Výstup na Grossglockner Stüdlgratem

Kvůli zácpě u Mnichova a drobnému „kufru“ na dálnici (když jedou dvě „bábovky“ na lezení, mohou se lehce „zakecat“) jsme dorazily na parkoviště u Lucknerhausu až po šesté hodině večerní. Kolik, že je to nahoru? Patnáct set výškových. To dáme tak za tři, za tři a půl hodiny…? Voláme na chatu, ať nám schovají večeři. Po necelé hodině šlapání, kousíček nad Lucknerhütte, narážíme na ukazatel: Erzherzog-Johann-Hütte 4h 30 min. Markéto, tos neviděla, hlásí Lucka. A taky, že ne, po desáté jsme tam. (Čas byl zřejmě odhadován kvůli ferratě, obtížnosti cca B.) Večeři nám neschovali, ale zbyla jim gulášovka. Chata byla plná, z poloviny guidy s klienty; odsud se obvykle ráno vyráží na normálku, k vrcholu je to zhruba čtyři sta výškových metrů. Pro zasvěcené: Stüdlhütte byla obsazená, proto jsme volily tuto neobvyklou variantu, přišlo nám to lepší, než zůstat na noc dole.

Na chatě je v pět hodin snídaně, vyrážíme krátce před šestou. Zatímco ostatní jdou nahoru (na fotce je vidět normální cesta vedoucí po ledovci a pak nastupující na skálu), my naopak míříme dolů, čeká nás sestup šest set výškových metrů ke Stüdlhütte k nástupu na hřeben Stüdlgrat (v mlze), po němž je to k vrcholu zhruba jeden výškový kilometr.

K chatě Stüdlhütte to nakonec nezabralo ani hodinu, cestou po ledovci jsme samozřejmě vedly úvahy, že bychom si to mohly zkrátit někudy doprava přes hřeben, abychom nechodily zbytečně až dolů, naštěstí zkušenosti dostály své, tedy, že cesta, kterou člověk vidí, i když je delší, je většinou správná a rychlejší, než ta kratší, lákavá… Sedm hodin ráno, nikde nikdo, proč byla ta Stüdlhütte obsazená? Nebo jsou všichni před námi?

Na hřeben se nastupuje po asi hodinové chůzi po ledovci vzhůru, zpočátku ujíždí pod nohama suť a kameny, ale rychle se to zlepšuje, hřeben pak už celkem drží a též hledat cestu ve skále se nám daří.

Od vrcholu na západ, zhruba v pravém úhlu k naší cestě, se táhne hřeben Glocknerwand, který představuje kompletní traverz Grossglockneru, sledujeme na něm nějaké postavičky. O této cestě na vrchol je toho poměrně málo k nalezení; člověku utkví hlavně Háčkův popis, že je to „jedenáctihodinová výživná túra, která se vyrovná traverzu Taschhorn-Dom“. Sílí vítr a je vážně celkem nepříjemný, tohle tedy předpověď úplně neslibovala, Lucka zrovna nějak neleze a v tom větru se moc čekat nedá, lézt bez rukavic také ne.

Plotna (III+/IV-) je nejtěžší místo z celé cesty. S batohem na zádech a v pohorách je to trochu jiné než v lezečkách a z hrany (vlevo) co jediná „bere“, je výhled až dolů na ledovec, nicméně je tam jištění, opravdu není třeba žádná panika.

Pohled z vrcholu na Kleinglockner, přes sedlo Obere Glocknerscharte. Před námi je asi hodina sestupu na Erzherzog-Johann-Hütte. Vlevo je vidět kus staré normálky z východu od Franz Josefs Höhe.

Z chaty dolů se nám nechtělo. Počet sestoupaných metrů se ten den nasčítal na 2500. Nocleh jsme řešily ad hoc cestou do Čech pod širákem kousek od Mittersillu. Bylo to pěkné. Nejzprofanovanější kopec ve východních Alpách konečně zdolán, dokonce v den, kdy bratři ze Soluně dorazili kdysi na Velkou Moravu, škoda, že jim neříkáme Crha a Strachota (v překladu staročesky), přijde mi to takové veselejší.