Cestopis Izrael ve 4 dnech

Přiletěli jsme v noci z úterka na středu. Check in plný ortodoxních a nehýbající se fronta. Půjčení zabukovaného auta (společnost Budget) v půl páté ráno proběhlo v zásadě hladce, na benzínce před Jeruzalémem jsme to na dvě hodiny „zalomili“ a usnuli.

Staré město s nejsvětějšími místy se nachází na rozloze jednoho čtverečního kilometru. Nebudu zde citovat informace dostupné jinde, jenom zmíním, že i my – po několika kiksech (ano, jeli jsme nepřipraveni, bez papírového průvodce a navíc byli celou dobu bez dat) – jsme objevili pověstnou Golgotu, včetně skály, kde Kristus vstal z mrtvých (nějak nám totiž nedošlo, že už nad ní stojí kostel). V autě jsme si pak pro dokreslení atmosféry pustili Jesus Christ Superstar a večer pro jistotu ještě zhlédli Monty Python's Life of Brian.

Olivový vrch, nebo Olivetská hora, je největším židovským hřbitovem na světě a hroby jsou tu opravdu všude, kam jen dohlédnete.

Náš výlet byl zároveň cestou pracovní. Proto možná ten – ne zcela optimální – sled dílčích cílů. Pokud jste totiž už jednou v Jeruzalémě, daleko spíš zamíříte rovnou k Mrtvému moři – ideálně navíc přes palestinská území, přes která je to coby kamenem dohodil (když tedy nemáte auto z půjčovny) – my se ale z Jeruzaléma vydali zpět přes Tel Aviv na sever do Ramat HaSharon, protože mě tam čekalo setkání na místní High school.

Komentáře k izrealskému školství a všelijaké postřehy, často překvapivé, si nechávám do blogu, či někam jinam, každopádně spolupráce byla úspěšně navázána a my mohli pokračovat v naší poznávací cestě.

Na snímku jsou zachyceni členové oddělení vývoje aplikací a kybernetiky se dvěma studenty.

Vykopávky starověkého města z dob Římské říše se nacházejí přímo na pobřeží Středozemního moře mezi Haifou a Tel Avivem. Jsou tu nejen dochovalé pozůstatky divadla, které je údajně větší než římské Koloseum, ale též ruiny jednoho z největších hipodromů.

K Masadě jsme stihli dojet ještě ten samý den. Starověká pevnost se nachází na skalním útesu kousek od pobřeží Mrtvého moře a je na seznamu Unesca. Místo je známé především jako symbol židovského hrdinství a boje za svobodu, protože byla posledním místem odporu Židů proti Římanům na počátku našeho letopočtu. Na tisíc mužů, žen a dětí zde raději zemřelo, než aby padlo do zajetí.

Místo, kam se dostanete nejdál, když se vydáte od Masady k palestinské hranici. Je tu národní park, oáza, všude kolem je poušť. Koupání přímo tady nám nedoporučili kvůli hýbajícím se pískům. Městečko je přes oplocený hotelový komplex nedobytné, takže jediná restaurace, kterou jsme sehnali, byla v místním kempu – jak vidno na snímcích – s poměrně zajímavým ubytováním a vůbec vtipnými detaily.

Mrtvé moře díky extrémní slanosti opravdu významně nadnáší a představa, že se v něm utopíte, vám připadá nemožná. Pobyt ve vodě není moc příjemný, je vážně hustá, táhne se vám po těle a chcete ji ze sebe hned smýt. Fotka je pořízená v podvečer v letovisku Ein Bokek na veřejné městské pláži ve výšce –377 metrů.

Den čtvrtý. Ráno jsme se přemístili autem z Aradu (asi hodina a půl cesty) a byli překvapeni klidem, který v sobotu dopoledne ve městě vládl. Zaparkovali jsme v centru, úplně v pohodě a dokonce bez placení a vydali se směrem na Ha Yarkon Park, přes White City a HaCarmel (trh byl bohužel zavřený), dále podél pobřeží a nakonec obešli Jaffu. Nachodili jsme přitom 22 kilometrů.  

Na plážích je téměř všude zákaz koupání, ale všichni se koupou. I v samotném Tel Avivu je bohužel stejný nepořádek jako ve zbytku země – odpadky, neutěšené fasády domů pokryté všemožnými dráty a kabely, děsivá zákoutí, která nechcete vidět. I přes jiná superlativa zůstává Izrael kvůli tomu bohužel východem. 

Závěrečné foto z přístavního města a trochu té statistiky:

Za 4 dny jsme najezdili 800 km autem (Izrael je malá země a všechno můžete objet) a k tomu nachodili 65 kilometrů pěšky.

Izraelští řidiči nejsou úplně ohleduplní, takže vás to celkem zocelí. Dopravní zácpa je v pracovních dnech pravidlem.

Ledacos je automatizované, například placení na benzínách, ale často je ovládání pouze v hebrejštině a lidé nevládnou takovou angličtinou, jakou byste čekali natěšeni z byznys sféry a hlavně ze startupů. Obecně máte pocit, že jsou Izraelci zvyklí starat se hlavně o sebe.