Victoria Falls - rafting na Zambezi

Když jsem slyšel o možnosti raftingu na řece Zambezi pod Viktoriinými vodopády, byl jsem trochu skeptický, zda nejde o další turistickou past. Zambezi je totiž nad vodopády velmi klidná široce rozlitá řeka, na které se líně projíždějí výletní lodě a turistům se podávají předražené večeře. Navíc v listopadu je období sucha a stav vody je nižší. Pak jsem se ale dozvěděl, že jde údajně o nejtěžší komerční rafting na světě a můj zájem se zvýšil. Nicméně přesvědčilo mne až vyprávění účastníků, kteří popisovali obrovské peřeje a počítali, kolikrát se převrhli a vykoupali. Takže jsem si řekl, že by tento zážitek mohl stát za nekřesťanských 130 USD. Nicméně druhý den ráno jsem si ověřil, že to byla dobrá volba. Doprava, školení a vybavení bylo na úrovni a moje důvěra v tuto organizaci stoupala. Dokonce i obvyklý podpis na téma „jsem si vědom, že musím … , nesmím …, můžu se utopit“ atd. byl elektronicky evidován na iPadu. Vybíráme si solidně vypadající výstroj a nasedáme na náklaďák, který nás veze k známému Victoria Falls Bridge. Tady musíme po dost krkolomné skalnaté cestě a kovových žebřících sestoupit hluboko na dno kaňonu. Jsem nadšen, budeme začínat na dohled od vodopádů téměř přímo pod jediným mostem mezi Zimbabwe a Zambií. Než se pustíme po vodě, absolvujeme trénink pádlování při různých povelech kormidelníka a pak hned jdeme na to. Dozvídáme se, že nás čeká celkem 19 velkých peřejí na úseku asi 26 km. Peřeje jsou obtížnosti WW III+ až WW V a některé mají celkem výstižné názvy jako např. „Pračka“, „Schody do pekla“, „Ďáblova záchodová mísa“ a podobně. Četné peřeje klasifikované pod WW III+ se do celkových 19 nepočítají, jen nás ženou rychle na další a další divočinu. Jedeme dva rafty, na každém je 5 klientů, kormidelník a jeho pomocník. Kolem nás krouží tři kajaky, které mají za úkol lovit ty raftaře, kterým se po vypadnutí z lodi nepodaří doplavat zpět k raftu a kromě toho i filmují a fotografují. Po proplutí první peřeje stupně obtížnosti WW IV+ se dívám na vedle mne pádlujícího hřmotného postaršího anglického farmáře, který je na raftu poprvé a v jeho očích vidím, že začíná dobře chápat, co znamená náročný rafting. Na další peřeji ho obří vlna vrhne přes celý raft na mne, takže jen se štěstím nevypadnu z lodě. Postupně se ale zdokonalujeme a získáváme sebevědomí. Horlivě plníme příkazy kormidelníka, i když je někdy pro řev vody skoro neslyšíme a vlny se nám valí přes hlavu. Hlavně držet pádlo a udržet se v lodi! Tišiny mezi jednotlivými peřejemi využíváme k vychutnávání úžasných pohledů na kaňon Zambezi. Kolmé čedičové stěny o výšce kolem 100 m se nám klenou nad hlavou a jsou od sebe vzdáleny pouze asi 100 m a většinu z toho zabírá divoce tekoucí řeka. Zkušený průvodce nám ukazuje plachtící orly a další ptáky. Pak nám bohužel ukázal i na březích odpočívající krokodýly. Je pravdou, že jsou o dost menší než mnohametroví obři nad vodopády, ale jeho uklidňování, že vodáky nenapadají, nepůsobilo zcela přesvědčivě. Takže o adrenalin není nouze ani mezi peřejemi. V každém případě po zjištění výskytu krokodýlů bylo nasazení celé osádky při pádlování a plnění příkazů kormidelníka ještě usilovnější. Je začátek listopadu, takže průtok je nižší (má „pouze“ asi 1500 m3/sec) a podél řeky jsou občas vidět obrovské balvany. V období dešťů je průtok prý až 10× zvětší a řeka stoupne i o více než 12 m a vše se pak ocitne pod vodou. Údajně jsou pak vlny a válce peřejí mírnější, ale obrovský proud jakékoliv splouvání znemožňuje.

Jedna z peřejí je klasifikovaná nejvyšším stupněm obtížnosti WW VI. Jmenuje se „Komerční sebevražda“ a naštěstí pro nás, je pro naší plavbu zakázaná. Takže je nutno raft opatrně na laně přetáhnout. Vystupujeme a po skalách si jdeme „peřejku“ prohlédnout. V podstatě je to takový pozvolný vodopád. Při klopýtání po skalách obdivujeme geomorfologické útvary – obří hrnce. Známe je sice z naší řeky Vydry, ale rozměry a četnost zdejších hrnců jsou opravdu nevídané. Jakmile jsme přelezli skalní bariéru, zjišťujeme, že se zpět do raftu dostaneme pouze skokem z asi třímetrové skály do řeky a doplaváním do tišiny, kde již parkuje raft. Voda je příjemně teplá, ale stejně je to další adrenalinový zážitek. Blížíme se ke konci plavby. Zatím jsme se kupodivu nepřevrhli a voda smetla pouze jednou naší velšskou spolujezdkyni. Našemu rostoucímu sebevědomí se ovšem průvodce směje a informuje nás, že předposlední peřeji se jmenuje Oblivion (Netušící)ale říká se jí „Veřejná plovárna“. Zjevně věděl, o čem mluví, nejprve sice prorážíme obří vodní válec, ale pak obrovská vlna převrací celý raft. Letím do vody, na mne raft a za ním mohutný Angličan a ostatní. Vteřiny hluboko ve zvířené vodě, kde je těžko určit, kde je nahoře a kde dole, byly dost dlouhé. Nemá totiž cenu se v těchto podmínkách snažit pod vodou plavat, takže jen čekám, až mne konečně vesta vytáhne na hladinu a držím pádlo. Rychle k raftu a chytit se lana na něm. Průvodce s pomocníkem hbitě lezou na obrácený raft a zkušeně ho převracejí. Lezeme ztěžka nahoru a pak dojedeme rychle se blížící poslední peřej. Nejtěžší část akce nás ovšem teprve čeká. Musíme vyšplhat po strmých skalnatých stupních těch asi 100m v poledním žáru. Naštěstí výstroj nesou organizátoři, kteří rovněž vyfouknou rafty a vyvlečou je nahoru. Rafting na Zambezi opravdu skvěle okořenil náš pobyt v dosti zkomercionalizované zóně u vodopádů. Při odpovídající odvaze či zkušenosti vážně stojí za to. S ohledem na to, že je pravděpodobné, že se člověk pořádně napije vody z africké řeky, tak vřele doporučuji vhodné očkování a rovněž mít následně po ruce vhodné tablety na případné zažívací potíže.