Přes Hohe Tauern s dětmi

Dva dny počítejte, pokud jste během nich schopní ujít 35 kilometrů a zhruba 2,5 tisíce metrů převýšení. Spali jsme na Glocknerhausu a Lucknerhütte, tedy přechod to byl na lehko, po chatách. U Glocknerhausu jsme parkovali auto­. Dojedete tam slavnou vyhlídkovou silnicí Grossgloc­kner Hochalpenstrasse. 

Trasa přechodu: Glocknerhause – Salmhütte – Pfortscharte – Lucknerhütte – Lucknerhause – Glorerhütte – Wanderweg714 – Glocknerhause. 

Se starším Matějem (14) jsem během túry domluvila, že ho za rok vezmu na Grossglockner lezeckou cestou Stüdlgratem (mami, kdy už s vámi konečně budu moct na ledovec). Na téhle túře žádné lezecké cajky rozhodně potřebovat nebudete, ačkoliv kdybychom měli aspoň repku, hodila by se nám jako vodítko pro psa, protože jsme ho ztratili. Ne, že by tedy pes chodil na vodítku, ale přece jen.

Z Glocknerhausu jsme ráno vyráželi kousek před osmou a byli jsme na cestě sami. Cesta se od chaty stáčí nejdřív dolů k jezeru. Pes si to štrádoval a přítomné ovce a kozy se měly na pozoru, ačkoliv border kolie poslušnost nevyžadovala. Oproti tomu svišti jen zlobili a dělali samý naschvál.

Pohled na Grossglockner od jezera Sandersee. 

Od jezera cesta nabrala rychlý sklon vzhůru a za hodinu už jsme ze sedla Obere Stockerscharte (2500 m) koukali i na druhou stranu údolí. Mladší Šimon (11) si odmítal vzít místo kalhot kraťasy (tak ať se upeče). 

Jezero pod námi. Vystoupáno prvního půl výškového kilometru.

Na Salmhütte (2620 m) doráželi lezci z Adlersruhe (Erzherzog-Johann-Hütte). Pes, jakmile pochopil, že dáváme pauzu, nelenil a usnul.

Z chaty traverz a pak drápání se sutí do sedla Pfortscharte (2825 m). Cedule na Studlhütte. „Matěji, až polezem Glockner, budeme spát na týhle chatě, ale počítej s tím, že se vstává ve čtyři.“

Ze sedla sešup dolů a už před třetí jsme na Lucknerhütte. No to bude dlouhý večer. 

V noci řádila bouřka, pes řádil taky. Při každém hromu vyskočil a vyletěla i deka, co mu přinesla hodná servírka. No, to potěš, koukám v půl druhé ráno na počasí, předpověď se trochu změnila, možná to zítra radši vezmeme kratší cestou, ať odpoledne nezmokneme. 

Ráno jsme to tedy „napálili“ rovnou nahoru bez sestupu k Lucknerhause.

Na cestě 713, kterou jsem vybrala a která traverzovala k Glorer Hütte, ale byly žebříky a kletter, takže jsme to vydupali přes to samé sedlo, jako včera. Škoda, trochu exponovanější cesta by kluky bavila, ale se psem na žebříku nic moc. „Příště mu vezmeme postroj a feraťák“, vtipkujeme.

Jsem ráda, že se roztrhala mlha, chvíli to totiž vypadalo, že začne pršet už ráno.

Na trase 702B nás začínají předbídat závodníci. Grossglockner Ultra-Trail, zjišťujeme podle cedulí. Běží z Kals am Grossglockner na Kaprun. No, pěkné, celkem 57 kilometrů. Pes vypadá, že závodí s nimi, ale honí letadlo, což oni samozřejmě netuší.

Cesta vede kolem horského potoka (Leiterbach), zpěněná voda místy zajíždí pod sníh. Pes se samozřejmě vymáchal v té nejhorší bahnité vodě na cestě, takže závodníky fascinuje ještě víc. Musíme ho dostat do jezera, osnujeme plán, protože je špinavý ještě ze včera.

Psa jsme do jezera dostali. Jen chtěl pak stále dokola házet větev.

Déšť přišel samozřejmě až večer, ale věřte tomu, červencové počasí je na horách nevyzpytatelné a bouřky obzvláště.

Cestou domů jsme doposlouchali Prašinu (dětský román 2018 od Vojtěcha Matochy), něco na tu cestu pořídit musíte. Každopádně „bukla“ jsem nám noc a pauzu v Bischofshofenu, z řízení sedmi hodin po túře už jsem vyrostla.