Přechod Totes Gebirge s dětmi

V Mrtvých horách jsem byla již předtím, jsou z Čech poměrně časově dostupné (4,5 hod. autem z Prahy). Udělat přechod tohoto pohoří s dětmi mě napadlo vloni, když jsem ho sama absolvovala. Základem plánu bylo zaparkovat jedno auto do cíle k Almsee a trasu vést směrem, kterým vychází menší převýšení. Dvě auta tedy, čtyři děti, dvě mamky. Děti zvládly celý přechod s přehledem, ale je pravda, že jsou to děti zvyklé chodit i trochu lézt. Druhou polovinu cesty jsem šla s kluky sama, protože Hanka si namohla koleno.

Brzy ráno odjezd z Čech a na místě „škatulata“ s auty (časově je na ně třeba asi 40 minut; na startu i v cíli se dá bez problémů několik dní parkovat).
Almtalerhaus je hospodou, cesta začíná hned u ní. Děti dostaly polévku a než se stihly zmáchat v potoce, vyrazili jsme. Od parkoviště se vydáte podél potoka, asi po hodině dorazíte k zásobovací lanovce pro Welserhütte a od ní už se cestička malebně klikatí strmě vzhůru klečí. Když skončí porost, jdete sutí a skalkami zajištěnými řetězy.
Kluci nasadili hned na začátku takové tempo, že jsme se přirozeně rozdělili na dvě skupiny a tak již zůstalo.
Na chatě jsme byli o dvě hodiny dříve, než jsem plánovala, stoupání nám zabralo tři hodiny.

Dvě a půl hodiny výstupu od Welserhütte na nejvyšší horu Mrtvých hor.
V posledním úseku cesty na vrchol je celkem exponovaný hřebínek s pěknými výhledy. Sestup k Prielschutzhausu znamená sejít přes tisíc výškových metrů poměrně strmě dolů. V horních partiích je cesta zajištěná kletrem (k přidržení), následuje suť a kamení, krátká sněhová pole, zhruba od kóty 1700 už jen příjemná lesní cestička až k chatě. Zabralo nám to dolů asi tři a půl hodiny, kolem druhé jsme byli na chatě.
Holky dorazily až k večeru, Hanka s bolestí v koleni, vypadá to, že s tím nepůjde jít. Začali jsme řešit možnosti. Pravděpodobný scénář na ráno: Hanka sejde do Hinterstoderu a pokusí se nějak dostat k autu, což bude vzhledem ke vzdálenosti a možnostem dopravy celkem bojovka, já dokončím s dětmi přechod dle plánu.

Páteční ráno. Stoupáme na Grosser Priel.

Koleno se přes noc neumoudřilo, Hanka si sehnala „taxi“, jen ještě sejít k němu dolů. Adélka nakonec nechtěla mamku opustit, prý i proto, že by klukům nestačila, vzhledem k tomu, že tuto mladou dámu trochu znám, jsem přesvědčená o pravém opaku, rozhodnutí jsme nicméně nechali na ní.
Na druhou polovinu cesty se tedy vydávám jen já a kluci. Vloni jsem šla tento přechod v opačném směru, člověku to dodá úplně jiný komfort v rozhodování, když zná cestu.
Stoupáme do sedla mezi Brotfall a Spitzmauer příjemnou stezičkou klečí, poté už nastupujeme na dlouhý traverz náhorní plošinou, přes placáky vápence, drobné skalky a kamení. Nekonečná měsíční krajina. Celková délka dnešní trasy vychází okolo dvanácti kilometrů, což je v náročném horském terénu poměrně hodně. Žádný z kluků si za celou dobu ani jednou nepostěžoval, nasadili své obvyklé tempo horských tryskomyší.
Cesta je perfektně značená a občas z ní vykoukne trs kytičky. Šlapete přes Hohe Kogel (2070 m) a Rote Kogel, kde už začíná porost a kleč. Následuje prudké klesání, asi 300 výškových metrů, a to už jste kousek od chaty, poslední kilometr vede cestičkou po louce plné kytek.
Prý nás naše pověst předchází na chatách, dozvěděli jsme se od dvou skupinek, co jsme potkali na cestě. Uznalé pohledy a milá slova. Člověka to vážně potěší, zvlášť když má třetí den už hlavu jako balón z toho, jak ti kluci nezavřou pusu. Nejstarší jedenáctiletý k tomu valí napřed tak, že jsem mu nakonec naložila na záda všechny jeho a bráchovy věci, nepatrně to pomohlo.
Ve dvě hodiny jsme u chaty, na terasu vychází chatař a podává mi ruku na pozdrav. Připíjíme si s klukama limonádou a rovnou míříme k jezeru Elmsee. Máme celé odpoledne na odpočívání.
Na chatách mají pro tyto případy pro děti karty a pro mamky víno. Dá se u toho dobře přebírat fotky a psát na mobilu článek, nevadí, že to trvá, nemáte totiž nic jiného na práci. Kluci u karet děsně řvou, dostavil se čerstvý příval energie. Že bych si sedla vedle?

Spitzmauer (vlevo) a Brotfall (vpravo). Tudy vede cesta od Prielschutzhausu na náhorní plošinu Mrvých hor a k Pühringerhütte. Od chaty Prielschutzhausu je to do sedla asi 600 výškových me­trů.

Chata je vidět až na poslední chvíli, ze skal nad ní jen odhadujete, kde se nachází. Je sobota, dnes tu budou mít plno.

Zvažovala jsem, že sem dám decentní fotku jezera s okolní květenou, ale tahle je lepší. Voda v jezeře je pěkně studená.

Čtyři a půl hodiny dlouhý sestup. Kluci vstali bez mrknutí krátce po šesté, rychle sbaleni, s takovými vyrazím ráda znovu. K snídani hemenex. Pánvičky, na kterých nám to přinesli, si pamatuji už z před pěti let. U snídaně vedu řeč o tom, co to znamená mokrá skála, v noci totiž silně pršelo, takže „nebudeme závodit, zvlášť na žebřících a kletru…“ Překvapilo mě, jak špatně jsem si pamatovala, kolik těch žebříků tam nakonec bylo (minimálně deset), k tomu celkem dost zajištěných míst.
Kluci se vážně snažili, dokonce se sami koordinovali na žebřících. Mlha rychle vystoupala z údolí vzhůru a začínal další parný den. Přicházíme na cestu k jezeru, odkud nám jdou Hanka s Adélkou naproti. Výlet je u konce, myslím, že se povedl.