Výstup na Dedu a freeride v Gruzii

Pohled na Gudauri zrána, ještě než pustí lanovky. Sjezdovka je vzorně urolbovaná, ostatní služby tak dobré nečekejte. Gruzii jsme jakožto destinaci pro rodinné lyžování zvolili po mnoholetém lyžování v Alpách, chtěli jsme poznat něco nového, též pro její kulturní obohacení. Jediné, co k výletu do Gudauri potřebujete, je zajistit letenky, následný transport z letiště na místo a sa­mozřejmě ubytování. Cenově se pohybujete hlavně podle letenek. Ubytování, skipasy i jídlo je v Gruzii levnější. Skipas na šest dní vyjde v přepočtu na 2 340 Kč.

Vzhledem k časovému posunu vstávání nijak nehrotíme, vyrážíme v osm, v Čechách je tou dobou pět hodin ráno. Šlapeme po sjezdovce vzhůru, teplota kolem mínus deseti stupňů, silnější vítr (dvacet uzlů), jasno. Zhruba na kótě 2 700 nandaváme goratexové bundy a kapuce až pod oči. Až se schováme za horu, jak ji budeme nastoupávat zprava, vítr úplně ustane.
Nahoře jsme přesně ve chvíli, kdy dorážejí i první lyžaři lanovkou. Uhýbáme ze sjezdovky, sundaváme pásy a traverzujeme nad severní sněhovou stěnou, pod námi jeden laviňáček, tedy lavinový žlab, kterému jsme se rozhodli odolat. Sjíždíme raději až dalším žlabem, ve kterém vidíme stopy.
Prostranství se mění v širokou planinu. Kdyby tu byl čerstvý prašan, ocitli jsme se v ráji. My máme sníh sice hluboký, ale navátý, i tak jsme dost spokojení.
Do Kobi, respektive z Kobi nahoru, vedou dvě kabinkové lanovky, záležitost posledních dvou let. Sjíždíme k té první, protože si nejsme jistí, zda spodní lanovku kvůli větru pustili.

Kopec samozřejmě vypadá „placatě“, jak už to na fotkách bývá. Celkově je třeba z Gudauri nastoupat 1100 výškových metrů. Pokud vám omylem upadne víčko od termosky, přihodíte si zhruba další stovku.

Fotka zachycuje výstup z lanovky a západní panorama včetně hory Kazbek – úplně vpravo. My přišli též zprava - odspodu.

Panorama z druhé strany, které dotváří celkový pohled. Je na něm vidět ona sjezdovka na­pravo a také, kudy na freeride, tedy mezi lidi a první kulatý sněhový vrcholek.

Na sjezdovce si můžete dát šašlik, všemožné zapečené housky, či klasický západní fastfood. Zázemí je primitivní, často chybí záchod, případně ho najdete v dřevěné budce opodál. Na spodních stanicích lanovky v Gudauri jsou restaurace vybavenější a pod střechou, ve většině z nich dostanete nejen tradiční gruzínské pokrmy jako již zmiňovaný šašlik, pelmeně nebo kebab, ale též pizzu, saláty a různé grilované maso.

Deda Ena je skalnatý vrcholek severozápadně od Gudauri. Pokud tam chcete, potřebujete si sehnat odvoz v podobě místních taxikářů či jednoduše stopnout někoho, kdo jede zrovna po silnici. Silnice je tu jediná, vede až z Tbilisi a umí být plná kamionů stojících v zácpě.
K nástupu na sněhovou pláň je to z Gudauri asi 15 km, což není tak moc, ale jít tam pěšky se v zásadě nedá.
Deda v gruzínštině znamená matka, což je poněkud překvapující.
Až nahoru se s lyžemi nechodí, sjíždí se ze sedla pod skalnatým vrcholkem, zhruba z výšky 3 050 m. Kdybyste chtěli vylézt až nahoru, bude lepší vzít si lezecké vybavení. My měli místo toho drona, takže jsme se celkem zabavili.
Dolů byl opravdový prašan, tedy to, co z něch po dvou týdnech zbylo. Užili jsme si to ale náramně, taktéž jízdu „stopem“ tam a zpět. Podařilo se nám ji usmlouvat na 30 lari, což jistě není reálná cena (násob devíti na koruny), i tak jsme si ale připadali rozjařeně, protože původní návrh byl 90 lari.
Video z drona: https://drive.google.com/…2yAU-2Z/view?…

Naše obloučky vpravo i s výhledem na vrcholek Deda Ena. Sníh jsme museli místy trochu prorážet, protože na něm byla krusta. Obloha bez mráčku, teplota kolem nuly.

Snímek z apartmánového balkónu. Deda Ena je nejvyšší špička v mráčku.

Silnička z Al­masiani, která se vine do přilehlých vesniček v severozápadním směru, není moc sjízdná. Poté, co zapadneme do díry velikosti kola, soukáme se ven, řidič se ještě nabízí, že pro nás přijede i nazpět. Loučíme se a bereme si na něj číslo. Máme v plánu vystoupat asi 600 výškových metrů na náhorní planinu a sjet zpátky k silnici. Výlet vymyslel Olda, jemuž děkujeme i za předchozí tip v podobě Dedy Eny.

Máme v nohách prvních pár set výškových metrů a slunce pere na naše hlavy. V dálce je vidět spodek lanovky vedoucí z Kobi. Svlékáme se do triček, ale příliš to nepomáhá. Kvalita sněhu za moc nestojí, děláme rozestupy, abychom „to neutrhli“, za těchto podmínek by to z byla desková lavina, což je lavina, do které se chcete dostat ze všeho nejméně, protože vás rozláme.

Odsud budeme sjíždět, špička úplně vepředu je vrcholek Deda Ena, hledíme na něj z opačné strany, než před dvěma dny.

Prázdninový týden je za námi. Sjezd do Kobi nakonec nebyl vůbec špatný. Ono zvládnout krustu se může kdykoliv hodit. Stihli jsme také lanovku nahoru a do Gudauri dorazili po sjezdovce.

Sedíme na letišti v Istambulu, na našem transferu do Čech.
Babička snowboardistka má zlomenou ruku, ale tváří se jakoby nic.
(Ruka čeká na finální ošetření do Čech, v Gudauri ji pouze zafixovali.)
Nejmladší generace paří Call of Duty 4 – na třech noteboocích společně, kde si rozchodili síť.
Zbytek osazenstva se baví nalezenou knihou Karla Čapka v turečtině – identifikovány kapesní povídky, konkrétně Básník.