Výstup na Ďumbier z Demänovské Doliny

Demänovská Dolina s velkým „D“ je rozlehlá obec, která se skládá z několika místních částí roztroušených v Demänovské dolině s malým „d“. Trasa začíná v místní části Lúčky, na začátku zeleně značené turistické stezky. Přímo u stezky je autobusová zastávka a o kousek dál je velké parkoviště využívané asi spíše v zimě, jelikož je zde i nástup na jednu z lanovek Skicentra Jasná. V polovině září 2018 však parkoviště i přes krásné počasí zelo prázdnotou. Vydáme se tedy po zelené značce do Široké doliny. Souběžně se zelenou značkou vede přes celou Širokou dolinu i naučná stezka Demänovská dolina. Stezka vede zprvu po široké, jen mírně stoupající, pohodlné cestě podél říčky Demänovky. Brzy dojdeme k rozcestí Pod Krčahovom, kde začíná/končí červeně značená stezka, po které se budeme vracet. Kousek od rozcestí je pak z této stezky ještě odbočka k partyzánským bunkrům, ukrývajícím se asi o 100 m výše ve svahu. My ale budeme pokračovat stále po zelené. Cesta se postupně zhoršuje a je rozježděná těžkou technikou. Velká část Široké doliny bohužel působí poněkud depresivně. Svahy kolem cesty jsou holé zřejmě po větrné a kůrovcové kalamitě. Až po necelé hodině chůze se konečně dostaneme do míst, kde je les nepoškozený. Ze široké cesty se stane pěšina, v některých místech dost kamenitá a za chvíli už stojíme na rozcestí Záver Širokej doliny ve výšce 1 416 m n. m.

Zde nás opustí naučná stezka, která spolu s další červenou odbočuje doprava. My stoupáme stále po zelené vzhůru, stromy postupně řídnou a přecházejí v kosodřevinu, která také postupně ustupuje. Cestu v tomto úseku tvoří pohodlný kamenný chodník. Čím výše stoupáme, tím se nám otevírá širší výhled. Při pohledu zpět máme nalevo vrchol Konské (mimo záběr), za jehož svahem vykukuje výběžek Chopoku a v dálce vpravo od něj je vidět Siná.

Svah je čím dál strmější a kamenný chodník přechází ve vyšlapanou pěšinu, která šplhá vzhůru stylem „cik-cak“. Brzy se dostaneme na rozcestí Pod Krúpovou hoľou, kde se zelená kříží se žlutou. Stále pokračujeme po zelené na Krúpové sedlo, od kterého nás podle ukazatele dělí už jen 15 minut (a přibližně 100 výškových metrů). Několik desítek metrů před sedlem mineme samotný vrchol Krúpovy hoľe (1 922 m n. m.). Z místa je krásný výhled do všech stran. Na fotce níže je v popředí Krúpova hoľa a za ní v pozadí Konské, Chopok s lanovkou a za ním zřejmě Dereše.

Ze sedla se vydáme po červené vlevo na poslední úsek výstupu na Ďumbier. Máme před sebou už jen poslední kilometr mírného stoupání, částečně po chodníku, částečně po pěšině, občas přes kamenná moře.

Po zhruba třech a půl hodinách jsme na vrcholu. Kromě dvojitého kříže je na vrcholu umístěn i zajímavý kamenný obelisk. S výškou 2 046 m je Ďumbier nejvyšší horou v celých Nízkých Tatrách.

Z vrcholu je za příznivého počasí překrásný výhled. Při pohledu k severu je vlevo vidět hřeben klesající od Krúpovy hoľe, kudy vede další část trasy přes Prašivou, uprostřed je hřeben Ludárovy hoľe a vpravo svahy Štiavnice. V dáli se ztrácejí vrcholky Vysokých Tater.

Hned vedle Ďumbieru se nachází druhá nejvyšší hora Nízkých Tater – Štiavnica (2 025 m n. m.). Teoreticky velmi snadno dosažitelná, prakticky ale pro turisty zapovězená, jelikož je v oblasti se zákazem vstupu.

Na vrcholu červená turistická značka končí. Pokud je sníh, je možné pokračovat k chatě Milana Rastislava Štefánika, v opačném případě je nutné vrátit se zpět do Krúpova sedla po stejné cestě, kterou jsme přišli.

Dalším bodem na trase je rozcestí Králov stôl, na které vede z Krúpova sedla lákavá, v trávě vyšlapaná, neznačená zkratka. Nicméně pokud si dobře vzpomínám, je na ní zákaz vstupu a tak je vhodnější pokračovat po zelené zpět až k rozcestí Pod Krúpovou hoľou a zde odbočit doprava na žlutě značenou stezku, která nás po chvilce dovede na Králov stôl. Pozor – tato trasa je přístupná pouze od 1. 7. do 30. 9. Stezka klesá po travnatém hřebeni, o něco níže vpravo je vidět vrchol Prašivé, vzadu za ním Krakova hoľa a mezi nimi nepříliš výrazná Tanečnica.

Po přibližně 700 m pozvolného klesání po travnatém hřebeni s báječným výhledem do okolí, stezka začne klesat trochu strměji a zároveň se začne nořit do porostů kosodřeviny. Před námi je mělké sedlo a za ním Prašivá (1 679 m n. m.). Značená trasa samotný vrchol o několik desítek metrů míjí, ale ten je stejně zarostlý kosodřevinou. Ovšem kousek pod vrcholem je pěkný palouček přímo vybízející ke krátkému posezení, občerstvení a nabrání sil před další cestou.

Dalším vrcholem poblíž trasy je Tanečnica (1 681 m n. m.), který ovšem značená trasa obchází v o něco větší vzdálenosti. Vrchol se nachází v NPR Ďumbier a je tedy tím pádem nepřístupný. Čeká nás poslední krátké stoupání ze sedla mezi Prašivou a Tanečnicou úbočím Tanečnice a poté už budeme jen klesat až do cíle túry (pokud nezabloudíme).

Cesta traverzuje z velké části bezlesým svahem, ze kterého je krásný výhled především na masiv Krakovy hoľe. Bohužel je zde dobře vidět i to, jakou paseku způsobila kalamita v místních lesích.

Polámané, vyvrácené nebo suché stromy byly již z velké části odklizeny, ale jak se blížíme k sedlu Javorie, dostáváme se do ještě nezpracovaného polomu (stav v září 2018). Není možné pokračovat značenou stezkou. Naštěstí sedlo, do kterého se potřebujeme dostat je již na dohled. Po chvíli nacházíme blátivou cestičku vyšlapanou v trní mezi popadanými stromy, která vypadá, že by nás mohla dovést do sedla a pokračujeme tedy po ní. Brzy však zjišťujeme, že nás svedla špatným směrem a tak nezbývá nic jiného než znovu vystoupat zhruba 80 výškových metrů prudkým svahem, které jsme právě sešli, abychom se dostali do sedla. Tentokrát už bez pěšinky se prodíráme trním a vysokou trávou. Na několika polámaných stromech brzy objevíme červenou značku, která vede do sedla od východu, ale o tom, že by tudy vedla nějaká stezka se moc hovořit nedá. S pár škrábanci se ale nakonec přece jen do sedla dostaneme.

V sedle Javorie se kříží žlutě a červeně značené turistické stezky. My budeme pokračovat po červené na západ, k rozcestí Pod Krčahovom. Na západních svazích už je kalamita téměř zpracovaná, svahy jsou holé a rozpálené odpoledním sluncem. Není to příliš hezký pohled. Po 2, 5 km klesání dojdeme konečně na rozcestí Pod Krčahovom, kde se napojíme na zelenou turistickou trasu, po které jsme ráno vycházeli a která nás po pohodlné cestě dovede zpět až k východisku.