Monterosa na lyžích v létě

Lyže jsme původně brát nechtěli, ale vzhledem k počasí, kdy nejdřív týden chumelilo a poté následovala předpověď na pět dnů jasno, bylo rozhodnuto. Největší problém byl nakonec na chatách, nastavených na letní režim, kdy se vstává mezi druhou a pátou hodinou ranní. Marně jsme se jim pokoušeli vysvětlit, že chceme snídani až v sedm hodin. My totiž nepotřebovali vyrážet za tmy za světel čelovek a absolvovat túru, dokud je ledovec zmrzlý, my naopak potřebovali vyšlapat na čtyřtisícovky přesně tak, abychom z nich sjížděli až po poledni, kdy sníh změkne na potřebný firn. A sjezdy to byly fantastické.

Zatímco lanová družstva pochodovala stabilním tempem nahoru i dolů, my to dolů sfrčeli za pár minut. Po druhé hodině odpolední byl navíc ledovec úplně volný, a tak jsme třeba z chaty Margherita (4554 m) – na snímku nahoře v mracích – sjížděli sami těch tisíc výškových metrů. Nádhera. Trhliny jsou v létě dobře vidět, pečlivě jsme se jim vyhýbali. Vraceli jsme se navíc po cestě, kudy jsme předtím stoupali. Váha rozložená na plochu lyží je pro sněhové můstky příhodnější zátěž, než člověk v mačkách, ale když projedete přes místo, pod nímž tušíte kráter, je ve vás stejně malá dušička. 

Autem jsme dojeli až do Alagna Valsesia, odkud jsme vyjeli s lyžemi nahoru lanovkou na Punta Indren (3200 m). Vesničky Piemontu, kudy se klikatila cesta, nás natolik okouzlily, že jsme začali v zápětí googlovat jednotlivá místa na mapě, abychom se dozvěděli, že přejíždíme přes několik památek Unesca. Strohé kamenné domy bez fasád přesto malebné v horském prostředí právě svým provedením. Horská říčka, vinice, všude plno květin a hlavně čilého ruchu. Pověšená růžová kola v různých variantách na průčelích domů, na kruhových objezdech.

Aklimatizace by bývala byla lepší, kdybychom se neocitli tak rychle ve výšce nad tři ticíce metrů, ale šlapat odspodu v přeskáčích s lyžemi na báglu úplně nechcete a ani nemůžete, protože byste je zničili. Stejně jako nedává smysl balit na obě varianty – pěší i lyžařskou. Dole teplota okolo pětadvaceti stupňů, nahoře nula. Hlava nás přestala bolet až po dvou dnech (tedy, jak koho) a stejně tak jsme trpěli nespavostí. Insomnia je bohužel jedním z projevů prvních stádií horské nemoci. Na snímku přestupní stanice Cimalegna – Passo Salati (3000 m)

Na snímku je pohled při výlezu z lanovky Punta Indren (3200 m). Úplně vlevo je sedlo, kterým jsme při zpáteční cestě sjížděli dolů. Vrcholek první čtyřtisícovky, kterou máte „na ráně“ – Punta Giordani (4046 m) je na snímku uprostřed mírně vpravo – samozřejmě jsme se na něj vydali. Výstup od lanovky trvá asi hodinu a půl, v poslední třetině jsme museli přesedlat na mačky a lyže připnout na batohy, protože led klouzal i pod haršajznami.

Myšlenka sejít z Punta Giordani k chatě Gnifetti jihozápadním hřebenem pod Piramidou Vincent (4215 m), respektive najít v něm prostup na sníh a sjet to, se ukázala jako lichá. Asi hodinu jsme se tam plácali ve skalách (snímek vlevo), až jsme narazili na několik smyc ke slanění jdoucích v traverzu za sebou. Slaňovat v přeskáčích s lyžemi na báglu, navíc do boku a na fixech, které nevypadaly úplně důvěryhodně, už nám naštěstí přišlo jako blbost. Pokorně jsme se tedy zase vydrápali zpátky nahoru a sjeli ledovcem Indren. 

Na snímku vpravo jsou vidět naše stopy od lyží lemující cestu vyšlapanou od maček a též onen skalnatý hřeben. Když jsme hřeben viděli druhý den z druhé strany, ťukali jsme si na čelo a gratulovali si k rozhodnutí to včas otočit. Cesta po hřebeni tam opravdu je, ale celou dobu vede po skále, všechny „shora nadějné“ sněhové pasáže končí v kamenolomech.

Naše skupina měla pět členů. Jeden fotograf (na snímku není – fotí), jeden výrobce lyží (Four Oaks Skis) a jeden starosta (nejmenované obce). My dva s Honzou (úplně vzadu) měli ten den výročí osmnáct let od svatby, nedal mi ani kytku holomek.

Druhý den jsme tedy už šlapali od chaty Mantova vzhůru. Bylo jasné slunečné počasí, ale poměrně větrno. Původní předpověď bohužel ne zcela zahrnovala vítr dosahující v poryvech 50 km za hodinu, což je rychlost, při které vám už létají lyže. Poryvy neutichaly a do tváří bodaly zmrzlé krystalky. Několik desítek výškových metrů pod vrcholem Piramide Vincent (4215 m) jsme to otáčeli s myšlenkou, že na protějším Balmenhorn (4167 m) bude lépe a hlavně je tam bivak. Bylo. Na fotce máme vedle sebe vpravo bivak a za námi je plochý vrchol Piramide, ze kterého jsme si to chtěli sjet na lyžích. Vrátili jsme se na něj v odpoledních hodinách, kdy byl vítr alespoň trochu teplejší. Lyže jsme nechali raději v sedle a šli to jen na mačkách.

Levý snímek zachycuje poslední výstupovou pasáž na Piramide Vincent  (4215 m), snímek uprostřed krátkou feratu vedoucí k vrcholu Balmenhornu a bivaku (4167 m), snímek vpravo je pořízen z vršku Balmenhornu a kouká severovýchodním směrem na Corno Nero (4322 m).

Na vršku Balmenhornu (4167 m) je ohromný Ježíš. Asi má chránit všechny, co spí pod ním v bivaku. Když špatně fouká vítr, ucítíte i štiplavý důkaz toho, že tu není kadibudka – chodí se na skálu vpravo. Bivak je opravdu zázračným útočištěm pro ty, kteří se zde ocitnou za nepříznivého počasí. Bylo v něm každopádně obsazeno už za slunka v poledne.

Sjezd k chatě Gnifetti (celkem jsme ho absolvovali třikrát) byl pokaždé parádní. Měkký firn jen odstřikoval od lyží a jediné, co nám snad kazilo pocit, byly naše spálené rty. Přesto, že jsme si obličeje mazali krémem s faktorem padesát, mám stejně puchýře na puse. Na chatu Gnifetti je přístup zdola i shora. Pokud přijdete shora musíte vylézt ještě po krátké feratě. Z chaty je parádní výhled na celé Alpy, rozeznáte i masiv Mont Blancu. Je odsud též vidět na chatu Quintina Sella, která tvoří součást přechodu celé Monterosy, dostanete se na ni buď přes Liskamm tvořený částečně skalnatým a sněhovým hřebenem, nebo přes Passo del Naso. Nad hlavou nám během těch čtyřech dnů často létaly vrtulníky, nevozily snad v tomto ukázkovém počasí žádné zraněné, ale zajišťovaly zásobování.

Na čtyřtisícovce Punta Gnifetti/Signal­kuppe (4554 m) se nachází nejvýše položená chata v Alpách Capana Margherita. Je pojmenovaná po italské královně Margheritě, Markétě Savojské, která ji osobně otevírala. Musela to být holka poměrně houževnatá, když ve své době vylezla takto vysoko na ledovec. Po Margheritě je pojmenovaná i nejznámější italská pizza. 

Na chatu jsme vyrazili třetí den naší vysokohorské dovolené.

Vítr se poměrně uklidnil, ráno sice poletovaly drobné vločky, ale vzápětí oblohu zalila modrá a my mohli poklidně stoupat do sedla Colle Del Lys (4220 m), kde překračujete hranici z Itálie do Švýcarska. Byl to tam v sedle celkem Václavák, několik lanových družstev různých národností. Nenechte se zmýlit názvem, není to žádný přelez – to sedlo je „placka“, kam plynule vyjdete ze všech stran – a na všechny strany máte výhledy. Před námi se otevřela cesta k chatě Margherita (na snímku na vršku v mraku) a pohled na Zumsteinspitze (4562 m) a Dufourspitze (4634 m) přímo naproti chatě. Není to na ně odsud daleko, na Zumstainspitze se běžně chodí, na Dufourspitze – nejvyšší horu Švýcarska – je to přes skalnatý hřeben přelez poněkud těžší. Sundali jsme z lyží haršajzny, aby nám to po pásech lépe klouzalo, cesta vedla ze sedla mírně z kopce a pak několik desítek metrů po rovině. Čekalo nás nicméně stoupání kolem 350 výškových metrů. Napravo od nás se vyjímala mohutná Parrotspitze (4443 m) – na snímku je vidět též – na kterou se nám lézt už prostě nechtělo. 

Nahoru k chatě Margherita jsme dorazili kolem jedné hodiny, ideální čas na to, aby mezitím – než si dáme vrcholové pivo – rozměkl sníh. Bavili jsme se při návštěvě vysokohorské toalety, kde vás doslova žádali: „Try to shit on the hole“, voda je prostě vzácná. Honza s Viktorem si vynesli lyže až k chatě, takže si užili sjezd ledovatým čtyřicetistupňovým svahem, my ostatní je měli padesát metrů pod chatou. Ledovec se krásně vylidnil, sjížděli jsme úplně sami až ke Gnifetti hut. Cestou jsme to vzali kolem Ježíše, byl pod ním moc pěkný freeride. 

Ve čtyři hodiny odpoledne jsem už byli na chatě, do večeře hromadně podávané v sedm večer zbývaly tři hodiny. Tak snad jen usušit přeskáče, mačky, pásy a pak se pokusit odpočívat, čeká nás zřejmě zase bezesná noc.

Poslední den na ledovci, dnes už sjíždíme dolů do údolí. Libor sice vypadá nevesele – ta výška mu opravdu nedělá dobře – ale nakonec i on chce jít znovu nahoru. Čekají tam dvě poslední čtyřtisícovky, kolem kterých jsme zatím jen chodili – kulatá sněhová Ludwig's hohe (4344 m) a vedle ní skalnatý špičák Corno Nero (4322 m). Na snímku je zachycen dolez na Ludwig's hohe, Corno Nero je ta špička vpravo – jak vidno, závěr (30 metrů – přesně změřeno naším lanem) se leze po padesátistup­ňovém ledu, dolů se nejčastěji slaňuje. Bylo to poměrně zajímavé lezecké zpestření, jen se tam motalo poměrně hodně skupin a nahoře nebylo úplně moc místa. Na snímku je vidět – úplně nalevo i vrcholek Punta Giordani, na který jsme šli první den.

Dolů k lanovce jsme sjížděli sedlem v ledovci Indren. Google vytvořil ze tří fotek zajímavý kompilát, který celkem věrně zachycuje realitu. O dost horší než sedlo byl však pozvolný dojezd po vroubkatém povrchu – příšerná masáž do nohou. Za ty čtyři dny, kdy nesněžilo, jen pralo slunce, ubylo sněhu natolik, že jsme se nestačili divit. 

Fotky sjezdů vypadají vždycky placatě. Alespoň má Libor špičkový závodnický postoj.

Na noc jsme zakotvili v malebné vesničce Boccioletto a následující dva dny strávili pomalým návratem do Čech se zastávkami na Sacro Monte di Varese (Svatá hora, památka Unesca) a u jezer Lago d' Orta a Lago d' Garda. Myslím, že nikdo, kdo nás potkal, by nevěřil, že máme v autě lyže, vypadali jsme jako pokojní turisté. Italský Piemont nás okouzlil svou rozmanitostí a nádhernou citlivostí architektury.