Jak se leze z Brnčálky, když nachumelí

Ve Skalnaté chatě si připadáme jako “měl hospodu, ale chodili mu tam lidi”, ale jinak všechna čest @Laco Kulanga, král nosičů.
Nandaváme mačky a Ríša zapomněl u Laca peněženku, takže klusá asi půl kiláku zpátky.
Na turistické jsme se trochu “netrefili”, tak se ocitáme na vrcholu Velké Svišťovky (2038 m.), což ale vůbec nevadí, sníh je holt sníh a z cesty scházíme i podruhé, tentokrát při sestupu. Nakonec se vždy vyplatí držet mobil ve zmrzlé ruce, červená opět nalezena, akorát Jiřin ještě potřebuje vylézt na skalku.
Na Brnčálce mají svařák a v kleči před ní se to bořilo po kolena. Máme polopenzi a já jdu spát, protože mě bolí v krku. Kačka s klukama rokují v baru s Poláky, polské děti řvou a dupou v pokojích.

Nakonec se vždy vyplatí držet mobil ve zmrzlé ruce, červená turistická sestupová cesta nalezena.

Ráno dlouze hledíme z okna na žlab, kterým půjdeme vzhůru na jižní stranu (zleva Lomnický štít, zprava Baranie Rohy), a spekulujeme, jak se bez GPS strefíme do sedla, až tam nebude vidět (@seznam, přidej do map skialp cestu vedle Lomničáku).
Stoupáme vzhůru. Jiřin v čele prošlapává cestu a boří se po kolena, je střídán Radkem a Richardem. Hůlky a cepíny. Hromady prašanu. Tohle chtělo jít obráceně, vážení, respektive jet na lyžích.

Asi padesát výškových metrů od sedla nalézáme na skálu; Richard odmítl dál dělat sněžnou stopu a triumfálně odhrabal vedle skály fixní lano (což ho samotného překvapilo).
Mačky skřípou, ruce mrznou, místy řetěz, jednou to jistíme ještě raději lanem a už jsme v sedle, zaliti sluncem, čas na selfie…
A protože nemáme ty lyže, sestupujeme po svých dolů, na Téryho chatě čeká zelňačka.

Richard odmítl dál dělat sněžnou stopu a triumfálně odhrabal vedle skály fixní lano (což ho samotného překvapilo).

Vlevo pod námi v mracích Téryho chata a zasněžená Spišská plesa. Poděkování patří Kačce, která celou dobu vládla nejen mapě, ale též nás hlídala, abychom nevlezli na ta plesa…