Článek Pustý Sajlugen

Pro národní park Saylugen neexistují žádné dostupné mapy a stejně ani zápisky od jiných cestovatelů, na jejichž základě by se dalo v území orientovat. Jediné dostupné informace jsou z oficiální stránky národního parku jejíž nevýhoda je v tom, že je rusky. Na těchto stránkách se dozvíte, že je třeba zaplatit vstupné do národního parku a současně musíte mít i permit ke vstupu do pohraniční zóny Ruské federace. Ten je třeba začít vybavovat dva měsíce předem a je třeba napsat do něj do jakých částí pohoří se chystáte (Saylugensky nacionalny park) nevýhodou formuláře je to, že je celý napsaný v azbuce a samozřejmě vypisování v latince je nepřijatelné. Následně je třeba si jej vyzvednout v hlavním městě republiky v tomto případě to je Gorno-Altaysk. Po vyřízení formulářů je čas pustit se do poznávání tohoto úžasného koutu planety.

Chuysky trakt je jediná možnost, jak se dostat do Kosh-Agash, což je výchozí místo pro toulky po Saylugenu a přitom je označován za jednu z nejkrásnějších cest v Rusku. Začíná se v Gorno-Altaysku a na celou cestu je vhodné vyčlenit si celý den (7 hodin) a sice i když se píše že po trase jezdí autobusy tak v roce 2017 jsme ani jeden neobjevili a místo toho je vhodné využít maršutky, jejichž cena se pohybuje kolem 7500 rublů (8-místné auto).

Pohled z nejvyššího průsmyku kterým prochází cesta.

Pohled z hor na začínající Chuyskou step s nejvyššího místa cesty.

Během cesty se v pozadí ukazují první vrcholky hor a v popředí chuyská step.

Trek začíná od vstupního centra do Národního parku, které se nachází přibližně 15 kilometrů od Kosh-Agash. Před vstupem do údolí je třeba přejít přes pohraniční kontrolu, která zkontroluje permity před vstupem do pohoří. Výhoda prvního dne treku je v tom, že se celou dobu putuje podél řeky a netřeba s sebou nosit zbytečné zásoby vody.

Centrum národního parku.

Cesta prochází údolím řeky a postupně se přibližuje a vzdaluje od jejího koryta.

Cesta prochází kolem několika obydlí místních pastýřů ať už Telengi nebo Altajců, kteří v údolí chovají zejména krávy případně koně.

Postupně s narůstající nadmořskou výškou přibývá také vegetace.

Místy se vyskytují i podmáčené úseky, kde se vyskytuje hustší tráva, avšak stromy je hledat zbytečné.

Na konci prvního dne se nachází pěkné místo pro stanování, kde se nachází přístřešek i informační tabule a směrovník (jediný během celého treku).

2.den se stoupá do nejvyšší části celého treku to znamená stoupání do sedla asi o 100 – 200 výškových metrů. Během celého dne putujeme v silném větru a nakonec jsme nuceni ke stavění stanů v údolí na místě, které se nám ani zdaleka nezdá jako ideální ale je jediné.

V pozadí se nachází Mongolsko – Ruská hranice, v jejíž blízkosti by se měly pohybovat sněžné leopardy, yaky a ovce argali.

Začátek stoupání do sedla

Nejlépe položené místo treku se stádem koní.

Vrcholová plošina v pozadí s Mongolskou a Čínskou hranicí, postupně začínáme klesat do údolí.

Výhled z kempoviště do údolí.

Třetí den se vracíme do civilizace a dostáváme se k jedné z nejnáročnějších rolí jaká nás čekala, protože „Kosh-Agash – Džazator highway“ není ani zdaleka taková cesta jakou jsme očekávali a zejména zde není signál, takže se uchylujeme ke stopování. Nevýhodou stopování na této cestě je v tom, že stadeto cestují pouze místní, kteří projedou kolem tak jednou za hodinu a sice vždy zastanou ale nikdy nemají volné místo v autě, jelikož běžně je tam cestuje 6 – 8 lidí v 5-místném autě. Cesta do civilizace nám nakonec trvá více než 5 hodin, jelikož se musíme dělit. Samotný trek v poslední den je již víceméně odpočinkový a už se jen sjíždí dolů údolím a brodí jedna větší řeka.

Závěrečné klesání v údolí doplněné o nádherné výhledy do okolí

V popředí vidět jeden z mála kousků lesa během treku s tím, že na závěr údolí nás vyprovází všude přítomné a zvědavé sysle/svište místní je volají suslíky.

Hlavní cesta, kterou místní označují jako Highway.