Článek Rokle Khurai Tsenkher

Hned při vjezdu do kaňonu od severu se dají celkem běžně potkat „divocí“ (tedy volně se pohybující) velbloudi, kteří se stahují na výplavový kužel řeky doplnit vodu do svých hrbů.

Stěny kaňonu jsou tvořeny strmě postavenými vrstvami hornin. Nejfotogeničtější jsou potom bílé mramory.

Nejuzavřenější pasáže jsou v severní části, směrem k jihu se kaňon pomalu otevírá do údolí s poměrně příkrými svahy. Voda v korytě se co chvíli ztrácí v nánosech štěrku a pak se zase objevuje.

Silnice se vine po dně údolí, jen občas nastoupá pár metrů do svahu. Řeka ji tedy často poničí, v závislosti na množství vody, které se během roku mění s každým táním, mrazem nebo větším deštěm. Na snímku z konce května je řeka ještě zamrzlá, ale led už auto neudrží.

Horský hřeben, který kaňon protíná, není tvořen žádnými velehorskými štíty. Jsou to poměrně oblé kopce, ovšem s převýšením okolo tisíc metrů. Vystoupat nad kaňon se dá většinou kterýmkoli bočním údolíčkem.

K jihu se kaňon otevírá do plochého úrodného údolí, kde se celkem stabilně drží voda a pastviny jsou proto stále zelené. Údolí Suché Modré řeky probíhá na snímku zleva do prava (po proudu); mezi severním ústím kaňonu a tímto místem jsme pozvolna nastoupali kolem 700 metrů, dno údolí je ve výšce kolem 2500 m n. m.