Zimní výstup na Gran Paradiso

Tak jsme tady. Po náročné cestě autem, asi 12 hodin z Plzně, kde byl výchozí start pro odjezd autem (já jel, až z Frýdku-Místku :-) Jsou 3:00 a naše čtyřčlenná posádka ulehá ke krátkému spánku v autě v –15°C. Budí nás až svítání. Balíme věci, kontrolujeme výstroj a po ranní hygieně a kávičce za 1 euro v místním hotelu, vyrážíme k dnešnímu noclehu u chaty Vittorio Emanuele II ve výšce 2700m.

Tady se šlo ještě dobře, sníh se moc nebořil a vítr foukal tak, abychom se moc nepotili pod nákladem. Pomalu se nám při tom objevovaly kopečky přes 3500m

Počasí vypadá idylicky, ale ještě než jsme dorazili k chatě, zvedl se prudký vítr, sil ubývalo a rychlost postupu se ztrácela. Značně vyčerpaní, složili jsme své batožiny v zimní chatě, nachystali dřevo a roztápěli sníh na vodu, aby bylo s čím hospodařit na večer.

Aneb, vítr ještě zesílil. Abychom byli schopni lépe snášet zítřejší výšku, bylo nezbytné nastoupat ten den ještě pár set výškových metrů, bohužel vítr a propadání se ve sněhu nám dovolily dostat se asi 150m nad chatu, odkud už byl vidět aspoň vrchol naší zítřejší cesty.

Odtud vypadá hora lehká a nevinná, to jsme netušili co nás čeká druhý den..

Ráno bylo kritické, vítr celou noc bičoval naši chatu a ráno se mu nechtělo ustát. Přišli jsme k těžkému rozhodování, kdy bylo odsouhlaseno, že v tom větru zkusíme jít, kam to půjde. Za svitu čelovek jdeme vánicí hledajíc své stopy z předešlého dne. Bohužel svou nedbalostí jsem já i Zdeněk nechali sněžnice doma a to nás teď brzdí v pochodu. Rozdělujeme se na dvě skupiny, ta co má sněžnice a po sněhu skoro tančí a my co je nemáme a boříme se co tři kroky po kolena do sněhu. Až za svítání ve výšce něco pře 3000m sníh začíná být vyfoukaný na pevné desky a náš postup začíná dostávat na posunu. V dáli s mraky Mt. Blanc

ranní monte bianco jak je nazýván italy

Než se dostáváme se Zdendou do místa, odkud je už vidět vrchol s celou parádou, vzalo nám to hodně sil. Neutišující vítr, zima, výška, vyčerpání, střídá euforie z výhledů, sluníčka a pocitu, že na to máme. Vše doprovázeno slovy: ,,Zdendo, je to zlé, když mě mrznou i paty? Nevím, nikdy mi paty nemrzly, …tobě mrznou i paty?! Pokud můžeš jít je to dobrý,,. A tak jdem pomalými jistými kroky, s pravidelnými přestávkami na vydýchání. Hranice 3500m už jde znát a do toho ten vítr. Najednou si uvědomuji že jsem to asi přepískl, že ztrácím morál a ani nevím jestli to chci vylézt. Morálně i fyzicky na dně, se snažím dohnat Zdeňka, abych mu řekl, že končím, že už toho mám dost, ale Zdeňek si jde svou a vždy, když se otočí, mě vidí za sebou jak jdu, tak pokračujeme až na vrchol :-)

Byl to můj první střet s tak vysokou horou a ještě v zimním období. Výškovou nemoc jsem nikdy nepocítil, takže to co následovalo, při každém dalším kroku pod vrcholem, se dá vyjádřit slovy jako totální vyčerpání, slabost, nutkání jít spát, a návaly zvracení, do toho již zmiňovaný silný vítr, zima, narušený morál. Ale když už jsem tady, přátelům i vrcholu téměř na dosah, jsem si řekl, že to nevzdám, i v rámci dobrého času, kdy mi pořád zbývalo asi půl hodiny k dosažení vrcholu, než to otočíme na sestup. Nevím, kde se to ve mě vzalo, ale velice pomalými kroky, s častým vydýcháváním, dosahuji vrcholu přesně ve 12:00. Tedy v čase 7hodin chůze od chaty a převýšení asi 1400m. Asi až po 15 min si začínám uvědomovat, že jsem na vrcholu své vysněné hory, pokořil hranici 4000m, a hned v prvním týdnu si splnil svůj dlouhý sen :-) Po chvíli se mi vrací síla, chuť do života a návaly které jsme cítil při výstupu odezněly. Hora mě přijala. Bohužel, díky mému včasnému příchodu, taky včasně odcházíme zpět dolů. Počasí se razantně kazí a z jasné oblohy se stává v místě sestupu totální mlíko, kde nejde vidět 5m před sebe…

Další den vyrážíme zpět na parkoviště brzo ráno za svitu čelovek. Ještě nás čeká cesta na parkoviště k autu. Cesta dolů ubíhá dobře, svítání zastínilo mraky, ale postup je rychlý a místy si troufáme jet i po zadku, což nám přidá na radosti :-) Na parkovišti v místní restauraci, si opět dopřáváme espresso za 1euro, děkujeme hoře, že nás přijala a nechala ve zdraví všechny sejít dolů. Zároveň začíná malá oslava zdolání vrcholu a odjezd zpět do vlasti.

Vše bylo dopředu pěčlivě naplánováno a hlavně nám vyšlo počasí, protože v lednu roku 2017 nebylo moc sněhu. V tu dobu bylo právě v místě Gran Paradisa hlášeno jasné počasí, jinak celé Alpy a Karpaty hlásily zataženo se sněžením. Veškeré věci byly prokonzultovány, i to že nám chyběly sněžnice, bylo bráno v potaz že buď to dáme nebo se otočíme zpět na chatu. Se Zdendou jsme ale dříči a tak to šlo až nahoru :-) Chtěl bych tak poděkovat Pavlovi, za jeho organizaci a uskutečnění mého snu, Zdendovi za jeho povzbuzování a přítomnost a Kamči, která byla prostě s námi a stmelovala naši partu :-)