Lezba na Lagginhorn (4010 m)

Lezba na Lagginhorn (4010 m)

Nefoť to s bleskem

Chci tam
Byl jsem tam
Hodnocení:Výborný
Přelidněnost: Minimální
Obtížnost: Těžká
Čas: 1 den

Na Lagginhorn cestou South Ridge neboli jižním hřebenem; obtížnost AD (III/IV). Krásné a exponované lezení v kvalitní žule ve švýcarském Wallisu. Chaty Hohsaas a Weismiesshütte. Statická elektřina a nezapomenutelná zkušenost. Začátek července 2018.

Obsah článku
Recenze

Aklimatizace na Jegihornu

Vícedélkové lezení na kopec zvaný Ježibabí hora

Hned ráno po večerním příjezdu do Saas-Grund jsme se vydali nahoru. Bylo nás celkem osm a naší základnou byl kemp v Saas-Grund, mimochodem plný Čechů, on vlastně celý Wallis je tak trochu plný Čechů.
My ještě ten první večer potkali skupinu od Viktora Kořízka, která se sjížděla na známou „Spaghety tour“; pro nezasvěcené: jedná se o horského vůdce a jeho úspěšnou túru přes hlavní hřebeny Monte Rosy.
Zpátky ale ke skupině naší a našim plánům, byly nemalé – tři čtyřtisícovky: Lagginhorn, Lendspitze a Nadelhorn.
 

Ježibabí hora

Ježibabí hora

46.151443, 7.970282

Jedná se o lehké lezení, obtížnost maximálně 5– po cestě s názvem Alpendurst (ano, budete tam mít žízeň, cesta je otočená k jihu), je perfektně odjištěna nýty (někteří řekli by jistě „přejištěná“); 14 délek.

Nahoru vede i ferrata, pokud z lanovky ze Saas-Grund/Kreuzboden na Hohsaas uvidíte dlouhý lanový můstek, tak to je ona, nebojte, chodí tam i děti.

Z vršku hory sejdete normálkou kamennou sutí, a pokud to stihnete před čtvrtou, můžete sednout na lanovku v mezistanici Kreuzboden a ušetřit nohám buď nahoru, nebo dolů.

Přeskoč potok

Navigovat na mapě
3 186 m / 10 453 ft

Chceš-li na Ježibabu, přeskoč potok. Potok v blízkosti Weissmieshütte jsme přeskakovali několikrát, je součástí všech sestupových cest a hučí do celého okolí. Jsou i tam dvě lávky, ale ne vždy je trefíte.

Přeskoč potok

Se sluncem v zádech

Navigovat na mapě
3 186 m / 10 453 ft

Při lezení na Jegihorn máte celou dobu slunce v zádech a potom se do vás opírá zleva. Doleva hledíte neustále, protože je tam sestava čtyřtisícovek nad Saas-Fee. V dáli za Allalinhornem a Strahlhornem lze dokonce rozeznat Monterosu včetně Dufourspitze. Zmiňovaná ferrata na Jegihorn vede vpravo od lezecké cesty po jiné straně hory, ze štandů není vidět.

Se sluncem v zádech
Na vršku Jegihornu (3206 m)

Na vršku Jegihornu (3206 m)

46.151443, 7.970282

Ten kříž nelíbám, spíš si protahuju lýtka a příšerně mě bolí nohy otlačené z lezeček. Vrcholová kniha je fuč.

Jedinečný pohled shora

Navigovat na mapě
3 186 m / 10 453 ft

Sestava čtyřtisícovek nad Saas-Fee: Allalinhorn (úplně vlevo; za ním vystupuje ostrý hřeben Rimpfischhornu), Alphubel (sněhový bobek schovaný za křížem), Taschhorn, Dom (schovaný v mracích), Lendzpitze a Nadelhorn (dva špičáky spojené sedlem).

Jedinečný pohled shora

Lagginhorn cestou South Ridge (Südgrat)

Když není čas fotit se u vrcholového kříže

Přespáváme na chatě Hohsaas ve třech tisících metrech, budíka na 3:15.
Ve čtyři stojíme před chatou, je nás šest, jeden z nás nemá čelovku. Nijak zvlášť to nevadí, brzy bude svítat, že to bude zásadně vadit později, nás samozřejmě vůbec nenapadne, máme v plánu stihnout v 16 hodin lanovku dolů.
Vesele si jdeme, nejdříve stoupání do sedla Lagginjoch po skalce nad chatou a poté delší úsek po sněhu, v šest ráno jsme pod hřebínkem a nastupujeme na skálu.

Nástup k hřebínku

Navigovat na mapě
3 916 m / 12 848 ft

Vlevo není vrchol, na fotce je vidět zhruba první třetina cesty. Stoupání sněhem jde hladce, stejně jako nástup na skálu.

Nástup k hřebínku
Severní hřeben Weismiessu

Severní hřeben Weismiessu

46.145802, 8.00722

Hřebínek Lagginhornu plynule v sedle Lagginjoch přechází do hřebene Weismiessu. Vychází slunce, je krásný den vhodný ke zdolání čtyřtisícové hory ve Wallisu.


Pohled z hřebene Lagginhornu severovýchodním směrem

Pohled z hřebene Lagginhornu severovýchodním směrem

46.158192, 8.002673

Hřebínek není odjištěný, na celé cestě jsou asi jen tři místa, kde najdete fixní smyce. Skála je hodně členitá a přitom pevná (žula). Využíváme klasických způsobů průběžného jištění, lano do mezer, obhazujeme kameny, občas použijeme k dojištění vlastní smyce, asi dvakrát též friendy.

VHT není skalní lezení

VHT není lezení, neboli vysokohorská turistika nemá se sportovním lezením v zajištěných cestách moc společného a je dobré to mít na paměti. Nestane se vám totiž to, co nám, že to jaksi přejistíte a jdete příliš pomalu. Hřebínek Lagginhornu k tomu svádí, náročnějších pasáží je tam celkem hodně a padat se nikomu nechce. Rezervy je ale třeba hledat v lepší práci s lanem (nikoli v nejištění se) a ve zdokonalení tzv. průběžného jištění. Využívat více půlloďák (poloviční lodní smyčku), protože umožňuje pohyb lana tam i zpět, neslaňovat se na krátkých úsecích dolů, atd. Též jsme trochu víc fotili a všeobecně si povídali, ono hlavně, když jde šest lidí společně a na těžších lezeckých úsecích na sebe čeká, čas prodlev celé skupiny se sčítá a hora jako Lagginhorn to neodpouští. V jedenáct hodin dopoledne jsme tedy teprve v půlce hřebínku, a to jsme chtěli být již na vrcholu.
Pozdější tracking z hodinek ukázal, že jsme celkově po hřebeni nalezli něco kolem šesti kilometrů (neporovnávej se vzdáleností na mapě), nevím, jak moc se hodinkám dá věřit, ale o něčem to vypovídá.

Ve druhé polovině cesty ke křížku

Ve druhé polovině cesty ke křížku

46.158192, 8.002673

Dosažení vrcholu jsme přeplánovali na šest hodin večer. Nezdálo se nám to tak strašné, vzhledem k tomu, že nás potom čeká „jenom“ normálka dolů a vidět je do deseti. Jistě se též projevila kolektivní zodpovědnost, neboli byl-li by tam každý sám za sebe, možná by začal pečlivěji studovat čas a začal zvažovat, jestli třeba není na místě zavolat si vrtulník, jakožto zcela adekvátní řešení vzniklé situace. V tuto chvíli to byl totiž poslední okamžik, kdy se vrtulník přivolat dal. Jak jsme se později dozvěděli, jeden letěl ten den i pro Čechy na Matterhorn, volali ho zajímavým způsobem – přes liberecké hasiče, byli v tu chvíli o dost níž, než my.


Co to je za broučky

To nejsou broučci, to bzučení, odpovídám a už nějakou chvíli vím, že je všechno špatně, to je statická elektřina.
Začíná bouřka. Měla přijít později.
Je šest hodin večer a my se nacházíme pod skalní věží, ze které se asi dvacet metrů slaňuje, vrchol máme na dohled, ale zbývá k němu ještě alespoň hodina.
Zatím neprší, ale vzduch je doslova nabit napětím, stojí nám chlupy. Voláme 112 (ano, mělo to být rovnou 144, což je číslo horské služby, on je v těch čtyřech tisících člověk též trochu zblblý), vrtulník nám nicméně stejně teď nikdo nepošle, do bouřky a do noci záchranný vrtulník nelétá. Čekáme, že by nám mohli poradit jinou sestupovou cestu. Dáváme cepíny pár metrů od nás, zvažujeme možnosti, ale moc jich nemáme, bivakovat není kde a nejsme na to ani vybavení.

Nejdřív se nedá dovolat vůbec. Na druhý pokus nás přijme pracovník linky, co neumí anglicky, a když mu oznámíme polohu, pustí nám muziku…
Pak si nás přehazují, několikrát to vypadne a do nás začínají mlátit kroupy…
Konečně dostáváme na ucho horského vůdce. Radek je v té chvíli už připraven na slanění do místa, odkud se zdá, že bychom mohli traverzovat k normálce. Guide nám bohužel oznámí, že musíme udělat přesně to, co vypadá nejvíc nebezpečně a co vůbec nechceme – jít na vrchol, jiná cesta prý není. „A ten kolega, co chce slanit, ať na to zapomene“, dodá, „odtamtud se nedostanete, slaňte se na druhou stranu z věže do skalní police a pokračujte v cestě, slaňovací kruh je pár metrů na vámi – ano, tam, co ukazuje ten druhý (Karel)“.
Později jsme se dozvěděli, že na nás v tu chvíli koukal ze Saas-Fee dalekohledem, též nás pozorovali guidi z chaty Weissmiesshutte, kde končí normální cesta.

Leje jako z konve, blesky nám sviští kolem hlavy, je to jen otázka času, jde hlavou každému z nás. Všichni se ale chovali skvěle, žádná panika, cílený postup vpřed, makáme jako fretky.
Po slanění věže jsme rychle zdolali strmé sněhové pole, pak už konečně přišla poslední část hřebene, stovka metrů k vrcholovému kříži, před chvílí to do něj prásklo.
Vrhám se na skály na mačkách jak tygr, za sebou na laně Honzu, oba už jsme pocítili slabší zásahy proudem, celá skála jiskří. Přímo pod křížem čouhá obrovský bleskosvod, ale to už jsme konečně nahoře a začínáme sestupovat dolů po normálce, konečně jen sníh!
Nefoť to hlavně s bleskem, stalo se vtipem skupiny po zbytek výpravy.
Fotku u kříže samozřejmě nikdo nepořídil.

Normálka neboli normální cesta je obtížnosti PD, celkem strmý svah, valíme dolů jak nejrychleji to jde, naštěstí jsou vidět stopy. Za chvíli začne tma a jsme to my, kdo má jen jednu čelovku. Pod sebou vidíme v dálce světlo Karla a Radka a když se nad námi za čas objeví světýlka Aleše s Monikou, říkáme si, že to asi přežijeme.
Napadlo ohromné množství sněhu a stále se sype, bouřka pomalu ustala.
V deset hodin večer jsme půl výškového kilometru pod vrcholem, bohužel přicházíme do skal, kde nejsou vidět stopy. Rychlost se rapidně snižuje, protože kontrolujeme cestu na mapě pomocí polohy. Jsme už vyčerpaní a promrzlí, já vždy ujdu kus a pak se otáčím a svítím na cestu Honzovi, který ve skalkách navíc ztratil jednu mačku. Ty skalky jsou nekonečné, máme jich už plné zuby.
Pod sebou najednou uvidíme tři světla stoupající vzhůru k nám, a to nám dodá poslední síly. Guidi z Weismieshütte nám jdou naproti. Dostaneme čaj a s jedním z nich se vydáváme na cestu k chatě, zbylí dva jdou naproti Alešovi a Monice. Jejich světýlka se zastavila ještě strašně vysoko; později jsme se dozvěděli, že si udělali záhrab.
Příběh už se chýlí ke konci, který byl šťastný. Monika s Alešem dorazili na chatu v šest ráno, my kolem půl čtvrté. Naše cepíny snesli o dva dny později guidi dolů, když šli jižní hřeben s klienty.
Počasí v celém Wallisu se zhoršilo na několik dalších dní, a tak jsme zbylý čas strávili odpočinkem, sportovním lezením v údolí Saas-Fee a též výstupem na Allalinhorn, snadnou čtyřtisícovku dostupnou z Mittel-Allalin metra. Jsme na cestě domů do Čech a jsme za to moc rádi.

Panorama na závěr

Navigovat na mapě
3 916 m / 12 848 ft

Všimla jsem si, že na kopce dost často jako první vylezli duchovní, nejen normálkou, též lezeckými cestami. Stejně tak v případě Weismiess skupiny stanul jako první na vrcholech hor saaský pastor. Člověk si říká, jestli to bylo hlavně tím, že nikdo jiný na to neměl čas, neměl pro to důvod, ani mu to nedávalo smysl a zda tam hledali duchovní hlavně vytržení, či jinou inspiraci. Inspirativní jsou ty vrcholy každopádně.

Panorama na závěr


Články v okolí
Zajímavosti v okolí
Chtějí tam
Chci tam
Byli tam
Byl jsem tam