Cestopis - Tři dny v Istanbulu s dětmi

Manévry s leteckou přepravou a všemožným čekáním stojí vždy minimálně půl dne na cestě tam i zpět, proto je ke třem dnům stráveným v turecké metropoli třeba připočíst ještě den příletu a den odletu. Istambul je opravdu jediné město na světě, které se rozkládá na dvou kontinentech, Evropě a Asii a kde se jedinečně mísí kulturní vlivy. Na fotografii je zachycená Bosporská úžina, která světadíly odděluje.

Bydlíme ve čvrti Sultanahmet, minarety, kam se podíváš.
V sedm nás budí zpěv muezzina, tedy pouštějí ho z nahrávky.
Hned v den příletu jsme si všimli několika slov, která jsme pravděpodobně přejali do češtiny, slova jako tarif, cifra nebo taky jogurt, některá se zase jeví česky, ale mají úplně jiný význam, například „Zabita“ vymezuje zábrany, kam je zákaz vstupu a objevuje se i na policejních vozech. Blůmu jsme si vymysleli sami, ale o tom za chvíli.
Starší syn žene kupředu a otáčí hlavou ze strany na stranu. Která mešita je Ayasofya, co ji dobyli Turci?
Nevíme. Na náměstí, kde se ocitáme, jsou mešity dvě. Ayasofya by měla být úplně největší, jenže jsou ohromné obě… a ta druhá je právě Blue Mosque, tedy „Blůma“, jak slyšíš.
Po chvíli pátrání identifikujeme původní byzantský chrám a hledáme vstup dovnitř, fronta není nijak dlouhá.
Plánem na odpoledne je Velký bazar, vyrážíme do něj po našem prvním tureckém obědě, ke kterému jsme si dali kebab.
Na tržišti se překvapivě moc nesmlouvá, ne tedy tak, jak jsem čekala a jak jsme zvyklí z jiných asijských zemí, někde mají vyloženě cedulky s cenami jako v kamenných obchodech, že by vliv turistického rozvoje? Zdejší měnou je turecká lira, pro přepočet na koruny násobíme čtyřmi, koření a čaj voní všude kolem a my si dávame další čajovou rundu do malé skleničky s kovovými oušky. 

Po tisíc let bývala největším kostelem křesťanstva, než ji v roce 1453 dobyl Mehmed II. a přeměnil ji na mešitu.

Malovaná modrá kopule není na první pohled úplně patrná. Nasaďte si šátek, než vstoupíte dovnitř, jinak vás tam nepustí.

Trh s jídlem, oblečením, nádobím, uměleckými předměty a lákadly všeho druhu. Mám ráda jen tak chodit a nechat na sebe působit atmosféru, synové zas takoví fandové nebudou. Zboží stejného druhu se vždy shromažďuje po sekcích, takže procházíte postupně jenom bundami nebo šátky, pak zase porcelánovým nádobím či tepanými vázami, krásné, ručně dělané kusy vedle kýčů západního oblečení, ve světle umělých lamp mají své kouzlo všechny. Vyvolávání prodavačů, vůně čaje a bublání vodních dýmek.

Nabídek na projížďku lodí jsme už dostali několik, rozhodli jsme se odolat a dojít sami k přístavišti, v Asii bývá občas dobré vědět, co člověk chce, ušetří tím obvykle trochu peněz a nějaké to rozčarování.
Oni těm rybičkám ubližují, vykřikuje mladší syn a zakrývá si oči, stojíme na mostě a pozorujeme zdejší rybáře.
Neubližují, ryba je normální jídlo a není lepší příležitost, než si ji dát tady.
Jsme zpět z plavby lodí, vydařila se náramně a stála nás každého dvacet lir, což je cena asi dvou kapučín v centru, takže se nám zdála opravdu dobrá.
Zpátky domů z rybí restaurace jsme jeli tramvají, já se pak ztratila ve spletitých uličkách kousek od hotelu, když jsem šla napřed. Večer zajdeme ještě na víno, prohibici tady neberou moc vážně.

Na hladině jsou vidět malé medůzky, na pobřeží sledujete pevnosti a města. Proplujete pod několika mosty. Úžina je asi 30 km dlouhá a spojuje Černé a Marmarské moře.

Istambulští obchodníci se umějí ohánět. Je to vidět i v restauracích, kde vám přinesou na tácu ukázku z jídel a nechají vás ochutnat. Jsou úslužní a přitom veselí. Myslím, že úrovní služeb by se ledasjaká česká hospoda mohla inspirovat.

Sídlo sultánů Topkapi, kde býval i harém, je městem ve městě a oblíbenou atrakcí turistů, nevěnovali jsme mu zdaleka tolik času, jak by asi zasloužilo. Daleko nejvíc nás ten den uchvátil Valenský akvadukt a městské opevnění, obojí z římských dob.

K věži dojdete přes Galátský most, je z ní výhled na celé město. Fronta k ochozu však vypadala na dvě hodiny, a tak jsme se spokojili s výhledem z kopečka.

Akvadukt je z 2. století a nese jméno po císaři Valensovi, který ho ve 4. století přestavěl. Prý byl používán ještě v 19. století, starali se o něj tedy vzorně. Nedá se na něj bohužel vylézt, tedy dalo by se, lezcovo srdce poskočí. Oblouky jsou, jak vidno, dochovalé a skrz akvadukt se jezdí.

K hradebnímu opevnění jsme se dostali v podstatě náhodou, starší syn si ho všiml na mapě a chtěl se tam podívat. Že je to památka významná, navíc chráněná Unescem, jsme zjistili až na místě, hradby jsou z byzantských dob a táhnou se přes šest kilometrů, žádná turistická reklama na ně nicméně neláká a ani v průvodci, co jsme měli s sebou, se jim nevěnuje pozornost.

Město v noci má kouzlo se světly i bez nich. Třída vlevo umí být plná zboží, co roleta, to výloha. Nabídka vánočních stromečků před Silvestrem působila v reálu trochu dekadentně, na fotce ale vyznívá docela malebně.