi skalami nahoru po sněhu na Grüneggfirn a my za nimi. Při výstupu na Gross Grünhorn zkombinujete všechny vysokohorské dovednosti – nejen chození po ledovci a škrábání se po kamenech a suti, ale i výstup firnem na cepín – je tam jeden nepříjemný úsek asi 50 metrů dlouhý v sedle ve výšce 3500 m. Úsek má okolo 50 stupňů a záleží, jak kvalitní jsou v něm vydupané schody. Až k hřebínku, který na fotce sotva vykukuje za sněhovým bobkem, se stále jedná o celkem jednoduchou túru, která vám dá zabrat hlavně fyzicky.

Právě v okamžik, kdy jsme řešili, co dál, potkali jsme nejen ony dva Švýcary, kteří sestupovali z vrcholu, ale i horského vůdce, který s klientem vyrážel ráno asi půl hodiny před námi. Z toho, co říkali, jsme pochopili rychle, že hřeben dál na Klein Grünhorn je náročný na orientaci, je dlouhý a navíc, že bouřka, která byla hlášená na šestou večer, má přijít už ve tři. Otočili jsme to tedy s nimi zpět na Konkordii a byli i docela rádi za společnost. Bouřka se samozřejmě nekonala, ale to tak většinou je, když ji respektujete. Vyčerpaní jsme byli i tak dost. Já se poslední stovky metrů doslova plazila, navíc s úpornou bolestí hlavy. Na záběru je zachycen pohled z hřebínku směrem ke Konkordiaplatzu. Výstup Na Gross Grünhorn rozhodně doporučuji pro jeho rozmanitost. Na skialpech se chodí i jeho zimní varianta, která vede ledovcem Ewigschneefeld. Teď tam ale byly tak masivní trhliny, že se nedalo o této cestě ani uvažovat, ačkoliv by se nám bývala hodila jako ústupová varianta. Je trochu škoda, že z chaty Konkordia se nedá moc podniknout víc výstupů, protože všechno je relativně daleko a navíc přesun na ni zabere den.