Výstup na sopku Merapi

Na indonéské sopky se většinou vyráží v noci, aby jste byli na vrcholu nejlépe už na východ slunce. Tehdy je i největší šance, že okolí nebude zahalené v mracích. Vaše fotodokumentace tak začíná až na vrcholu hory.

Samotný výstup začíná v silničním průsmyku mezi sopkami Merapi a Merbabu ve výšce (1 580m n. m.), tedy cca 1 400 výškových metrů pod vrcholem sopky. Výsup začíná okolo jedné hodiny ranní a ze začátku se jde stále po silnici až k dalšímu parkovišti ve výšce cca 1 800m n. m. Dál se stoupá po úzké pěšině mezi políčky, což ve tmě není moc příjemné, zvlášť pokud je po dešti. Nasleduje pasáž v lese a pak mezi křovinami než výjdete k samotnému vegetace prostému kuželu. Jediným zpestřením této noční túry jsou světýlka městeček hluboko pod vámi. Poté bude míjet místo s pomníčky obětí, což vám na klidu určitě nepřidá a následuje finální a nejhorší část výstupu po vlastním aktivním kuželu plném sutě a štěrku. To je posledních cca 300 výškových metrů. Okolo vás čoudí výpary a je vám jasné že lezete po soudku se střelným prachem. Pak už jste konečně na skaliscích nad kráterém. Na vrcholu jste za cca 4,5 hodiny a nezbývá než čekat v nečekané zimě na východ slunce, který prohřeje okolí.

Krajina se konečně začíná nasvěcovat slunečními paprsky a daleko na západě ční vrcholky celé řady sopek – Sumbing (3 371m n. m.) Sundoro (3 136m n. m.) a Dieng (2 565m n. m.)

Samotný vrchol sopky je docela zajímavý – všude ostrá skaliska a z puklin unikající oblaka plynu. jelikož víte, že sopka exploduje relativně často, nebudete mít zde zrovna relaxační pocit.

Vrcholek sopky a jeho blízké okolí opravdu nevypadá vůbec idylicky. Díky mrakům a plynovým oblakům to tu však vypadá docela zajímavě. Než vyleze sluníčko tak budete možná docela drkotat zuby. Teplota je pod 10 stupňů celsia a málokdo si veze do Indonesie teplé oblečení.

Díky rozeklanému hřebenu nad kráterem sopky, není pořádně zřejmé, které ze skalisek je to nejvyšší – navíc se to stejně téměř každoročně mění.

Kráteru Merapi chybí k dokonalosti jen „jezírko“ s rožhavenou lávou, jinak je to dokonalý vstup do pekla – sirné a černé balvany. K tomu všudypřítomný čmoud unikající ze stěn.

Sluníčko konečně začíná prohřívat krajinu a okolí vypadá skoro jako někde ve zlatém dole. Je to však jen síra a teplé světlo. Ospalost z nočního výstupu se přihlásí o slovo, tak je čas na sestup a prohlídnutí si cesty, kterou jste šli v noci potmě.

První etapou je nepříjemný sestup, cca 200 výškových metru po „aktivním“ kuželu v suti a s okolními výpary na relativně plošší plato. Toto jsou části sopky, které by jako první vyletěly při explozi do vzduchu.

Po seběhnutí z kuželu a přejítí „rovinky“ se dostanete na vyhlídku odkud je krásný pohled do kraje i zpět na vrchol této smrtící sopky. Okolo vás začínájí i první náznaky zeleně.

Přímo proti vám stojí impozantní sopka Merbabu (3 145m n. m.). Očividně prastará, protože už je celá pokrytá zelení a nečmoudí. To je pohled, který vás bude doprovázet celý sestup do sedla.

Sestupová cesta vedoucí po hřebínku je zpočátku relatvině široká. Můžete se kochat mračný formujícími se pod vámi.

Při sestupu se můžete kochat hlavně nejen nejbližší sopkou Merbabu.

Cesta klesá po hřebínku s občasnými skalkami. Při pohledu zpět je krásně vidět jak je vrchol hory výrazně mladšího data než zbytek masivu.

Následuje už krásně zelené „patro“ trávy, květin a keřů

Poté co seběhnete další stovky metrů výškových se dostanete do lesního vegetačního pásma. Stejně jako u všech obdobných nočních výstupů si budete říkat jakou výšku jste to v noci vlastně zdolali.

Lesní patro střídájí za chvíli políčka. Úrodnost sopečné půdy je vyhlášená, takže místním nevadí ani každodenní „turistické“ výstupy za prací. Pracoviště je to ale relativně nebezpečné.

Konečně jste živí a zdraví zpátky v civilizaci v horském sedle, kde začíná tato túra. Krásně jsou odtud vidět všechny části tohoto výšlapu – Aktivní, stále čmoudící kužel, skalnatá pasáž po hřebínku, část porostlá jen trávou a keřy, zbytky lesa a spousta políček. Nakonec je úzká asfaltová silnička k domkům vesničanů.

Zdejší krajina políček na svazích zdejších sopek má opravdu něco do sebe.

Za pěkného počasí, kdy sopky nejsou úplně zahalené v mracích i přes den, se můžete téměř celou zpáteční jízdu do Yogyakarty kochat monumentálností sopky, kterou jste před pár hodinami vylezli.