Článek Skialp po beskydsku

Veškeré zásluhy na nalezení toho sněhu a naplánování vydařené túry patří Liborovi Fojtíkovi – fotografovi, kterého jsem potkala úplně náhodou v jedné pracovní záležitosti. Slovo dalo slovo, a tak jsme nejprve s mužem přijali jeho pozvání do Harrachova, kde jsme se přidali k výšlapu k polské hranici (velmi povedenému mimochodem) a následně jsme využili nabídky, aby se chata v Beskydech s názvem “Kuča”, o kterou se stará jeho rodina, stala naší destinací na jarní prázdniny.

Vláda mezitím vyhlásila další nouzový stav, a tak jsme se v neděli byli nuceni zase vrátit – z prázdnin nebylo nic, ale když jsme v pátek večer odjížděli z Prahy, nehodlali jsme si tím kazit náladu.

Do Kuči jsme dorazili v devět večer, je to z Prahy přece jen čtyřhodinová záležitost, na chajdu se jde asi pět set metrů pěšky, auto smíte po domluvě parkovat před hotelem Martiňák, je dobré navíc mít povolenku k vjezdu.

Kuča je báječné místo, je to trampská chata nebo spíše chalupa, ve které ze všech koutů sálá radost a nátura lidí, kteří vědí, jak si užít čas a k tomu jsou jedna velká rodina. Je tam kronika, jsou tam fotky na stěnách a všemožné propriety včetně kánoe zavěšené nad stropem v přístavku s ohništěm, je tam provozní kniha, do které se musíte zapsat a uvést cíl jednání. Voda se nosí ze studně a kuchyně je studená, ale to vám nevadí, protože se topí se v kamnech v hlavních dvou místnostech, které jsou vytopené opravdu za chvíli. Na záchodě najdete nápis: “Kdo se ráno nestydí, ten se včera nebavil.”, a ten vystihuje podstatu.

Vrchol Kněhyně je v současné době nepřístupný, protože je součástí rezervace, kluci sem ale jednou za rok chodí – mají speciální důvod – pozdravit u pomníčku s křížem své kamarády. Zemřeli v mladém věku a trochu tím všechny zaskočili. Byli součástí horolezecké party Žaludů. Patřil k nim Ivoš neboli Kuby, jenž se zřítil při výstupu na nejvyšší horu Nového Zélandu Mount Cook. Důvodem bylo špatné počasí a snížená viditelnost. Jeho kamarád Petr se k němu pokoušel celou noc slanit, aby následně konstatoval smrt. Ten samý Petr se za nějakou dobu stal obětí vraždy při treku v Pákistánu, kde byl se svou holkou Gábinou. Oba byli ubiti kameny v noci ve stanu, pravděpodobně kvůli vybavení, rok narození mají stejný, jako my. “Odvážnému štěstí přeje …” jen do chvíle, kdy vám to vychází.

Připíjíme na jejich památku a ještě chvíli se necháme unášet myšlenkami o svobodě, cestování a nepředvídatelných náhodách. 

Z Kněhyně se vydáme dolů do sedla, je to mírně z kopce – nějakých sto výškových metrů, abychom je následně zase vyšlapali na Čertův mlýn. Tady potkáváme několik turistů, jinak dnes moc venku nikdo není, je lezavo a mlha.

“Jak to děláte, že si ten pes nechá nasadit botičky?” ptá se pár s jinou border kolii. Ne poprvé odpovídáme na tento dotaz, prostě nechá, není to úplně naše zásluha, asi mu nevadí, nebo je tak moudrý, že ví, že by si bez nich rozedřel packy.

Sjezd z Čerťáku lesem je famózní, místy je sice krusta, ale stále se dá jet, terén je to poměrně prudký – taková černá sjezdovka, je to požitek, i když je mlha.

Vyšlapeme zpátky na Čertův mlýn a pak už jen sjíždíme čtyři kilometry mírně dolů po zelené až na Bařiny. Čeká na nás útulná chata, kde je po zatopení v kamnech rychle teplo. Panáčky domácího zázvorového likéru, pohoda a povídání až do noci.