Túra přes průsmyk Gondogoro La

Celý výstup z Ali kempu do sedla Gondogoro vede po hustě zasněženém ledovci, což znamená jedno – vstávat už kolem půlnoci a po malé energetické svačině vyrazit za světla čelovek, dokud je sníh umrzlý, vstříc sedlu. I tak se „těžší“ jedinci propadají místy po kolena a výstup se stává velmi vyčerpávající, zvlášť v takovéto nadmořské výšce. Výpravy turistů či horolezců vede speciální gondogoro guide, který zná cestu do průsmyku i „po slepu“. Cesta navíc po tmě strašně pomalu utíká. Najednou se objeví prudká stěna, na které jsou zavěšené fixní lana – bez nich by výstup byl bez horolezecké výbavy nemožný. Lana jsou nekonečná a člověk se musí držet stále v pozornosti, aby neudělal nějakou osudovou chybu. Svah je opravdu hodně prudký, má okolo 50 stupňů. Když se konečně se začíná rozednívat, člověk se může rozhlédnout, kam to vůbec leze.

Po rozednění jsou kolem nás vidět obrovské ledové kry dodávající výstupu pocit jako při zdolávání nějaké opravdu vysoké hory.

Postupně začínají být vidět na obzoru i Gasherbrumy a Broad peak. Bohužel je při výstupu jen málo míst, kde se dá bezpečně fotit.

Po třech hodinách z Ali kempu a dlouhém prudkém výstupu překvapí ploché a široké sedlo, na kterém je dokonce ještě nuznější stan, kde bydlí správce průsmyku, který se stará o fixní lana. Vidět je konečně znovu i K2, Broad peak a Gasherbrumy, ale kupodivu ne tak pěkně jak z Concordie. Nadmořskou výšku tohoto průsmyku uvádí každý zdroj jinak – a to v rozmezí 5500–6000m n. m., ale skutečnost dle gps a google earth je 5 625m n. m.

Slunce vychází nad hřebenem Gasherbrumů a pomalu osvětluje tisíce horských štítů Karakoramu. Zajímavostí je, že tato cesta z Askole do Hushe byla objevena až v roce 1986.

Zajímavější výhled takto po ránu je na druhou sestupovou stranu sedla s úžasným vrcholkem na Laila Peak (6 096m n. m.).

Výhled do hlubiny údolí Gondogoro – tento několikasetmetrový sestup je s přehledem nejnebezpečnější část nejen této etapy, ale celého treku.

Sestup je hodně nepříjemná záležitost – nekonečné „schodiště“ malých ve firnu vytesaných schůdků jištěných lanem. Tady je potřeba se držet opravdu křečovitě. Jedna chyba a následuje půlkilometrový pád do doliny. V těchto pasážích se údajně ročně zabijí 2–3 lidé. Mimo uklouznutí tu hrozí také laviny a zvlášť v srpnu, kdy je nejvíc odtátého sněhu i velmi časté pády kamenů. Jen co skončí smrtelné schodiště, cesta pokračuje dalším „výživným“ úsekem – a to dlouhým traverzem nejdříve ve sněhu a pak v kamenech …