Via Ferrata Sass Rigais

Opět jsme měli k dispozici celý týden a protože veškeré plánování padlo na má bedra, tak jsem jako první oblast zvolil pohoří Odle. První den po příjezdu jsme se vydali na půldenní rozehřívací stezku Adolfa Munkela a na den druhý jsem naplánoval celodenní výšlap na vrcholek Sass Rigais se stejnojmennou ferratou. Samotná ferrata není příliš náročná, má obtížnost pouze B, a proto jsem ji zvolil jako rozcvičkovou, abych zjistil, jak je na tom zbytek týmu, kteří předtím na žádné ferratě nebyli. Během dne se však ukázalo, že když se něco pokazit může, tak se to pokazí a ani detailní plánování nemusí znamenat zaručené vítězství.

Jako první tábořiště našeho výletu jsme zvolili kemp Seiser Alm, ležící pod krásnou horou Sciliar/Schlern. Budíček jsme měli nastavený na 6. hodinu a po probuzení vše nasvědčovalo tomu, že bude krásný slunečný den. Zatímco ostatní tři členové výpravy připravovali snídani nebo balili stany, já začal z auta vytahovat potřebné ferratové vybavení a skládat jej na hromádky, pro každého zvlášť. Ale ať počítám, jak počítám, něco chybí – sedák. A zrovna ten můj.
„Ferrata obtížnosti B přece není žádný problém – vždyť je to choďák“, říkám si s tím, že tuhle ferratu polezu bez jištění a na ty těžší, které mám v plánu na další dny, stejně všichni nepůjdou a to si pak od někoho sedák půjčím.
Snídaně je hotová – gulášek. Během jídla jsem opatrně pronesl, že jsem si doma zapomněl sedák. „Hahaha“ zasmála se nevěřícně má přítelkyně. Po chvíli však pochopila, že si srandu nedělám a přesvědčit ji, že bude vše v pohodě, byl nadlidský výkon. Pomohlo teprve, že jsme v autě našli staré lano z Lídlu a já si z něj vyrobil improvizovaný sedák. To ji trochu uklidnilo a mohli jsme vyjet. Bohužel ale o půl hodiny později, než jsme plánovali.

Přejeli jsme ke stanici lanovky ve městě Ortisei, odkud jsem se šel s přítelkyní podívat do centra města, zda tam náhodou nepůjčují či neprodávají sedáky. Poté, co jsme viděli ty přemrštěné ceny, jsme se ale vrátili s prázdnou. Bylo už 9:30 (lanovka otevřela již před hodinou), ale i s hodinovým zpožděním to mělo na návrat stačit, neboť poslední jede zpět v 17:00. Kupujeme tedy zpáteční lístky, nasedáme do kabinky a jedeme. Lanovka nás odvezla pod vrcholek Seceda, kde se na tamních loučkách proháněla spousta svišťů.

Odtud jsme pokračovali pěšinou směrem k nádherným útesům pohoří Odle, které jsme předchozí den tolik obdivovali z údolí pod nimi – ze stezky Adolfa Munkela. Počasí se pomalu začalo měnit a původně modrá obloha byla během několika minut pokryta mraky. Nejhustější byly kde jinde, než přímo okolo vrcholků.

Cestička za jižní stranou špičáků Odle nás po 4 km vede nádhernou krajinou plnou dalekých výhledů. Dostáváme se k rozcestníku, který ukazuje k ferratě Sass Rigais dvěma směry. K výstupu volíme cestu vpravo a vracet se budeme tou druhou. Po chvíli se dostáváme k úpatí skal, kde si dáváme krátkou přestávku na svačinu. Obloha se již celá pokryla hustými mraky a my se vydáváme suťoviskem vzhůru. Před výletem jsem všem několikrát opakoval, aby si na ferraty vzali menší či středně velké batohy (20–30 litrů), ne všichni mě však poslechli – ten člověk na obrázku vzadu je můj táta a poloviční rychlostí se za námi sune se 75 litrovou krosnou na zádech. Alespoň mám více času na focení.

Protože nabíráme stále větší zpoždění, přendáváme některé věci z tátovy krosny ke mně do batohu a pokračujeme dál až do sedla mezi vrcholky Furchetta (3025m) a Sass Rigais (také 3025m). I přes zataženou oblohu jsou zde krásné výhledy, ale čím stoupáme výš, tím víc začínáme tušit, že to budou na nějakou dobu výhledy poslední.

Mlha přede mnou, mlha za mnou. Za stálého povzbuzování a dodávání odvahy stoupáme krůček po krůčku vzhůru po zajištěné cestě a mlha houstne. Po chvíli začíná pršet a mokré skály klouzat, což některé členy týmu moc neuklidňuje a na několika nezajištěných úsecích to téměř vzdávají a odmítají pokračovat. Zezadu nás dohání mladá rodinka, a protože se zdají být rychlejší, pouštíme je před nás. Sledujeme dál ocelové lano, až do místa, kde se ztrácí za skálou. Vykouknu za roh a vidím hlubokou díru v zemi mizející v mlze. Hrklo ve mě při pocitu, že opravdu nechci spadnout do toho mého „sedáku-kastráku“. Tohle už nebudu zkoušet „na čisto“ a chytám se ocelového lana. Snažím se díru překročit, ale druhá strana je příliš daleko, skákat na mokré skále nechci. S nataženýma rukama se snažím dostat co nejníž, kde se mi nakonec povedlo dostatečně rozkročit a dostat se na druhou stranu. Zde jsem se zajistil s tím, že pomůžu ostatním s přechodem tohoto zrádného místa. Přítelkyně však bez problémů udělala se svýma dlouhýma nohama rozštěp a ladně propast překročila téměř bez pomoci. Poté, co se všichni dostali na druhou stranu, pokračuje cesta lehčími úseky až nahoru na vrchol.

Zajištěná cesta vedoucí dolů je poměrně jednoduchá, nejsou zde žádná překvapení, ani obtížnější nejištěné úseky, nicméně to po klouzavé skále nejde tak rychle, jak bychom potřebovali. Bylo již jasné, že lanovku nestihneme a bude nás tak čekat sestup o více než 1000m navíc. A co hůř, pár minut pod vrcholkem jsme dohnali rodinku, která šla před námi, které se cesta dolů opravdu vůbec nedařila a dlouhou dobu nebylo možné je nikde předejít. Povedlo se nám to až po téměř dvou hodinách. Po chvíli jsme se konečně dostali z mraků a pod námi byla opět vidět okolní travnatá krajina. Zajištěná cesta zde končila (alespoň jsme si to mysleli), a tak jsme sundali úvazky a sestupovali dál. O něco níž se pak ještě objevilo pár úseků s lanem, skobami a dřevěnými lávkami, ale to už jsme zvládli bez jištění téměř všichni. Pouze přítelkyně si znovu navlékla ferratovou výbavu a jistila se.

K rozcestníku vedoucímu k ferratě jsme se s více než tříhodinovým zpožděním vrátili až okolo 19. hodiny. Byli jsme již značně unavení, ale boj ještě zdaleka nebyl u konce. Před námi bylo pár kilometrů mírně do kopce po planině a poté náročný, více než kilometrový, sestup.

Možná jsem byl i trochu rád, že jsme nestihli lanovku, protože večerní výhledy do krajiny byly opravdu překrásné. Na obrázku je výhled na horu Sassolungo (Langkofel).

Slunce už se blížilo k obzoru a my byli stále ještě na planině. Nutno dodat, že nohy už nás pekelně bolely. Pohled na zlatavě osvícené horské štíty však byl tou nejlepší odměnou. Na obrázku vlevo je vidět horská skupina Sella.

Za námi se vzdalovaly vrcholky národního parku Puez-Odle (Puez-Geisler). Pokořený vrcholek Sass Rigais (na obrázku vlevo) však zůstal až do konce dne částečně zahalen v mracích.

Dostáváme se k místu, kde horská planina končí a nás čeká posledních 6 km strmé cesty dolů (téměř kilometrové převýšení). Chodidla už máme celá prošlapaná, a tak sbíráme poslední zbytky sil a vydáváme se dolů. Přitom se snažíme co nejvíce šetřit kolena (ti co si vzali hůlky teď mají určitou výhodu).

Je už téměř 9 hodin večer a po cestě dolů pozorujeme zapadající slunce. Na východní straně na nás vykukuje hora Sciliar/Schlern, odkud jsme ráno vyjížděli z kempu. Po několika minutách se cestička stáčí do lesa, kde sestupujeme co nejrychlejším tempem. K autu, stojícímu na parkovišti u lanovky Ortisei, se nám však podařilo dostat až za úplné tmy. Poté, co jsme si sundali boty, mi bylo stroze oznámeno, že už se mnou nikdy na žádnou ferratu nepůjdou (ale stejně šli). Zlatou korunu celému výletu však dodal můj táta (který je zapřísáhlý odpůrce válení se na plážích u moře), když z posledních sil prohlásil: „Jedeme do Bibione“. Výlet se tedy ani náznakem nepovedl tak, jak byl naplánován, o to větší zážitky jsme si z něj ale odnesli. Další den jsme si opravdu jeli odpočinout k moři a udělali výlet do Benátek, poté jsme se však znovu vrátili na hory a zvládli další krásné ferraty. Na tuhle však budeme vzpomínat nejraději.