Le Canyon des Portes de l´Enfer

Le Canyon des Portes de l´Enfer nebyl v prvním plánu mé návštěvy Kanady. Jenže jsem potom hledal, kde přerušit 700 km cestu z města Québec do Monctonu v provincii New Brunswick, abychom celý den neseděli v autě. V automapách Kanady nelze obvykle najít turistické zajímavosti ke shlédnutí, proto jsem zkusil server mapy.cz, kde se v turistické verzi dá narazit na značky zajímavostí (v Kanadě, která nemá hrady, zámky jsou to především přírodní památky) a nalezl jsem tento kaňon.

Příjezd do oblasti je trochu náročnější na orientaci, z dálnice číslo 20 směr východ u města Rimouski odbočujeme vpravo na silnici č. 232 po níž jedeme asi 13 kilometrů. Tady je potřeba dávat pozor, na vodopády tu upozorňuje jen jedna malá směrovka. Opět se dáme vpravo, projedeme vesnicí Saint Narccisse de Rimouski a pokračujeme dalších 8 kilometrů k chatě, ve které je infocentrum oblasti. Připomínám že cesta pomalu přechází ve zpevněnou kamenitou cestu, na níž lze omezení rychlosti na 70 km/h lze brát jako legraci.

V chatě platíme poplatek cca 14 CAD i s daní za vstup do parku a dostáváme letáček s mapou (ve francouzštině, jak jinak jsme v Québecu). Paní informátorka nám ještě doporučí nejprve jet na druhé parkoviště a projít si okruhy v severní části a poté se vrátit a projít okruh u vodopádu Grand Sault.

Sedáme do auta a jedeme po opravdu hodně nerovné cestě plné hrbolů. I zde je omezení rychlosti na 50 km/h, já se svoji Kiou z půjčovny mám na tachometru rychlost poloviční, a modlím se aby auto nepřišlo k úhoně. Po pětikilometrové jízdě vystupujeme na druhém parkovišti. Protože nás ještě čeká do cíle 450 km volíme možnost trasy zkrácené 2,3 km dlouhého okruhu (i tak se v letáčku udává 1,5 hodiny chůze).

Chvílemi jdeme po povalovém chodníku, chvílemi je pěšina kamenitá, sem tam se zastavujeme u tabule naučné stezky určené zejména dětem, a na trase je i několik altánků s výhledem na řeku Rimouski, která si razí koryto o poznání níže, než se zatím pohybujeme my. Po půl kilometru přicházíme k lávce, která přechází ve výši 63 metrů nad hladinou řeky na druhou stranu kaňonu (prý je to nejvyšší lávka v provincii Québec). Přechod po trochu provislé lávce je v pohodě, i když se trochu houpe. Na druhé straně kaňonu je kreslená rozhledna, ovšem úspěšně ji v podstatě supluje vyhlídkový altán.

Po zdokumentování se vracíme přes lávku a pokračujeme dále k potoku Grand Macpés. Odtud nás čeká sestup k řece, což zajistí 300 schodů, na které jsme všude upozorňováni. Pomalu sestupujeme podél výše zmiňovaného potoka který tvoří na skalnatém povrchu takové malé vodopádky, až se zastavujeme na břehu řeky. Po zvednutí zraku spatřujeme lávku klenoucí se o těch 63 výškových metrů výše. Čeká nás opět 300 schodů, tentokrát směrem vzhůru. Po jejich zdoláni se nacházíme na odbočce, pokračování by nás zavedlo k Chute Chaud, tedy teplému vodopádu, ale prodloužilo by naši cestu o hodinu, což se nám nehodilo.

Vracíme se tedy po cestě označené jako Raccourci (jak jsem si poté přeložil je to výraz pro zkratku) a po Sentier du Portage (což by mělo znamenat cestu pro přenášení kajaků) se vracíme k parkovišti. Po 2 kilometrech zastavujeme na P1 tedy místu k parkovaní. Tady je už infrastruktura lepší, je tu chata, kemp, piknikové stoly, restaurace, jelikož je konec září, nic moc už tu nefunguje a tak si musíme vystačit z vlastních zásob. Tady nás čeká vlastně jen 1 km dlouhý chodník Vede nás k vyhlídkám na Chute Grand Sault tedy na velký vodopád. Vracíme se zpět na parkoviště kolem kempu. Ještě se posilnit na cestu za zvuků věčně padající vody a vyrážíme za dalším poznáváním. Rozhodně tahle brána do pekel je docela příjemná a stojí za zhlédnutí.

Kdo se bojí, dál nemůže. Hladina řeky je přesně 63 metrů pod námi

224, 225, 226…to je schodů, kdy už tam budem?