Přechod od Klein Matterhornu po Castor

Původním plánem bylo přejít od Klein Matterhornu až na Monte Rosu, odtud pak sjet ledovcem Monte Rosa-Gletscher do Zermattu, odkud jsme vycházeli. Počasí nás však donutilo plán zkrátit, přišel silný vítr a masivní sněžení (na Dufourspitze bylo hlášeno půl metru nového sněhu), z původních pěti dnů přechodu tedy zbyly tři, na zážitky si ale nemůžeme stěžovat, ba naopak, hory se nám předvedly v opravdových extrémech. Na snímku je zachycen čtyřtisícový hřeben západního, středního a východního Breithornu, Roccia Nera a v dálce Pollux a Castor za ideálního počasí, které panovalo první den.

Vstáváme v půl třetí ráno, před námi deset hodin cesty, auto parkujeme v Täschi, do Zermattu auta nesmějí. Cílem je stihnout lanovku na Klein Matterhorn a přespat ve třech a půl tisících kvůli aklimatizaci a též ušetření času.
V Zermattu již panuje pozdní jaro, teplota kolem dvaceti stupňů, my se v tom vedru opravdu vyjímáme – v přeskáčích (jiné boty s sebou nemáme), v sedácích ověšených ledovcovou výbavou (do lavinového batohu se toho moc nevejde). Veškeré oblečení máme na sobě a i tak neseme na zádech kolem patnácti kilo; on ten airbag něco váží (věčné to dilema, zda ho brát).
Výjezd na Klein Matterhorn (3883 m) je potěšení za šedesát švýcarských franků, je to nejvýše položené místo v Alpách osazené lanovkou, Švýcar si za něj tedy nechá zaplatit. Z Klein Matterhornu sjíždíme na italskou stranu do místa zvaného Plato Rosa (Testa Grigia) – 3480 m, kde máme domluvený nocleh v horské chatě.
Cena je stejná jako za lanovku, ovšem v Eurech a s večeří a snídaní k tomu. Je to běžná rutina ve vysokohorských chatách a šetřit na polopenzi nemá moc cenu, nedostali byste ani do termosky čaj.

Pohled na Matterhorn ze švýcarské strany, takový ten typický, pohlednicový a úchvatný, který prostě musíte vyfotit. Výstupy v tuto roční dobu nejsou na pořadu dne, je zde příliš velké množství sněhu, v létě je však Matterhorn okupován stovkami horolezců, a to jak ze švýcarské, tak z italské strany.

Pohled z vršku Klein Matterhornu na italskou stranu, vpravo je opět vidět Matterhorn, zajímavé, jak z této strany hora působí jinak, zdaleka ne tak majestátně, že by jí kazil profil Pic Tyndall? V levém dolním rohu snímku je vidět Plato Rosa – 3480 m, místo, odkud jsme vyráželi, je to zároveň nejvyšší bod na italské straně, kam se lze dostat z Cervinie lanovkou.

Pin rozuměj část “pastičky” na skialpové lyži. Je to část vázání vpředu, která drží botu, bez ní se nedá na lyži jít. Dá se ovšem na ní jet dolů, velmi zajímavým způsobem, můžete jet buď rovně, plužit nebo zatáčet jen na jednu stranu. Přesně takovou jízdu si nadělil Radek první den, ještě štěstí, že závada nastala hned, sjel tedy do Cervinie a jal se hledat servis. My zatím s Honzou zdolávali Breithorn.
Byl krásný den, zalitý sluncem (večer spálený obličej), dobrá viditelnost, poměrně však větrno. Upřímně, bylo větrno natolik, že sundávat v tom větru pásy z lyží, aby vám neodletěly, myslím ty lyže, byl celkem výkon.
Sjezd dolů byl mizerný, přemrzlý sníh místy čistý led, i krusta by bývala byla lepší. Odbočili jsme do sedla k Breithornu Central a na něj vystoupali jenom na lehko s cepínem a na mačkách. Radek mezitím zjistil, že jeho vázání žádný servis neopraví, stejný pin nebyl k sehnání, půjčil si tedy jiné lyže a směřoval za námi nahoru. Směřoval rovnou pod Polux, aby to časově vyšlo, ten den bylo opravdu dobře vidět, samotný výstup na Pollux jsme odložili na další den s tím, že nám neuteče.
Pro úplnost vyprávění a pro poučení čtenářů je ještě třeba dodat, že sjezd k chatě jsme si zpestřili trhlinovým „extempore“, to se totiž stává, když máte pocit, že jste chytřejší než mapa. Že nám jde o život jsme pochopili celkem brzy, abychom si to ale pořádně zapsali za uši, museli jsme se z trhlin nejen vymotat, ale za trest ještě vystoupat až k nástupu pod Pollux – zhruba tři sta výškových metrů, zhruba tolik má pro srovnání i samotný Pollux z místa, ze kterého jsme špatně odbočili…
Na chatě Rifugio Guide d’Ayas vládne Che Guevara – revoluce vlajkou i pokřikem, atmosféra je tam ale opravdu milá, stran jazyka je k dispozici výhradně italština, na punkový personál mají tam překvapivě čisto a uklizeno. Osazenstva bylo poskrovnu, včetně nás asi dvacet lidí, skupinky vedené guidy.

Pohled na Breithorn Centrale (4159 m) při sjezdu z Breithorn West (4164 m). Breithorn obecně je dostupná čtyřtisícovka, která má pět vrcholů, jež všechny se počítají a jsou uváděny jako samostatné čtyřtisícovky. Nejtrefnější popis má v tomto ohledu server goat.cz: „Breithorn neboli Široký vršek čili Broad Peak je hora, která se nepovedla. Slušný kopec má jeden vrchol, ale Breithorn se nějak rozpliznul a má jich pět.“

Breithorn Centrale je ta sněhová převěj na snímku úplně vlevo, jít pár metrů od okraje je poměrně povznášející pocit.

Pohled vzhůru, do mraků nad chatou, snímek je pořízen z heliportu před chatou. V pozadí jsou dobře vidět trhliny, do kterých jsme se dostali při sjíždění k chatě.

Vyrazili jsme z chaty kolem sedmé ráno v úplné mlze, s pocitem, že nahoře se to roztrhá. Neroztrhalo. Cestou se nám navíc ztratil Radek, vzdálil se asi deset metrů a najednou zmizel. Zřejmě si den předtím zvykl, že může chodit sám, kluk jeden. Čekal pak pod nástupem na Pollux, který identifikoval podle pomerančových slupek a vykopal si záhrab, aby nezmrzl. Mobily jsou při pohybu po státní hranici celkem marné, přeskakují ze sítě na síť a hledají ideálního operátora, čímž si především vybijí baterku. Jako výrazně efektivnější osvědčilo se pískání, obzvláště když hledáte někoho vzdáleného několik metrů.
Slunce se ten den nekonalo, vzdali jsme to docela rychle, na kótě 3800 m se celkem špatně čeká, i v záhrabu. Silným zážitkem bylo i jen vrátit se k chatě, oslavili jsme tam pak moje narozeniny, výhodou v této nadmořské výšce je, že nepotřebujete moc alkoholu.

Půl sedmé ráno. Mraky klesly již předchozí večer pod úroveň chaty a my je hypnotizovali, aby tam vydržely a nestoupaly výš.

Vyrazili jsme z chaty už v šest hodin ráno. Předpověď na tento a další dny byla bohužel špatná: převážně oblačno, vítr, postupně přicházející silné sněžení. Finálně jsme vzdali přechod Castoru, rozhodli jsme se ale alespoň na něj podívat.
Ve stejný čas jako my vyrážel z chaty i francouzský guide s dvěma klientkami, drželi jsme je v dohledu, kdyby zase padla mlha, guide bude znát cestu. Již důvěrně známých čtyři sta výškových metrů nad chatou jsme vyšlapali asi za hodinu a začali svižně stoupat na Castor. Zvedal se silný vítr, šli jsme ve stínu severozápadní strany a celkem nám mrzly ruce. Po několika ledových pasážích jsme k pásům přidali haršajzny a asi ve dvou třetinách výstupu jsme přezuli do maček. Lyže jsme zapíchli do sněhu, nebylo k ničemu je nosit nahoru.
Před vrcholovým sedlem je asi dvacetimetrový úsek, který je opravdu strmý, guide před námi ho zajišťoval lanem přes tyč ze sedla, kam ovšem musel vylézt. My se rozhodli to zvládnout na cepín jako on a zajistit to až cestou dolů.
Po výšvihu do sedla jste prakticky na vršku, k hlavnímu vrcholu zbývá absolvovat asi šedesátimetrový úzký a celkem exponovaný hřeben. Stihli jsme to téměř na minutu, při návratu od vrcholu k jistící tyči už se hnaly mraky a nás rychle obklopila bílá mlha.
Cesta dolů nebyla náročná, ale hlavně proto, že jsme věděli, kudy vede cesta, jet na lyžích se moc nedalo, nebylo vidět na krok, spíš jsme to šoupali, ve spodní části se ale na chvíli roztáhlo a my si užili, jaký je to pocit sjíždět ze čtyřtisícovky na lyžích.

Jedná se jen o několik metrů, sklon mají nicméně 45 – 50°. Jistícím bodem je železná tyč, která udrží tah dolů, ale pokud za ní vezmete, zůstane vám v ruce.

Po celou dobu traverzu pod Polluxem a Breithornem nás doprovázela bílá slepota. Bylo to nekonečné a poměrně vyčerpávající, člověk začne být po pár hodinách úplně rozhozený, nejen, že nevnímá směr, ale nevnímá dobře ani sklon svahu.
Na úrovni středního Breithornu jsme narazili na dva Italy, kteří zmateně pobíhali a volali, že chtějí do Cervinie.
Za pěkného počasí vylezli na západní Breithorn a neměli ani mobil ani mapu. Místo do Cervinie mířili ke Castoru. Když jsme jim ukázali, kde jsou, rozhodli se k nám přidat. Že nám je byl čert dlužen jsme pochopili poměrně záhy, každých pár metrů totiž vykřikovali, že to tam znají a že jdeme špatně. Došlo to tak daleko, že jsme jim řekli, ať jdou sami, což ale odmítli. Aby toho nebylo málo, potkali jsme záhy ještě dva Němce, stáli proti sobě a snažili se určit směr pomocí buzoly. Co následovalo pak je už jen zoufalou ukázkou, jak špatné to může být. Nejen, že nebyli schopní pohnout se z místa, jeden se rozbrečel a volal, ať je tam nenecháváme, doslova: You can’t leave us here, we are not that strong…
Tak jsme je tam nenechali a za chvíli málem narazili do lanovky na Klein Matterhornu.
 https://youtu.be/gEVXbBp60aY

Jízdu sjezdovkou předchozí den jsme si opravdu užili, civilizaci člověk občas ocení. Při dojezdu jsme přes mobil zabukovali cenově nejrozumnější hotel; na recepci jen trochu nepochopili, že už za dvacet minut stojíme ve dveřích. Radek vrátil půjčené lyže, v hotelových pantoflích jsme si potom došli městem na pizzu, na exhibicionismus už jsme zvyklí. Plán na ráno byl jasný, vyjet první lanovkou nahoru a sjet do Zermattu. Jaké bylo však naše překvapení, když nám paní u kasy sdělila, že lanovka na Plato Rosa nejezdí, protože nahoře zuří sněhová bouře, prý máme počkat, možná se to zlepší. Začali jsme vymýšlet, jak se tam dostat a po hodině čekání padlo rozhodnutí, že to vyšlapeme. Někdo se pravděpodobně v tu chvíli nad námi slitoval, protože lanovku pustili a my jen byli upozorněni, že sjezdovka do Zermattu je zavřená a že je nebezpečná. Nebezpečná až tolik nebyla, místy byl dokonce moc pěkný prašan, jen nahoře to foukalo tak, že to házelo s člověkem i s naloženým batohem, nejzajímavější jízdu měl ovšem Radek s tím rozbitým vázáním.

Dál to už nešlo, tak jsme naložili lyže na záda a šlapali pěkně dolů, v údolí už naplno vypuklo jaro.