White Sands National Monument

Takhle nějak by mohla začít pohádka o jedné z nejfotogenič­tějších pouští světa – White Sands. Je opravdu ukrytá mezi horami a naleznete ji ve Spojených státech amerických, konkrétně ve státě Nové Mexiko, 240 mil jižně od města Albuquerque. Hory, které ji obklopují, se jmenují San Andres a Sacramento Mountains. Rozlehlá pánev mezi nimi má název Tullarosa Basin. Leží ve výšce kolem 1200 m.n.m. a její jižní část je pokryta dunami oslnivě bílého, třpytivého písku. Výška dun je místy až 15 metrů a jako v každé poušti se jejich tvar a umístění neustále mění. Uvnitř, jako třešinka na šlehačkovém dortu, se rozprostírá jezero Lucero. Tato oblast se nazývá White Sands National Monument a rozkládá se na 712 km². Touto rozlohou tedy patří Bílé písky k těm menším národním parkům v USA. Pro Vaši představu – Vysoké Tatry mají rozlohu zhruba stejnou. Takže zase takový trpaslík to není. Dvě třetiny pánve Tullarosa Basin jsou veřejnosti nepřístupné. Je to vojenský prostor sloužící jako testovací území raketových zařízení. Takže občas se stane, že je vstup do národního parku zakázán, protože lítají rakety a střely všech možných doletů. Ale vše se dá pohodlně dohledat na internetu. Vstupné v roce 2015 bylo 3 USD, což nám přišlo jako hrozný nepoměr, když jsme si představili, že například za vstup na Empire State Building jsme zaplatili 30 USD.

Vjíždíme autem na bílou světélkující silnici, která nás provede malým zlomkem celého národního parku. První myšlenka? Nějakým skokem v čase a prostoru jsme se dostali do Alp! Opravdu. Všude sněhobílo, silnice protažená pluhem, po okrajích mantinely. Nicméně teplota vzduchu kolem +35 ͦC nás po vystoupení z auta vrátí do reality. Opravdu jsme v poušti. A to ne v ledajaké poušti. Podle toho, co píší, se jedná o největší sádrovcovou poušť na světě. Zdejší sádrovec je lehký, třpytivý a v kombinaci s azurově modrou oblohou vytváří nezapomenutelné scenerie. Zouváme boty a jako malé děti vybíháme bosky na jednu z dun, pak na druhou, na třetí a další a další. Trochu to pálí, písek je horký, protéká mezi prsty. Válíme se v něm, vyhazujeme jej do větru, cvakáme neuvěřitelné množství fotek. Všechny vyjdou skvěle. Tohle místo je prostě zatraceně fotogenické. A to ještě nenastala zlatá hodinka před soumrakem!

Popojíždíme autem o kus dál a scénář se znovu opakuje. Pozorujeme partu lidí, kteří si na tu krásu přinesli umělohmotné boby a snaží se duny sjet shora dolů. Jde to ztuha. Přece jen písek tolik neklouže. Této zábavě tady říkají „sledding“. Občas narazíme na nějakého brouka, který si šlape svoji vlastní cestičku po hladkých dunách. Bílé myšky nevidíme, ale prý tu prokazatelně jsou a to nemusíte ani pít alkohol. Žije zde zvláštní druh, kterému se říká pytlouš. Pokud bychom jej chtěli spatřit, museli bychom pobýt přes noc. Jedná se totiž o noční tvory. Pravděpodobnější je, že bychom našli ráno jen stopy po jejich tlapkách vytlačené do sádrovcového písku.

Treky jsou zde dobře značeny. Na začátku každého je kniha, do které je nutno se zapsat, pokud nějaký ten trek chcete zvládnout. V zájmu bezpečnosti doporučuji. Ztratit se mezi dunami je velmi snadné.

Den zde utekl nějak rychle a slunce se pomalu kloní k západu. Nastává nejkrásnější období dne. Zakletá nevěsta ukazuje celou svou krásu. Stíny se prodlužují a co fotka, to skvost. Naposledy necháváme proklouznout jemný písek mezi prsty, pár posledních pohledů na šeřící se poušť. Nevěsta jde spát. Nebudeme rušit. Hezké sny, krásko!