Zákoutíčka Popovy Šapky

Přesun z Čech byl vysoce efektivní, přesto jsme strávili třináct hodin na cestě. Bylo nás osm – jeden starosta, jeden fotograf, dva majitelé stavebních firem, jeden výrobce lyží, jeden výrobce nejlepších víček na světě, jeden obchodní ředitel a jedna ředitelka školy. Výčet je tu proto, aby bylo vidět, že na výlet nejeli nějací „mladí bejci“ (jak mi bylo vysvětleno), ale „staří“. Během našeho pobytu v Popově Šapce se k nám přidalo několik psů (někteří jedinci si je chtěli odvézt domů) a jeden Darko (ten by si chtěl nechat mě). Peníze (makedonský denár – kurz v době našeho výletu: 1 MKD = 0.40 CZK), prosím vás, nevybírejte, všude se dá platit eurem.

Chlapci dopředu instruovali, že z auta vylezeme rovnou do hotelu, a tedy „balíme do velkých tašek – jeden člověk jedno zavazadlo, ať se to dobře hází do dodávek". Moje předtucha, že to samozřejmě dopadne jinak, je vidět na fotce. Naštěstí zabralo, že jsem jim řekla, že jsem pět týdnů po artroskopii kolena (což byla mimochodem pravda), takže mi tam tu tašku po sjezdovce vytáhli. Moje koleno vydrželo (ten zájezd byl vlastně takový pokus, jak to s ním nadále bude – přetržený přední křížový vaz). Náš hotel měl příznačný název – Konak. Neudělali jsme tomu jménu ostudu.

Pravoslavný kostel jsme měli přímo před hotelem a poslouchali i pravidelné chvalozpěvy, minaret byl na dohled v údolí. V Makedonii si můžete vybrat, jaké náboženství vyznáváte, žijí tu, zdá se, pokojně vedle sebe. Většina muslimů jsou Albánci, pravoslavná víra převažuje. 

Vrchol Anteni – 2531 m jsme si zvolili za cíl prvního dne. Chvílemi nebylo vidět více než na pár metrů. Sněžení sice vypadalo slibně, ale zázrak se nekonal. Stoupání bylo místy strmé, nandávali jsme haršajzny.

Tímto snímkem se pomalu dostávám k vyvrácení úvodního hoaxu, že v Makedonii psi kradou pípáky. Prosím vás, nekradou! Pro jistotu jsme si ale na ně dávali po zbytek zájezdu pozor. Příhoda je to vskutku výtečná. Chtěli jsme užitečně vyplnit zbytek odpoledne, a tak jsem se vydala já, Viktor a Hejkal schovat své tři pípáky do přilehlé stráně a zbylému osazenstvu simulovat lavinu – „hledejte bejci“. Simulace se povedla. Dva pípáky byly zachráněny v časovém intervalu několika minut. Ten, který jsem schovala já, ale nevydával žádný signál (no, já ho přepnula na „send“, ale jak jsem ho cpala do ledové štěrbiny, tak se vypnul…). Nic to však neznamenalo pro naše borce. Zachytili signál u psů a jali se je honit po Popově Šapce. Vždy, když se psům přiblížili, zachytili signál. Tím si potvrdili svoji teorii. Já si mezitím šla dát sprchu, abych následně zjistila, že mi Viktor píše zoufalé zprávy a pak i volá, kam, že jsem dala ten pípák, že chlapci běhají po dědině nahoru dolů a honí psy. Existuje k tomu trekovací záznam z hodinek (@Petr Liška – vyřiď vývojářům, ať přidají možnost uploadnout videofile.) Na pozadí snímku za smrkem je vidět náš hotel.

Vrcholek Anteni – 2531 m se nachází nad skalní stěnou nahoře uprostřed snímku (obešli jsme ji zleva), fotka je pořízená až o dva dny později, kdy bylo konečně vidět, kam jsme to vlastně lezli. Na snímku je též vidět, že některým členům nestačí lyže a tahají do hor různé stroje (snowscoot). Že je to „těžké, jak kráva“ a na krátkých lyžích se blbě jde do kopce, všichni víme, ale všichni mu fandíme. Tento den se psalo datum 22.2. 2022. Ve 22:22 bylo tedy třeba objednat Rakiju a připít …možná s vědoucím pocitem na brzy bránící se Ukrajinu.

Odpoledne jsme vyrazili do Tetova. Kluci rozhodli, že budu řídit a nacpali se do jedné dodávky (v každé ruce jednu Plzeň). S hláškami, že mi dělají sedm bratrů, jsme sjížděli serpentinami dolů a hledali vyhlídky na město.

Tetovo je páté největší město v Severní Makedonii (první věta z wikipedie). Prvním místem, kam jsme zamířili, byla malovaná mešita z patnáctého století. Libor by pravděpodobně hledal další kulturní dědictví, ale my ostatní jsme hledali něco k večeři. 

Snímek výše zmiňované mešity - makedonsky Шарена џамија (Šarena Džamija). Oblast Tetova byla osídlena již v době kamenné a má pohnutou historii. V současné době je město obydleno zhruba devadesáti tisíci obyvateli a je významné též tím, že se zde nachází univerzita (dějepisné vložce učiněno za dost).

V restauraci není radno si stoupat (hlavně Hejkal). Objednali jsme si k jídlu na ochutnání tak nějak opět všechno, co tam měli. Další program spočíval v hledání šíša baru, diskotéky Barcelona a rozhovoru s několika Makedonci, kteří všichni byli v Čechách. 

Alkohol se jen tak někde nepodává. Vlastně je tu prohibice. Obešli jsme třikrát náměstí a urazili několik kilometrů, než jsme objevili zastrčený bar Dante a byli následně překvapeni i nízkou cenou (útrata za 60 Euro za cca dvacet piv a dvě láhve prosecca). Hledání ženicha pro mě už se naštěstí nekonalo (oblíbená zábava po celý týden). Viktor nás odvezl serpentinami zase nahoru a šli jsme celkem i rozumně spát.

Třetího dne bylo rozhodnuto udělat pořádný výšlap. Vlastně jsme se podívali do mapy, kam až to jde nejdál, a tam jsme vyrazili. Převýšení 1150 m plus výjezd lanovkou, délka trasy 21 km. Titov vrch je svými 2747 metry nejvyšší horou oblasti. V zásadě jste už na kosovské hranici.

Cesta tam znamená několikakilometrové traverzování pod vrcholy Karabunar (2600 m) a Bakardan (2700 m). 

Vítr sílil, rozhledna na vrcholu Tetova Vrchu byla na dohled (na snímku hora vpravo). Schovali jsme se na chvilku pod skalkou, abychom se domluvili na dalším postupu, když tu se před námi objevila též skupina na skialpech přicházející z druhé strany.

„Neslyšeli jste češtinu?“

„Proč tu jako stojíte pod skalou, šulíni?“

„A proč vy jezdíte rolbou, …?“

Ukázalo se, že je to Robin Kaleta s klienty. Rolba je vždy vyložila na úpatí hory, oni si to sjeli a pak se kolečko opakovalo. Přišlo nám, že ten sníh za to nestojí.

„Vy jste tu s Paličem?“

„Ne, to teda nejsme. Dá se to lízt nahoru bez maček a bez cepínu, Robine?“

„Jo, úplně v pohodě a žádná lavina dnes nehrozí…“

Na vrcholku Titova vrchu je rozhledna s možností bivaku a je odtud velkolepý výhled na okolní hory. Foukal tam silný vítr. Viktor si vytáhl nahoru lyže a sjel to pak dolů rychle zpátky. Já si těch posledních dvě stě výškových metrů strmého stoupání odpustila. Přišlo mi, že mám být ráda, že mé koleno drží a nevystavit skupinu případné komplikaci. Stála jsem pod skalou a zvedala telefon rodičům, kteří volali kvůli přijímačkám, také fajn zábava. Cesta zpátky byla rychlejší a méně úmorná, než cesta tam. Rozdělení na dvě skupiny jsme mířili zpátky do Popovy Šapky. Nahoře u lanovky jsme potkali Radima, který ten den strávil sólo a šel nám tak trochu naproti. Absolvovat tenhle výlet na snow scootu by byla fakt blbost a protože je moudrý, tak mu to došlo. Na večeři jsme šli rovnou v přeskáčích a následoval další společenský večer.

V pátek ráno jsme si vyšlapali jeden výškový kilometr, abychom na náhorní planině pustili drona a vůbec užili si ten den více lyžování.

V rozměklém firnu se dalo celkem slušně jezdit. Natočili jsme nějaké záběry, které samozřejmě vypadají placatě. Jízda lanovkou nám trochu zhořkla, když se nám pokusili prodat jednu jízdu v přepočtu za 500 Kč. Jako variantu nabízeli možnost vyjet bez lyží. Libor byl neuvěřitelně asertivní a neústupný a když pronesl, že si nechceme pamatovat Makedonii v tomto světle, vlekař nám odpověděl: „I don't like Makedonia“. Na to nemáte co říct. Každopádně nás v tom okamžiku pustil i s lyžemi a jelo se.

Večer se nečekaně vydařil až do ranních hodin (bratři dvojčata slavili narozeniny), takže naházet v osm ráno všechno do tašek a vyrazit na cestu zpět chvíli vypadalo jako divoký nápad. Energie ale byla tak dobrá, že jsme se byli schopni soustředit i na cestovní zážitky, které jsme si na zpáteční cestu naplánovali. Na snímku máme dvě makedonské děvy – matku s dcerou. Ujaly se na požádání Libora gratulace – tak trochu překvapení pro kluky.

Návrat do Čech jsme pojali poměrně kulturně – dopoledne v kaňonu Matka, kde jsme vystoupali ke klášteru a poté sešli k jezeru, odpoledne prohlídkou bazaru ve Skopje a touláním se po přilehlých uličkách. 

Snímek Skopje na závěr. Čekalo nás pak dvanáct hodin cesty do Čech, které se protáhly o další čtyři hodiny stání na maďarských hranicích. Zprávy v rádiu o postupu ruské armády do Kyjeva jsou toho součástí. Vyúčtování za výlet od nás od všech se Radim rozhodl poslat na Červený kříž. Budeme doufat, že příští skialpová túra proběhne už v mírové době.