Trek přes Hardangerviddu

Ve dnech 29.6 –13.7.2017 Jsme podnikli cca 140 kilometrů dlouhý přechod norské náhorní plošiny Hardangervidda. Byli jsme čtyři já (59) moje žena Hanka (52) a naši známí Karel (51) a Dáša (46). Pro všechny tři jmenované to bylo první Norsko, pro Karla s Dášou dokonce první trek v životě.
S Hankou se pokládáme za docela ostřílené cestovatele, ale dva nováčci se nám každou chvíli postarali o nějaké zajímavé a nevšední situace.
Plánovaná cesta začínala v Tyssedallu respektive v místní části Skjeggedal známého jako výchozí bod pro cestu na Trolltungu.
Kolem Trollungy dále směrem na severovýchod k nejvyššímu kopci na viddě, Hårteignu až pod ledovec Harangerjökulen. Ten jsme obešli ze severovýchodní strany a cílem naší cesty se stalo Finse 1222 , nejvýše položené nádraží Norsku. ( ta číslice v názvu je jeho nadmořská výška)
Samotný trek patří mezi středně obtížné, ale pro trošku opožděné jaro v Norsku, se stal díky sněhu, který nás čekal ve výškách nad 1.200m trekem nejvyšší náročnosti. Navíc naši dva nováčci měli poněkud horší vybavení a tak dostávali pěkně zabrat. Ale je fakt , že celou dobu šli bez fňukání a stížností i když občas jim asi moc veselo nebylo. Tady přidáván krátký úryvek z Dášina deníčku:

„Déšť sílil,,,tak a honem postavit stan!Byli jsme už pěkně mokří a ruce ztuhlé,foukal větr a bylo obtížné stan postavit. Jak jsme spěchali v tom větru dešti ,,tak se nám podařilo dát opačně plachtu,než jsme měli vchod!!Ajéééje! no znova!! Prsty už mi mrzly i přes rukavice,,ty jsem mohla ždímat. No sláva podařilo se upevnit stan kameny a už zalézt do stanu a dát si suché věci. Měli jsme u sebe trochu vody,,to stačilo na polívku,,tož jsme si ji uvařili v předsíňce,,dali si sušeného masíčka ,,zalezli jsme do spacáku až po uši,,já si dala druhé teplé rukavice na spaní.Celou noc pršelo a byl šílený větřisko. Stan jsme měli blbě otočený,,zrovna na tu širší plochu foukal vítr tak hnusně,,že stan úplně lehal na mě!! Jsme na náhorní plošině a je tu pěkná kosa!! Ani jsem nemohla usnout,,větřisko fučelo a já držela tyčky od stanu,,aby neprdly!! Prý to vydrží a nemám se bát,,řekl Karel,,tak jsem ho poslechla,,zalezla celá do spacáku a klepala jsem se,,aby to stan vydržel.“
Nekonečné přechody sněhových plání a hodně sněho-ledových mostů přes divoké řeky se nám staraly o stálý a neutuchajicí příliv adrenalinu. Jako třešničku v tomto adrenalinovém dortíku jsme měli asi 35–40m široký a docela hluboký ( dámy to měly po zadeček) brod řeky, jejíž břehy byly víceméně pod sněhem a tomu odpovídala i teplota vody. Sníh také mohl za dílčí neúspěch a to nedobytí hory Hårtiegen 1690m. Další přechody řek po lanových-houpacích mostech pak už byly jen nevinnou zábavičkou. Denně jsme šlapali kolem 13 km a v místech kde sníh nebyl i o něco málo více. Po celou dobu jsme měli naprosto úžasné počasí, tedy na norské poměry. Vypadá to asi takhle: jeden den sluníčko, nebe bez jediného mráčku teploty kolem 22°C, den následující silný vítr odhadem v nárazech tak 60km/h k večeru se přidává déšť s ledovou krupicí teplota je těsně pod nulou. Další den zataženo, mraky jezdí po zemi, odpoledne už sluníčko vykoukne ale následující den prší. Tak nějak se to různě střídá celou dobu co jsme na treku. Pro Nory normálka, pro nás ze začátku trošku překvápko, ale díky dobré slivovičce se to dalo zvládat.
Také skutečnost, že východ slunce je v tomto ročním období cca ve 4 ráno a západ po 23 hodině, je pro některé z nás docela kuriózní. Navíc noc která by se dala předpokládat mezi východem a západem slunce jaksi stále ne a ne přijít, je jen jakési podivné šero, noc – nenoc
Nakonec jsme do Finse dorazili den před plánovaným termínem a já s Hankou jsme si ještě nalehko „vyběhli“ ke spodní hraně ledovce Hardangerjökulen.
Nakonec ještě nějaké praktické informace: letenku Praha – Bergen zpáteční jsme si kupovali s velkým předstihem cca 7měsíců a tedy stála jen 3.900/os včetně odbaveného zavazadla 20kg, zhruba stejnou částku jsem vynaložili na vlaky a autobusy v Norsku. Tedy suma sumárum výlet na 15 dnů přibližně za 8.000 Všude se dá platit kartou, všichni umí anglicky, autobusy a vlaky jezdí přesně, jsou čisté, personál bez výjimky usměvavý a ochotný.
Sušená jídla vlastní výroby jsme konzumovali celou dobu. Váha potravin byla 7kg/os včetně 0.75l slivovice. Váha batohů mírně přes 20kg na startu. Pouze plyn na vaření jsme koupili až na místě.

Nejhorší stoupání je za námi a narážíme na první sníh

Nad 1.200m nás čekají nekonečné sněhové pláně.......

......a sněho-ledové mosty přes divoké bystřiny

To nejhorší už má Hanka za sebou, první hlubší část brodu jsem jí přenesl batoh na ostrůvek, protože jinak by ho namočila. Druhá širší část už byla mělčí. Teplota vody těsně nad nulou.

Jak jsme nedobyli Hårtaigen…zasněžený a zaledovaný komín, bez maček neschůdný, nám nedovolil výstup na nejvyšší bod Hardangervidy-Hårtaigen 1690m

Scházíme od Hårtaignu asi o 500 m výškových a před námi se otevírají zelené pláně

Bílou vystřídala zelená a houpací mosty jsou po těch sněhových úplná brnkačka.

…jdeme podle krásné řeky a v dálce je vidět turistická chata DNT Hedlo

Pokračujeme podle řeky Veig

.....a celá řeka Veig se nakonec vměstná do tohoto úzkého hrdla. Vodopád Valurfossen.

Po devíti dnech, jsme přišli do civilizace u dalšího vodopádu Voringfossen.

…a my využíváme „výdobytků“ cilivizace

.....a je to tady, říkal jsem netahejte ho za ty uši

Zdá se , že nám trollík už odpustil a my si můžeme vychutnat výškový rozdíl 1.300m . Přesně tolik to je z místa fotografování dolů k Simadalsfjordenu.

Konečně se nám ukázal ledovec Hardangerjökulen a pod ním jezero Rembesdalvatnet.

Ztraceni v nekonečných kamenných plotnách.

A už zase sníh…

Propady ve sněhu nám ukazují, kolik že ho vlastně pod námi je.

Do Finse, našeho cíle je to už jen kousek. Řeka ústí do jezera Finsevatnet.

Jdeme jen já a Hanes nalehko až pod ledovec Hardangerjökulen.

Jsme všichni ve Finse 1222 a je to konec výpravy, bylo to těžký, ale bylo to nádherný. Zítra ráno ve 4:07 nám jede rychlík do Bergenu a pak už letíme domů.