Výstup na Triglav od Aljažev dom

Cestu začínáme od parkoviště pod Aljažev dom lehce po sedmé ranní. široká cesta nás vede kolem chaty, až k pomníku padlým partyzánům ve tvaru horolezecké skoby. Tady se naše cesty co by 8-mi členné skupiny rozdělují. Pětice kamarádů pokračují přes Tominškovu ferratu, informace je, že tam je ještě sníh a led a že se budou hodit mačky. Ne každý je má a tak s kamarádem a kamarádkou razíme cestu přes Prag, která má být v pořádku. Stoupáme si to údolím, když zjistím, že podle cesty už stoupáme do sedla Luknja a jsme už pod severní stěnou Triglavu. Divám se lépe do mapy a skutečně, cesta na Prag odbočuje doleva, jen co se začíná zvedat rozdvojení cesty do sedla Luknja. U srdce mě hřeje jen pocit, že veškeré skupinky co jsme předběhli, jdou stejnou trasou co my, a taky chtějí přes Prag. Po malé poradě otáčejí všichni. Přes sněhové pole, zkracujeme cestu na značku směr Prag. Hned začíná lehké lezení jištěné železnými tyčemi na přichycení, stoupá se krásně. Jen co vystoupáme pár set metrů, stáčí se cesta opět vlevo, aby ve stoupání traverzovala skálu nad námi a v nesouměrných serpentinách nás vede stále výše. Zde už se není kde ztratit, místama je cesta jištěná řetězem nebo již zmíněnými železnými kolíky. Takto se prokousáváme dál, až k místu, po kterém je trasa pojmenovaná, Prag. Je to asi 8m vysoká kolmá skála, do které jsou vytesány schody a jištěná z obou stran ocelovým lanem a kolíky. Asi nejvzdušnější místo na trase, ale při jistém kroku a držení se, nic co by běžný turista nezvládl. Následuje kličkování v hromadě suti mezi prahovými skalami, než se nám otevře pohled do sedla a rozcestník. To se ještě probíjíme neskutečným suťovištěm, při kterém mi velice pomáhají turistické hůlky. Ještě před rozcestím pod skálou v suťovišti, se napojuje Tominškova cesta. To už vyhlížíme kamarády, kteří nás čekají u rozcestí. Čeká nás další dělení, kamarád co šel s námi přes Prag a další co šel Tominškovou cestou, jsou značně unavení a míří k chatě Valentina Staniča, odkud chtějí jít lehčí úsek na Begunjski vrh. Zbytek party pokračuj volným tempem k chatě na Kredarici zvané taky jako Triglavski dom. Ve změti suti, skal a prohlubní, po bývalém ledovci, nás vede červené čárové značení udávající správný směr pochodu. Pod chatou na Kredarici je ještě jištěná cesta lehkou ferratou. Zaskočeni, kolik lidí se ten den chystá jít nahoru, rychle svačíme, balíme věci na sebe, a skoro klusem vyrážíme ke stěně, kde je nástup na ferratu. Naneštěstí je před námi skupina asi 15lidí, z nichž většina vypadá, že vidí ferratu poprvé. Nástup je velice pomalý, místy čekáme až 10min, než sestoupí ti, jenž už nahoře byli, aby pak mohli velice pomalu jít nahoru ti, jenž se tam chtějí dostat. Stoupání je strmé, ale velice dobře jištěné a pokud je skála hladká, jsou v ní vytesané stupy či schody. Jediný čas kdy bych tu nechtěl být je za deště, kdy vše musí klouzat. Takto se dostáváme na Malý Triglav, odkud vede krásný hřeben pod vrchol Triglavu. Tady jsou taky krásné vzdušné pasáže, ale všudypřítomné ocelové lano dodává jistotu do kroku. Poslední lezení po lehké ferratě a jsme nahoře všichni. zleva nás obstupuje mrak, ale druhá strana na severovýchod nás vítá výhledy, až k rakouským Vysokým Taurám. Lidí je na vrcholu dost, i tak se dá najít pěkné místo k posezení. Dolů k našemu (ne)štěstí máme před sebou stejně zdatnou skupinku lidí, jako při výstupu. O to horší, že nás nechtějí pustit v místech, kde je dostatek místa k uvolnění trasy ani na požádání. Parta se opět trhá na dvojce, a tímto tempem sestupujeme až na konec ferraty. Docházíme k chatě na Kredarici, uživáme krásný den, doplňuji tekutiny, bohužel mi nestačily 3l vody a v 15:00 musím na chatě dokoupit za 4,80eur 1l vody navíc. Byť je tu nádherně, čas nám velí k ústupu a my scházíme dolů až k rozcestí, kde se dovídáme přes telefon, že kluci už jsou dole na cestě k Aljažev dom a že ferratu přes Tominška už mají zdárně za sebou s tím, že se šlo dobře. Přes Prag už se nám zpět nechce, hlavně kvůli místům s prudkým svahem a sutí na cestě. Volíme jistější skalní cestu přes ferratu (výbavu na ferratu máme všichni). Kluci nás ujišťují ještě cestou že je to pohoda, a že se nemáme čeho bát, i když hodnocení Tominškovy cesty je prý místy i C. To se potvrzuje, ale opět platí, při jistém kroku a držení se lana, není nic tak hrozného, jen jsou zde opravdu vzdušná místa, takže jde spíše o morál než fyzičku, které je zde taky zapotřebí. Nejtěžší úseky tak kupodivu nejsou ty jištěné, ale ty, kde by se jištění hodilo, viz místa s prudkým svahem a sutí na skále. Vše nakonec zvládáme bez problémů. Další těžkou zkouškou na nohy je klesání v lese, kdy je cesta vyztužena schody, které jak se zadá asi nikdy nekončí. To už se začíná stmívat, když docházíme k pomníku partyzánů, kdy si gratulujeme k výkonu a nádheře prožitou ten den. Kamarádi už nás čekají za neustáleho blikotu blesků na chatě, jedno Laško zasviští jako nic a je třeba se zvedat, ať dojdeme suchou nohou k autům.

slunce se do doliny dostane až k dopoledni

květin tam bylo jako na zahrádce

v popředí vrchol Stenar vzadu poslední věž druhá nejvyšší hora Škrlatica 2740m

pohled z vrchu na Prag

někdy nebylo o adrenalin nouze :-)

pohled na triglav ze sedla pod Begunjskim vrhem

i mladí kozorožci se na nás přisli podívat

pohled na Triglav od domu na Kredarici

i ve skalách a v takové výšce to jen kvetlo

bylo nebylo na vrcholu hodně lidí i výhledy :-)

zpočátku nahoru a dolů

jeden z těch úseků kde bychom ferratu uvítali, ale byl to zažitek

poslední úsek opravdové ferraty, ale taky opravdu vzdušný :-)