Výstup na Kala Patthar

Vyhlídka z Kala Pattharu je opravdu lepší na západ slunce, takže pokud síly a počasí dovolí je ideální, po krátkém odpočinku v Gorak Shepu, vyrazit na výstup, jen tak na lehko, ještě ve stejný den, kdy sem člověk dorazil z Lobuche či z nějakého jiného ještě nižšího místa. Nejdřív se musí přejít vyschlé jezero, nyní polo ground. Při troše štěstí lze zde spatřit jezdce na konících hrát pólo. Koníci si v trysku asi pěkně protáhnou plíce. Hned za jezerem se cesta rozděluje. Buďto se může stoupat nejdřív na malý „pravý“ Kala Patthar (5 545m n. m.), značený v mapě, s následující krátkou hřebenovkou na vyšší vrchol (5 648m n. m.) nebo jít na ten vyšší vrchol rovnou. Ideální je samozřejmě jít přes oba :-). S přibývajícími metry výstupu, po stezce v travnatém svahu, se čím dál víc otvírá pohled na kamenitou křižovatku „dálnic“ ledovce Khumbu a Changri. Barevné střechy Gorak Shepu se lesknou už hluboko dole.

Člověku to nedá, aby každou chvíli nezastavoval a nefotil pořád to stejné panorama Nuptse a špičku Everestu, která je s přibývající výškou čím dál větší. Je to opravdu nádhera! Kvůli tomuto pohledu stálo za to se sem těch několik dnů drápat. Ani pohledy na ostatní strany nejsou vůbec špatné. Krásně ledová špička jednoho z malých vrcholků na hřebenu vedoucího k Pumori a malý, hodně odtálý sněhobílý ledovec pod ním navozuje otázky, jak to tu muselo vypadat, když byly ledovce ještě v plné síle.

Na pár posledních výškových metrů jsou potřebné ruce, takže trekové hůlky docela překáží. Na sestup se však budou určitě hodit :-). Po cca 75 minutách výstupu jsme na vrcholu Malého Kala Pattharu (5 545m n. m.). Vítají nás tu samozřejmě nezbytné praporky. Je odtud pěkný výhled na hřebínek k Pumori.

Výhled na východ je přesně stejný jako ta nejklasičtější pohlednice v každém káthmándském knihkupectví. Vidět to na vlastní oči je ale o moc lepší než na papíře.

Po krátkém odpočinku se pokračuje přes silně rozpukaný hřeben s občasným lehkým lezením do sedýlka pod Velkým Kala Pattharem. Odtud se už šplhá po šutrech kolem meteorologických antén. Přibývá čím dál větší změť praporků, do kterých se nebezpečně zamotávají nohy. Navíc už v téhle výšce člověk nemá úplně jistý krok, takže pozor! Vrcholek (5 648m n. m.) je jen maličká kamenná špice, vypadající jak dračí zub, tak akorát pro jednoho človíčka. Okolo jsou jen nedozírné propasti. Další pokračování hřebene směrem k Pumori už je těžce horolezecké a ani se jako výstupová cesta na tuto horu nepoužívá.

Stoupající podvečerní mraky dokonce často zahalují Nižší Kala Patthar. Proto je rozhodně taktičtější čekat na západ slunce na jeho vyšším bráškovi. I tak se většina turistů, čekající zde na západ slunce, v čím dál větší zimě, obává, zda mraky nestoupnou ještě výše a nezkazí očekávané divadlo.

Špička Ama Dablamu vyčuhuje přes nižší hřeben a jak maják ční nad mraky převalující se do 5 600 metrů nad mořem.

Sluníčko pomalu začíná zapadat a valná většina turistů už sestupuje zpět do Gorak Shepu. Netuší, že přicházejí o jedny z nejhezčích západů slunce ve svém životě. To za trošku vymrznutí přeci stojí :-)

Konečně nastává vytoužené krásné divadlo zbarvování špiček místních velikánů. Barva se postupně mění ze zlaté do oranžové až nakonec do červené.

Nakonec svítí už jen špice nejvyšších vrcholů, které postupně, jak vypálené svíce, zhasínají. Konečně je to tady – září už jen pyramida Mount Everestu. I bez jakýchkoliv měření potvrzuje, že je bez debat nejvyšší hora světa. Představení po několika minutách definitivně končí a nezbývá než v čím dál větší tmě a zimě seběhnout zpátky 500 výškových metrů do Gorak Shepu na zaslouženou pozdní večeři. Svah svítí čelovkami turistů, kteří vyčkávali na západ slunce v různé výšce.