Výlet do Moldavska

Po dost dlouhém čekání na rumunsko-moldavské hranici, důkladné prohlídce auta (čísla motoru, karoserie a kdovíčeho ještě) a zaplacení silniční daně jsme se mohli vydat do země zaslíbené. První, co nás překvapilo, byly místní silnice. Kousek za hranicí začala cesta jako na tankodromu, hrbatá, plná děr, ale široká. Tedy vedle cesty byl zhruba metrový šotolinový pás, který možná bude někdy pokryt asfaltem. Naštěstí čím dál od hranic s Ukrajinou, tím lepší cesty.

Přenocovali jsme kousek před Kahulem na mezi u vinohradu, kde lišky dávají dobrou noc. A to doslova a do písmene. Mladá zvědavá liška se na nás večer přišla podívat až téměř ke stolu. Zřejmě ji přilákala vůně naší večeře. Liščí pískání bylo slyšet ještě dlouho poté, co jsme šli spát.

U Kahulu se kvalita silnic výrazně zlepšila. Ještě malé odbočení k památníku před lázeňským městečkem a pokračujeme dál. Míříme do Komratu.

Komrat je hlavní město Gagauzské autonomní oblasti, které je součástí Moldavské republiky. Zastavili jsme auto v centru, kousek od kostela svatého Jana. Naproti kostela je obchodní centrum a tržnice, kde jsme si nakoupili a doplnili zásoby moldavského vína. V obchodech jsem měla pocit, že jsem se vrátila do minulosti. Nejvíc mě dostalo mléko a mléčné výrobky v igelitových pytlících. Jako v dobách mého dětství. Také jsem oprášila své znalosti ruštiny a poprvé v životě jsem ji aktivně použila v zah­raničí. Překvapilo mě, že se to neza­pomíná. Samozřejmě, osm let výuky ruského jazyka a matu­rita z ní se na člověku musí nějak poznat. Protože moldav­ština je vlastně jako rumunština, byla to jediná možnost, jak se domluvit. Potěšilo nás, jak Moldavci pořád pozitivně vnímají Česko, vlastně pořád ho mají za Československo a skoro každý, s kým jsme mluvili, tam někdy byl, studoval, byl na vojně nebo tam byl někdo z rodiny.

Když jsme hledali nějakou dobrou restauraci, paní ve vinotéce nám doporučila Boulevard Cafe & Bar. Tímto jí pomyslně vřele děkujeme, jídlo bylo opravdu skvělé. Ještě úžasnější byly ale ceny. V Moldavsku skutečně jako by se zastavil čas. Hovězí steak s přílohou vyšel na našich 120 Kč. Tomu říkám opravdu lidové ceny. Flákota masa měla 250g.

Z Komratu pokračujeme dál, objíždíme Kišiněv, náš cíl je klášter Orheiul Vechi. Do Kišiněva se ještě vrátíme. Nyní spěcháme k asi jediné turistické atrakci v Moldavsku.

Jsme u cíle. Klášterní komplex Orheiul Vechi se rozkládá vysoko nad řekou. Ve 13. století tu mniši vybudovali rozsáhlý jeskynní systém a dalších pět století ho užívali. Dnes už je obydlená jen jedna jeskyně, která je zpřístupněna i veřejnosti. K nemalé radosti starého mnicha v ní. Ještě malá poznámka k ubytování – přijeli jsme během týden, takže penziony nefungovaly (prý mají otevřeno jen o víkendu), nestihli jsme ani infocentrum dole u parkoviště, takže jsme nakonec našli ubytování ve vesnici Trebujeni – apartmány v soukromí a kempování na zahradě u velmi milé paní domácí ve Vile Roz. Odkaz zde: https://vilaroz.com/

Vchod do jeskyně je pod touto kapličkou.

Oči si pomalu zvykají na tmu. Soukromé prostory mnicha jsou odděleny provazem, kam turisté nesmí. Cítíme se trochu nesví, nevítaní návštěvníci, zvědavost je ovšem silnější. Venku je malá terasa, k rozjímání jako stvořená, pokud člověk netrpí závratí.

Vstupte a nedívejte se dolů.

Kousek dál nad řekou, blíž k vesnici Trebujeni, jsou další jeskyně ve skále. Tyhle jsou už přístupné veřejnosti a jsou poznamenané lidskou přítomností. Nastříkané nápisy, zbytky ohnišť, novodobější zásahy a úpravy. Stačí se vyšplhat nahoru po příkré stráni.

Ve vápencovém svahu můžeme vidět stovky zkamenělých mušlí. Svědectví o tom, že kdysi dávno bylo na tomhle místě moře.

Okénko v jeskyni.

Ještě foto a můžeme jít zase dolů.

Cestou z Trebujeni se samozřejmě zastavujeme v Branesti. Zdejší vinné sklepy patří k jedněm z největších v zemi. Jsou obrovské, domlouváme si exkurzi.

Pod nánosem prachu a letitých pavučin tu dozrává šumivé víno.