Výstup na Großvenediger Nordgratem

Nordgrat, neboli severozápadní hřeben je skála jdoucí diagonálně zleva.

Původním plánem naší výpravy bylo zdolat vrchol Großglockneru lezeckou cestou Stüdlgrat. Großvenediger byl vybrán jako náhrada, celkem improvizovaná a zvolená během pátečního večerního přesunu do Rakouska, důvodem byla špatná předpověď počasí a plně obsazená Stüdlhütte.
Noc jsme strávili v civilizaci v městečku Matrai in Osttirol ve skromném příjemném apartmánu, venku byl déšť na spadnutí.

Ráno to ještě chvíli vypadalo, že bude pršet, během hodinového přesunu autem se ale vyjasnilo a po zbytek víkendu bylo už jen slunečno. Přístup k chatě Kürsinger je celkem časově náročný. Parkoviště Hopffeldboden, kde musíte nechat auto, je vzdáleno třináct kilometrů od začátku stoupání k chatě, respektive od spodní stanice materiálové lanovky, která slouží pro zásobování chaty. Projdete se tedy slušně údolím a přitom nastoupáte osm set výškových metrů; parkoviště je ve výšce 1100 m, dolní stanice lanovky je ve výšce 1900 m. To máte ale ještě před sebou Wanderweg12 stoupající k chatě a dalších šest set metrů převýšení. Na cestě údolím „pendluje“ tzv. shuttle transport, nepodařilo se nám jej ale odchytit, podařilo se nám nicméně zhruba v polovině cesty přemluvit domorodce disponujícího vozem, aby nás za úplatu popovezl.

Fotka u vrcholového kříže nesmí chybět. Normálkou jsme pak seběhli dolů k chatě asi za hodinu.

Budíček před čtvrtou ranní. Snídaně a start s čelovkami – asi hodinu po skále severovýchodním směrem od chaty, poté po ledovci posetém trhlinami. Severozápadní hřeben je třeba obejít zleva, nástup na něj je možný na dvou místech, buď na samém začátku, čímž se délka lezení a časová náročnost výstupu výrazně zvyšuje, nebo až ze sedla pod poslední částí hřebene. Zvolili jsme první variantu. Jednak jsme si chtěli zalézt, jednak nás už nebavilo stoupat po ledovci. Plánem bylo sledovat čas a jakmile usoudíme, že začínáme „nestíhat“, slezeme sedlem k normálce a výstup dokončíme po ní, přece jen nás čekala ještě cesta k autu a večerní návrat do Prahy.

Hřeben je focen odspodu, normální cesta je vedená zleva, na fotografii není vidět. Sestup z hřebene prvním sněhovým sedlem je poměrně nebezpečný, protože strmost svahu se pohybuje okolo padesáti stupňů, část výpravy si to vyzkoušela. Hřeben není zajištěn, většina lezeckých úseků je obtížnosti 1 – 2, nicméně expozice je významná. Jediné místo „za tři“ v první části jsme jistili průběžně, zbytek hřebene jsme šli bez jištění. Těžší lezení nastává až v posledním úseku, je tam jedno místo hodnocené jako 4-, je nicméně osazené borháky. Nakonec padlo rozhodnutí hřeben opustit a sejít sedlem před posledním úsekem, především z časových důvodů. Vrchol jsme poté zdolali normální cestou, o sportovní výkon se přitom postarala skutečnost, že jsme sklesali z hřebene zhruba dvě stě výškových metrů, abychom je následně vystoupali po ledovci.

Pohled k vrcholu. I dvojkové lezení dá občas člověku zabrat.

A tady v tom místě jsme se s Luckou rozhodly, že už sejdeme na normálku. Bylo to ve sněhovém sedle před posledním úsekem, kde je v topo mapě naznačená možnost ústupu. My děvčata občas poslechneme mapu. To chlapci byli odvážnější, slézali asi hodinu před námi do sedla, kde je v mapě vykřičník a poznámka „steiles – eis, firnfeld“. Přiznali pak, že jeden úsek museli slanit.

Napravo v mracích je schován Großglockner. Vrcholový kříž Großvenedigeru je odsud vzdálen jen několik metrů.

Großvenediger vrchol. Pohled východním směrem, kde se nacházejí obě pražské chaty.

Pohled dolů od vrcholového kříze na západní a severozápadní hřeben. Západní hřeben – vlevo – je rovněž obtížnosti AD, napravo je Nordgrat, kterým jsme šli.

Oba hřebeny ještě odspodu. Na Nordgrat ukazuje Lucka, západní hřeben je do pravého úhlu k němu. Západní hřeben se leze až ze sněhového sedla těsně pod vrcholem, je tedy méně časově náročný než severní hřeben.

Trhliny začínají masivně již při nástupu na ledovec, z místa, kde byla fotografie pořízena, je to k vrcholu zhruba tisíc výškových metrů.