Cestopis týdenní cesta po Tchaj-wanu

Po letu s Qatar Airways z Prahy přes Dauhá a Hongkong, odkud jsme pokračovali s Hong Kong Airlines do Tchaj-pej, jsme se brzy po půlnoci ocitli na této uličce v centru města, kde jsme měli zajištěné ubytování. Místo ideální, protože se nachází v centru a je odsud blízko na metro i na hlavní nádraží, odkud jezdí vysokorychlos­tní vlaky.

Hned první den dopoledne jsme vyrazili do botanické zahrady.

V botanické zahradě se návštěvník kromě pestré flóry setká i s historií. Toto je pavilon, ve kterém bývali ubytováni diplomaté, kteří přijížděli k místnímu panovnickému dvoru.

První de po příletu (dvě hodiny po půlnoci), ubytování a krátkém spánku jsme hned ráno vyrazili za místními památkami. Nemáme času nazbyt, čas během sedmi dní je na navštívení míst, která jsme si na Tchaj-wanu naplánovali, docela napnutý. Naše ubytování v centru města má tu výhodu, že pohodlně pěšky dojdeme k mému (i jinými turisty a místními věřícími) oblíbenému chrámu Lungshan. A odtud opět pěšky (ale jde to pochopitelně i autobusy MHD nebo metrem) jsme přes oázu klidu v botanické zahradě došli k Čankajškovu mauzoleu. Velký areál zahrnuje i Národní divadlo a Národní koncertní síň. Přímo v mauzoleu, kterému dominuje sedící socha Čankajška v nadživotní velikosti, je možné sledovat atraktivní ceremoniál střídání čestné stráže. A protože toho ještě nemáme dost, jedeme metrem k mrakodrapu TAIPEI 101, který v době dokončení v r. 2005 nejvyšším mrakodrapem na světě. Dnes ale na vyhlídkovou terasu nepojedeme, je špatné počasí.

Druhý den ráno jsme vyrazili metrem na konečnou stanici v Beitou (musí se s přestupem), městečku s horkými termálními prameny a východisku do NP Yangminshan, kam můžete buď jít pěšky nebo se svézt místní MHD. Po národním parku je možné chodit celé dny, my jsme si vybrali Thermal Valley v Beitou a Sulphur Valley v národním parku. Už Thermal Valley je hodně atraktivní, když z opravdu horké vody (nesahat, spálí te se, má i přes 60°C) stoupá pára a vytváří zajímavou atmosféru.....a ideální místo pro dělání selfíček.
K Sulphur Valley jdeme pěšky přes Beitou a ven z města po místních silnicích s pomocí sporých ukazatelů a místních lidí. Cestou se míjí i místní muzeum, které si říká o návštěvu, ale nejdříve chceme navštívit Sulphur Valley, tak cestou zpět. Jak už to tak bývá, k návštěvě nedošlo, jelikož jsme zpět do Beitou šli a jeli úplně jinudy…
Sulphur Valley je činné seizmické údolí, ze kterého na mnoha místech uniká pára, bublá vřící voda a celé je zbarvené do žluta od síry, jak už sám název údolí napovídá. Cestou k údolí jsme se setkali i s obřími, deseticentime­trovými pavouky, kteří vyděsili hlavně jednoho z mých synů, který z nich má fóbii. Ale alespoň nás na ně upozornil a my potom strávili pár minut jejich focením. Po prohlídce údolí jsme zjistili, že je pěkné počasí a proto se vyplatí sjet k večeru na vyhlídku z historické cesty Tiaomi Historic Trail na TAIPEI 101 s pozorováním západu slunce nad Tchaj-pej. Proto jsem sedli na místní autobus, který nás během pár minut odvezl zpět do Beitou. Tady jsme se stačili najíst i posedět s místními v bazénku s termálními prameny a horkou přírodní vodou. A pak už metrem přes celé město k TAIPEI 101, pěšky strmě s mnoha lidmi po schodech do pralesa nad městem, kde je mnoho míst, odkud je možno pozorovat západ slunce, TAIPEI 101 i rozsvěcující se město pod vámi. Nejlépe uděláte, když zajdete trochu dál do lesa a výš na kopec, kde lze najít místa s méně lidmi a odkud ve finále také něco uvidíte, aby vám nepřekážely davy lidí s mobily. Na některé profláklé vyhlídky se stojí fronta, abyste se zde mohli vyfotit. Pohledy odtud na západ slunce a pod vámi se rozsvěcující město ale stojí za tu námahu sem vylézt. Obzvláště v létě počítejte s tím, že budete durch, než sem dojdete. Stezky jsou v noci osvětlené, přesto je možná dobré mít sebou čelovku, pokud zůstanete do noci. Zpět do hotelu jsme se pohodlně dostali metrem.

Náš poslední den v hlavním městě Tchaj-wanu jsme se rozhodli strávit na místě, kde jsme ještě nikdy v minulosti nebyli a tím byla čtvrť Dadaocheng (Datong District). Při mých dřívějších pobytech v Tchaj-pej to byla nevlídně vyhlížející část města, kde nic nebylo a proto nebylo, proč sem zavítat. Tentokrát jsme se ovšem dozvěděli, že se toto místo dočkalo pozornosti městské samosprávy a ta ho revitalizuje a dělá z něj další turistickou atrakci města. A oprávněně. Tato oblast, ležící na břehu řeky Tamshui, bývala kupeckou čtvrtí s kupeckými domy, překladišti, kotvišti lodí a skladišti a domy kupců. Ty jsou teď rekonstruovány, ale nestaly se z nich pouhá mrtvá muzea, ale kypí v nich dále život ve formě obytných domů (do některých z typických úzkých kupeckých domů můžete zdarma nebo za malý poplatek nahlédnout a majitel vás sám provede a vše zajímavé ukáže), původních obchodů nebo „jídelen“. Muzea, a zajímavá, soustřeďující se na přiblížení zdejšího dřívějšího života návštěvníkům, stojí za návštěvu. My jsme byli v muzeu, z jehož terasy je možné přehlédnout místní kupeckou ulici Dihua. Čtvrť ale žije i kulturně a nábožensky. Chtěli jsme se podívat do místního kostela Lee Cungsheng Memorial Christ Presbiterian Church. Ten byl ale plný lidí, tak jsme si moc netroufali. Naší nerozhodnosti si ale všimli návštěvníci kostela a hned jsme byli uvnitř. Bylo nám vysvětleno, že se zde slaví svatba, která už proběhla včera. A ze spousty zákusků zbylo i na nás, museli jsme ochutnat, bylo by nezdvořilé odmítnout. Pěkné procházky nabízí i upravené nábřeží řeky Tamshui. Prohlídku této, stejně jako i jiných oblastí Tchaj-pej vám velmi usnadní a zpříjemní knížečky s informacemi a mapkami, které jsou k dostání zdarma v turistických informacích po celém městě.
Čas ale zase tlačí, počasí slibuje skvělý výhled, a tak už potřetí jedeme k TAIPEI 101, tentokrát už opravdu nahoru. A vyplatilo se. Pohledy z té výšky jsou skvělé. Od NP Yangminshan, centra města s viditelnou budovou hl. nádraží a Shin Kong Mitsukoshi Tower až po místo včerejší večerní vyhlídky je vidět vše. Uvnitř je velmi zajímavý pohled na obrovské závaží, které ve zdejší seizmické oblasti vyvažuje případné výkyvy budovy způsobené zemětřesením nebo tajfunem. Vše je zde navíc technicky vysvětleno, takže i laik pochopí způsob, jakým to vlastně funguje.
A z TAIPEI 101 už jen pospícháme do hotelu vyzvednout si batohy a hurá na hlavní nádraží na vysokorychlostní vlak (THSR) do Taichungu.

Cesta vysokorychlostním vlakem z Tchaj-pej do Taichungu trvá chvilku. Když vlak staví pouze v Banqiao, trvá cesta do středu ostrova 50 minut, pokud má vlak cestou 4 zastávky, jste v Taichungu za 1 hodinu 5 minut!!! Takže si to ani pořádně nestačíte užít. A přitom je to tak pohodlné a luxusní… Takže jsme v Taichungu ještě za světla. Nádraží THSR ale není v centru města, leč na jeho okraji. Do města vás ale spolehlivě dopraví shuttle bus nebo „normální“ železnice. Tu jsme použili my. V samotném Taichungu na nás ale čekalo překvapení, když jsme vystoupili na fungl novém nádraží, které zde ještě před pár lety nebylo ani v náznaku! Stará nádražní budova je zachována pod novou tratí, která vede na viaduktech. Náš předem zamluvený hotel The Enterpriser je pěšky pět minut od nádraží a tak jsme se nejdříve ubytovali a vyrazili do nedaleké půjčovny aut zkontrolovat, zda naše rezervace auta na zítřek funguje. A večer jsme ještě zašli na noční trh, kde jsme zase propadli gurmánským hodům v pouličních stáncích. Mimochodem, hotel The Enterpriser je skvělý, luxusní…a vzhledem ke kvalitě strašně levný. Ještě dnes to nechápeme, celou dobu pobytu nám to byl divné a čekali jsme, kde na nás co „vyskočí“. Ale nevyskočilo nic, vše v pohodě. Jen snídaně byla typicky čínská a to nemusí každému vyhovovat.
Hned ráno jsme si v půjčovně vyzvedli auto a vyrazili po Central Cross Island Highway do městečka Guguan, které leží už mezi prvními vyššími kopci centrálního pohoří a pyšní se horkými termálními prameny, které si můžete užít v několika místních resortech, z nichž mohu doporučit Four Seasons na druhém břehu Guguanem protékající řeky, která zde vytváří hluboko zaříznuté údolí a po tajfunech sebou odnáší třeba i celé domy, čehož jsme byli svědkem před několika lety. Ve Four Seasons jsou na dřevěných a stříškami krytých terasách bazénky s různě teplou vodou od 40+ stupňů až po ledové bazénky pro otužilé. Zde jsme strávili většinu dne a již za tmy se vrátili zpět do Taichungu. Navigace po místních vedlejších silnicích není úplně jednoduchá, ale s mapou v čínštině, trochou znalostí z minula a případně optání se, to jde zvládnout.

Hned na začátku nám bylo jasné, že cesta až na východní pobřeží přes hory a soutěsku Taroko bude na dva dny časově dost napjatá.
Navíc jsme počítali s cestou do Li-shanu po vedlejší horské cestě, která před deseti lety byla celkem dobrodružná. Cestou k městu Pu-li po silnici, kterou ukazoval náš 10 let starý autoatlas Tchaj-wanu a kterou jsem kdysi několikrát projel, se nám najednou nad hlavou začaly vyskytovat mosty se silnicí, která překračovala údolí sem tam. Co to je? Mapa nic takového neukazovala… Později jsme zjistili, že jde o novou, několik desítek kilometrů dlouhou dálnici č. 6, která vzniká kousek na jih od Taichungu a vede do Puli, kde je na ni možné najet z původní silnice. My ji tedy použili až při cestě zpět a hodně pomohla, když jsme nestíhali dojet včas do autopůjčovny. Cestou do hor ale měla jízda po staré silnici dvě výhody. Za prvé silnice byla téměř prázdná právě díky dálnici (velký kontrast se situací před lety, kdy to byla téměř permanentní zácpa. A za druhé, když jsme před Pu-li píchli a nenašli v autě hever (byl pod sedadlem řidiče), místní údržbářské auto, které kontrolovalo svodidla, nám pomohlo a celkem bez práce jsme měli kolo vyměněné. A v Pu-li jsme vyřešili i opravu pneumatiky, když jsme se zastavili v turistické kanceláři, která na nás vykoukla hned u silnice a kde překvapená zaměstnankyně bryskně vygooglila nejbližší pneuservis a ještě nás obdarovala informačními letáčky a knížečkami. Zjevně tam bělochy v této době nečekala. Za dvěma rohy nám za pár NTD v pneuservisu během pár minut opravili a vyměnili píchlou pneumatiku a my mohli vyjet do hor.Silnici č. 14 jsme v Renai zcela záměrně vyměnili za č. 89 a vjeli do hor. Skvělý zážite, neuvěřitelné výhledy a ještě neuvěřitelnější vysokohorské, jen těžko přístupné, vesnice. A v jedné z nich, v Hou-šan (Hongxiang), jak jinak, horké prameny. V několika bazéncích, na konci vsi za mostem přes řeku, volně přístupné, ani noha. Různě teplá voda v různých bazéncích, fantazie. Odtud zpět na hlavní silnici č. 89 a směr Li-shan. Tam jsme dorazili už k večeru a začali hledat ubytování. Je to tu drahé, ale po několika pokusech se podařilo najít cenově přístupný hotýlek. Úroveň to nebyla bůhvíco, ale k přespní dobré. I večeře v místní restauraci. Jak jinak, že?
Druhý den po ranní prohlídce Li-shanu a dech beroucích výhledech na okolní třítisícovky a snídani na terase před Family Martem jsme vyjeli přes Dayuling na křižovatce silnic 8 a 14 směr Taroko. Soutěska Taroko a celý místní NP stejného jména je fantastická záležitost a „must see“ oblast na Tchaj-wanu. Z výšky 2565 m v Dayulingu se nespočetnými serpentinami přes různá podnební pásma klesá až k moři u Hualienu, regionálního centra. Silnice je pod permanentní údržbou, jelikož díky silným dešťům se pořád někde sesouvá, padají skály, bortí se mosty. My jsme narazili na problém jen kousek nad samotnou soutěskou Taroko, kde se silnice otevírala pro dopravu jen na 15 minut každou hodinu aby se auta vyjezdila, po zbytek času pracovali horolezci na skále nad silnicí na sanaci skály. Tohle čekání nakonec přispělo k tomu, že jsme bohužel nedojeli až ke krásnému, skalnatému a divokému východnímu pobřeží, ale z časových důvodů jsme se museli pod Tarokem otočit a začít se vracet do Taichungu, kde jsme museli do osmi odevzdat auto. Pěší prohlídka soutěsky byla v době návštěvy (listopad 2018) rovněž částečně v rekonstrukci, tak jsme jen nahlédli. Krásný kaňon, mramorové útesy a tisíce hnízdících vlaštovek jsou zážitkem. Na trase jsme se zastavili i v Tien-siangu a místním chrámu s pagodou vysoko nad údolím řeky Li-wu. Cestu zpět jsme absolvovali opět přes Dayuling (není jiné cesty) a nejvyšší místo na cestě v průsmyku Hohuan Shan ve výšce 3275 m. Tady nás zastihla mlha, takže jsme nic neviděli, ale vím, že výhledy zde jsou skvělé. I s pomocí nové dálnice jsme dojeli do autopůjčovny v Taichungu tak akorát včas. A před půlnocí, po večeři v místním nákupním centru, už nás čeká cesta luxusním VIP autobusem na letiště, odkud se přesuneme do další naší destinace, do Hongkongu. .
 

Na velkém prostranství pom mauzoleem se nachází i Národní divadlo a koncertní síň. V mauzoleu je možné sledovat střídání stráží.

Pára stoupající ze skutečně horké termální vody v Beitou, na úpatí NP Yangminshan. Nedoporučuje se dotýkat, ale nedaleko od stanice metra v Beitou je možné se v horké vodě s místními „vykoupat“ v k tomu určených veřejných bazéncích. Zdarma.

Na známý mrakodrap je nejkrásnější výhled z lesů nad městem. A vůbec nejlepší je sem přijít večer před západem slunce.

V Tchaj-pej můžete narazit na nově revitalizovanou čtvrť Dadocheng, plnou původních kupeckých domů, muzeí, obchůdků, kostelů… Kupecké domy jsou z ulice úzké, ale táhnou se hluboko za vstupní fasádu. V nich se bydlelo (bydlí), obchoduje i prodává.

Nové moderní nádraží v centru Taichungu je hned vedle starého, jehož budova zůstala zachována.

V Guguanu je možné se vycachtat na mnoha místech a otestovat místní minerální vodu.

Třítisícovky, a nekonečné možnosti treků, v okolí Li-shanu.