Výlet na Gibraltar

Výlet na Gibraltar

Za opicemi na výspu Evropy.

Chci tam
Byl jsem tam
Hodnocení:Výborný
Přelidněnost: Nadprůměrná
Obtížnost: Průměrná
Čas: 5:00 hod

Výlet na území pod správou britské královny, za makakem berberským a nádhernými výhledy z Gibraltarské ská­ly.

Obsah článku
Recenze [3x]

Gibraltar

Jednodenní výlet ze Španělského města Algecíras

Na Gibraltar jsem se vypravil v rámci své cesty vlakem na jih Španělska. Jednoduše jsem si koupil 10-ti denní jízdenku Interrail a 5 dní jsem použil na cestu do Španělska a druhých 5 dní na cestu do Skotska. Jestli teď namítáte, že na Gibraltar vlak nejezdí, tak máte naprostou pravdu, vlaky z Madridu končí v Algecíras, vlak jezdí 2× denně a má jednu zvláštnost, z Madridu do Bobadilly je totiž rozchod evropský a dále do Algecíras rozchod široký používaný ve Španělsku a Portugalsku. Jezdí tu ovšem speciální soupravy, kde se rozchod mění za jízdy, projíždí se velmi pomalu takovou zvláštní halou, kde se kola na podvozcích odjistí, vodící kolejnice je posunou blíž,či dál podle následujícího rozchodu a po zajištění vlak pak pokračuje dále.

Z Algecíras je pak ovšem potřeba dojet ještě autobusem jižněji do města La Línea de la Concepción. Autobus jezdí jako linka č. 120, intervaly jsou půl hodiny až hodinu a jízdenka stála v roce 2012 2,15 €. Autobus není plný, batohy se dávají dolů na místa pro zavazadla, a během cesty hraje hudba. Za 45 minut se ocitáme vlastně na protější straně, autobus objel vlastně jakousi podkovu a tak můžem na protější straně sledovat přístavní město, odkud jsme viděli.

Po vystoupení z autobusu nás směrovky neomylně směrují k hraničnímu přechodu, ale vlastně symbol Gibraltaru skála Rock of Gibraltar je vidět zdaleka, takže moc na bloudění to není. Jelikož Velká Británie není v Schengenském prostoru, je nutné mít s sebou doklad totožnosti, úředníci je obvykle jen ležérně prohlédnou jestli souhlasí fotka, ovšem naivní skupinku turistů za mnou, kteří si myslí, že doklady nepotřebují striktně odmítají.

No a jsem po kontrole. Ovšem musím zastavit, svítí červená a závory padají dolů. Jestli si myslíte, že si trochu protiřečím, před chvílí jsem psal o tom, že na Gibraltar vlaky nejezdí, tak vůbec ne. Tyto závory totiž nekryjí železniční trať nýbrž letištní ranvej. Prostě letištní dráha musela přetít jedinou přístupovou cestu na Gibraltar a tak to jinak vyřešit nelze. Letadlo přistává, závory se zvedají a masa lidí a aut se dává do pohybu místy, kudy před chvílí několikasetki­lometrovou rychlostí klouzaly pneumatiky podvozku přistávajícího Airbusu. Ocitáme se v městečku Gibraltar. Místu, které je pod správou Velké Británie od roku 1713. Bylo zde už několik referend a obyvatelé se vždy rozhodli o setrvání pod anglickou královnou, která je oficiální hlavou území. Velká Británie má kvůli této 6,3 km čtverečních velké enklávě se Španělskem spory a na místní letiště se tak letadlem třeba z Madridu nebo i jiných míst ze Španělska prostě nedostanete.

Velkou Británii tu připomíná řada věcí – červené telefonní budky, poštovní schránky, v obchodech platíte anglickými librami, berou tu ovšem samozřejmě i eura, ale navíc při troše štěstí vám můžou vrátit takový malý suvenýr v podobě gibraltarské libry. Pouze pravostranný provoz mě ujišťuje že nejsem přímo na „Ostrovech“. Hned na hraničním přechodu jsem taky uzmul zdarma mapu, no vzhledem k velikosti území, by se dalo obejít i bez ní. Můj cíl je jasný hned na začátku. Nahoru na Gibraltarskou skálu, národní park, kde je rovněž jediné místo v Evropě, kde žijí ve volné přírodě opice – makakové. Možnosti mám tři. Obětovat 12 a půl libry za výjezd lanovkou, nebo obětovat ještě vyšší částku za dopravu taxíkem a nebo obětovat několik stovek vlastních kalorií a vyšlapat to po svých.

Teploty sice atakují třicítku ale já mám jasno. Nejprve procházím kolem kasemat a domu guvernéra, kde probíhá za podivných zvuků výměna čestné stráže (původně jsem myslel,že se místní obyvatelé dostali do potyčky), dále pak uličkou s četnými krámky se suvenýry a restauracemi až k velkému parkovišti a dolní stanice lanovky. Tak a odtud kolem zahrad a rezidencí pomalu do kopce, abych dosáhl kóty 426 m. n. m což v našem měřítku moc není, ale tady stoupám vlastně od hladiny mořské. Asi po jednom kilometru nabírání výšky stojím před mýtnicí, kde se vybírá vstup do přírodní rezervace. Dobře jsem vybral, kdo přijel autem platí 10 GPB, kdo přišel jako já pěšky jen 50 pencí. Měním směr o 180° a pokračuji ve stoupání s přestávkami na pořízení fotografií. Výhledy jsou úchvatné.

Ještě jedna změna směru a stojím u restaurace St.Michaels Cave. Ta mě tolik nezajímá jako spíš to, že tu narážím na první exempláře volně žijícího zvířete, jenž je symbolem tohoto území a kvůli němuž se sem v hojné míře jezdí a to na makaka berberského. Jediné místo v Evropě, kde ho lze spatřit ve volné přírodě, a legenda vypráví, že dokud zde makakové budou žít, bude Gibraltar britský. Sleduji pána, který vytahuje se sáčku sušenku a podává opici jako pamlsek. Ta ochutná a všechno ostatní už je v její režii. Chmátne po sáčku a odběhne s celým obsahem na místo, kde si ho může v klidu zbaštit.

Celému výjevu jsem se musel smát, to jsem ještě nevěděl, že další oběť budu já. Na další křižovatce se dávám vpravo a přicházím k pevnosti. Do ní je vstup s průvodcem za 4 GPB. Pokračuji dál po hřebenu. Cestou mě míjí řada taxíků které přivážejí zážitkuchtivé turisty. A jsem tu, místo s malým parkovištěm a prostorem pro zdejší mazlíčky. Opice tu mají k dispozici vodu a spousty zeleniny a jakési All Inclusive po celý den v podobě čerstvé zeleniny a ovoce. I přesto ovšem je pro ně lákavější zkoušet pochoutky od turistů. Řidiči taxi jsou na to připraveni a mají vždy k dispozici nějaký ten oříšek, za který jim primát ochotně vyskočí třeba na rameno nebo na auto aje pak vděčným objektem obrázkuchtivých turistů. Sahám do batohu a ulamuji kus pita chleba a podávám opičce. V tu ránu ji mám na koleni a za chvíli i za krkem, čehož pohotově využívám a žádám jednu turistku, jestli by mě natočila. Díky tomu mám na filmovém pásu jediné záběry s „opicí“. Kousek chleba dávám ještě druhé opičce, která ovšem bere věci do svých rukou a i přes to že batoh nebyl otevřený, neomylně mezi špinavým spodním prádlem nahmátne sáček, a já jen smutně koukám, jak mi dnešní večeře mizí na protější skalku aby se bříško malého lidoopa rychle zaplnilo.

Procházím ještě kolem horní stanice lanovky a pomalu scházím dolů. Ještě se chci podívat na Europa Point, což je nejjižnější výběžek Gibraltaru. Pozor, není ale nejjižnější na pyrenejském poloostrově. Nachází se tu mešita Ibrahim-Mosque, jejíž výstavbu financoval saudský král, podzemní historický rezervoár na vodu, maják, ale hlavně nádherné výhledy na Středozemní moře a protější africké břehy. Po nezbytné fotodokumentaci se vracím po Europa Road rezidenční čtvrtí zpět na hraniční přechod. Cestou si ještě kupuji na poště známku (pozor pošta bere jen libry). A pak už jen zpět přes letištní plochu, projít kontrolou a do půl hodinky sedím v autobuse zpět do Algecíras

Rock of Gibraltar

Cesta vedoucí na skálu nemá zrovna moc místa.

Rock of Gibraltar

Pohled z Gibraltarské skály

A dolů je to docela sešup. I když tu existují možnosti v podobě schodů a chodníků jak sestoupit i po této straně hory

Pohled z Gibraltarské skály

Europa Point

Maják na nejjižnějším cípu Gibrataru

Europa Point

Makak berberský

Očividně se mu tady daří, denně sem přijíždí stovky turistů a opičky tak mají krom oficiálního jídelníčku na zpestření ještě jeden, mnohem lákavější.

Makak berberský

Gibraltarský dům

Kdyby auta nejezdila vpravo a nebyly zde hojně zastoupeny palmy, tak by si člověk nebyl jist, zda není třeba v Anglii

Gibraltarský dům



Články v okolí
Zajímavosti v okolí
Chtějí tam
Chci tam
Byli tam
Byl jsem tam