Článek Kmen Hadza

Po náročném výstupu na Kilimandžáro a safari jsme se rozhodli návštěvu Tanzánie okořenit poznáním místní kultury. Navštívili jsme čtyři kmeny lidí, žijící tradičním a přesto velmi rozdílným způsobem. Kromě kmene Masajů a dvou různých kmenů Datooga jsme poznali i kmen Hadza.

Název Hadza dostali od jiného kmene – Masajů a volně přeloženo znamená „respektovaný protivník“. V nedávné historii byl totiž kmen Masajů ve válce s mnoha jinými (méně početnými) kmeny. Boje s lidmi kmene Hadza pro ně byly, na rozdíl od ostatních, neskutečně obtížné i přesto, že Masajů bylo mnohonásobě více. Hadza díky zkušenostem z lovu a znalostmi střelby z luku dovedli i v malém počtu způsobit obrovské ztráty na straně Masajů. Na fotce je Adénium – tzv. „pouštní růže“. Její mízu lovci používají jako jed pro lov větších zvířat.
 

Velmi zajímavý je jazyk, kterým Hadza lidé mluví. Jedná se o jazyk, jehož součástí jsou i jisté klapavé a mlaskavé zvuky. Pro lepší představu doporučuju film „Bohové musejí být šílení“ z roku 1989, kde jedna z hlavních postav, křovák Xixo, používá jazyk znějíci celkem podobně. Na fotce je konopí, které lovci Hadza pokuřují prakticky po celý den.

Zajímavým způsobem je, že si vůbec nedělají starost s kůží a celé zvíře hážou na oheň vcelku – kůže se prostě opeče. Jediným, co odřízli byl ocas.

Během opékání vládne pohodička, dávají si jointa, rovnají šípy a baví se spolu tou jejich řečí.

Poté, co byla cibetka předpečená, ji jeden z lovců vykuchal, část orgánů hodil zpět na oheň a maso pověsil opodál na větev (zřejmě na později). Po chvilce opékání si každý z nich dal kousek ulovené kořisti. Samozřejmě nabídli i nám a je slušnost neodmítnout :-). Opečená jatýrka z cibetky chutnala vskutku výborně.

Muži kmene Hadza již od mladých let chodí každé ráno na lov. Ani tohle nebylo výjimkou, a tak jsme se spolu s nimi po hostině pustili na průzkum terénu. Jejich tempo bylo neuvěřitelné a my měli co dělat, abychom jim stačili. Nejúspěšnějším lovcem se toho rána stal asi dvanáctiletý hoch, který jako první trefil ptáka ze stromu. Starší kluci měli tentokrát smůlu.

Za nejcennější surovinu lovci považují med, který získávají od včel uhnízděných v kmeni baobabů. Nejprve je třeba měkkém baobabu vysekat díru a včely poté vykouřit ven.

Pokud sekera není moc účinná, udělají si z ní během chvíle něco jako dláto a pokračují v kutání.

Tentokrát se bohužel nezadařilo, neboť byly včely v kmeni příliš hluboko. I tak ale kluci dostali pár žihadel.

Hadzové mají v Tanzánii spoustu výjimek a jednou z nich je právě lov. Nemůžou však lovit například v národních parcích. Loví téměř jakékoliv zvířata a jedinými výjimkami jsou hadi a hyeny. Hady neloví, neboť je považují za nebezpečné a jedovaté. Hyeny zase proto, že v minulosti nechávali zemřelé napospas přírodě a tam se o ně nejčastěji postaraly právě hyeny – jejich maso tak nepovažují za čisté.

Hadzové žijí v okolí jezera Eyasi a zdržují se v malých skupinkách okolo 30 členů. Jejich celkový počet se odhaduje na pouhou tisícovku, ale asi jen 400 z nich žije tímto tradičním kočovným životem lovců a sběračů. Zajímavostí je, že nejsou geneticky příbuzní s žádnými jinými lidmi. Na rozdíl od chatrčí jiných kmenů (např. Masajů a Datooga) nejsou jejich chatrče (kvůli častému stěhování) dešti odolné a slouží spíše jako dočasné přístřeší. Často používají i jeskyně.

Příjemným překvapením je, že se Hadzové nesnaží na turistech vydělat (což je v Tanzánii opravdu nezvyklým jevem). Dary však přijímají rádi (například hroty šípů, které lze sehnat u kovářů kmene Datooga nebo oblečení). Na oplátku zase darují něco od sebe (často nějaký ručně vyrobený šperk či dřevěnou dýmku).

Ženy mají rozdílné úlohy než muži. Starají se například o shánění dřeva na oheň či vykopávání kořínků. 

Kořínky jsme také ochutnali a jsou fantastické. Chuťově bych je přirovnal ke sladkému jablku a strukturou k mrkvi. 

Stejně jako je tomu i v jiných kulturách, mezi zábavu patří také tanec a zpěv.

Ke konci návštěvy jsme měli možnost vyzkoušet si i střelbu z luku na terč vyrobený z větve baobabu. Nejprve síly poměřilo 6 místních borců, z nichž se však trefil pouze jeden. Zahanbit jsem se rozhodně nechtěl nechat a čtvrtou dobře mířenou ránou jsem zdejším lovcům ukázal i trochu té české kvality. :-)