Pod ledovec Baatar Khairkhan

Počátkem června se va vyšších partiích ještě drží sníh. Ledovec je bílý vrchol zcela vpravo. Členitý terén umožňuje výstup z této strany během jednoho dne, pokud vycházíte z konce údolí Gants Modny gol.

Nejdál se dá autem dostat na soutok přítoků řeky Gants Modny. Celé údolí je proti proudu průjezdné terénním autem až sem, dál už se musí pěšky.

Zhruba polovina cesty vede po dně údolí východo-jiho-východním směrem, takže cesta ubíhá celkem rychle. Je třeba nastoupat něco přes 500 výškových metrů (zhruba od 2450 do 3000 m n. m.).

Sněhu a ledu je začátkem června v sevřených údolích ještě dost. Tavná voda si místy hlodá úzké hluboké průrvy.

Později se údolí pomalu uzavírá a přechází v poměrně úzkou rokli. Tou je ještě potřeba projít (a je-li pokročilé jaro nebo léto, také dávat pozor na hady) a teprve potom začít stoupat. Vylézt nad rokli hned na jejím počátku a zkusit stoupat na hřeben odtud by jistě šlo také, ale bylo by to náročnější a pravděpodobně příkřejší.

Po průchodu roklí se údolí zase mírně otevírá a zde je již možné začít stoupat na hřeben.

Poté už se musí kolmo na vrstevnice, překonat je takto třeba dalších zhruba 500 výškových me­trů.

Takhle z jara jsou ještě svahy porostlé celkem bohatou (na místní poměry) alpskou flórou.

Po náročném stoupání se už otevírají krásné výhledy. Údolí přibližně uprostřed fotky je to, kterým jsme se nahoru vydrápali.

Stoupání ve vyšší části svahu je o něco náročnější, protože se jde v podstatě v suti. Ta je trochu stabilizována hlínou a jemnějšími kameny, ale i tak se nedá nekoukat pod nohy. Střídání teplot během roku snadno kolísá mezi hodnotami od +30 do –50°C a tak se svahy neustále pomalu plouží dolů. Cesty ani pěšinky zde žádné nejsou takže pohyb místy připomíná stoupání na nějaký aktivní vulkán.

Vrcholové partie hřebenu jsou tvořeny převážně granitem, neboli žulou. Ta se zde většinou rozpadá na kamenná moře, ale v tomto případě je zde malé skalní město, poskytující malá závětří. Případně by se tady dalo i kempovat, kdyby měla tůra trvat déle.

Pohled k jihu vypadá spíše jako z jiného světa, jako někde uprostřed Islandu. Krajina je tu více polopouštního než stepního charakteru.

Z kóty 3692 to už k ledovci zdá se není příliš daleko, ale nepodceňujme čistý horský vzduch – k okraji ledového pole je to ještě bezmála 7 km vzdušnou čarou. Nám se z časových důvodů bohužel nepodařilo k ledovci dostat, ale pokud se cesta naplánuje na dva dny, je to celkem reálné. Hřeben je ale dost exponovaný a bez závětří, proto je lépe hledat místo na stan pečlivě.

Návratovou trasu jsme volili obdobně jako výstupovou, s mírnými odbočkami a sestupy. Do výchozího bodu této jednodenní tůry to dalo bezmála 30 km s celkovým převýšením cca 1200 m nahoru i dolů.
K ledovci je teoretická možnost výstupu i od severu, od somonu Zereg, ale jednak jsou svahy z této strany daleko strmější a jednak průstupnost údolími je ještě daleko horší.