Slovinsko

Poslední slovo má vždy hora

Triglav – Tomiškova cesta

Monika Kupcová
Napsal/a 3 článků
(1 hodnocení)
Poslední slovo má vždy hora
Vloženo: 15.11.2019
Autor: Monika Kupcová © gigaplaces.com
Vhodné pro:
Dobrodruhy
Cestovatele

Triglav 2864 m n. m. je nejvyšší hora Slovinska a Julských Alp, která se nachází v jediném NP ve Slovinsku – Triglavském národním parku, který je zapsán v UNESCU. Silueta hory je zobrazena i na slovinském státním znaku i slovinské vlajce a své pojmenování získala podle Trihlava, starodávného trojhlavého slovanského božstva.

Začínáme na Bledu

Krátká zastávka na jezeru Bled


Tenhle vrchol láká nejednoho turistu, cestovatele a milovníka hor. Proto po dlouhém projednávání dáváme dohromady čtyřčlennou skupinu, jejíž členy jsem já jako nejzkušenější horalka, dále Kamča, která už výstup na Triglav absolvovala, a proto v ní mám velkou oporu, další člen je Verča, zkušená horolezkyně a její kamarádka Evka, která něco málo turistiky zažila, je to pro ní obrovská výzva – stejně jako pro každou z nás.
Naše trasa je plánovaná se zastávkou ve městečku Bled, kde se projíždíme po Bledském jezeru na plavidle zvaném pletna, na ostrově Blejsky Otok ochutnáváme výbornou místní zmrzlinu a frčíme zpátky k autu. Pokračujeme dál na Jezernici, v Mojstraně se dáme doleva a po prašné, kamenité, prudce stoupající silničce přijíždíme k Aljaževu Domu ( 1 015 m.n.m.) – horské chatě v dolině Vrata, která se stává naším útočištěm na nadcházející dva dny.

Následující den se probouzíme do krásného, slunečného dne a v 8:00 ráno a se základní výbavou ( mačky, ferratový sed a helmy ), jídlem a pitím na celý den vyrážíme z parkoviště nejdříve po široké, kamenité cestě, která nás zavede k Pomníku padlým partyzánům.



Za krátkou chvíli odbočujeme doleva, kde přecházíme na troud vyschlou říčku Triglavska Bistrica a nastupujeme na Tomiškovu cestu, jednu ze tří tradičních cest vedoucí k vrcholu. Ted´ už nás čeká několikahodinové šlapání do kopce. Poměrně často cestou míjíme do skály přibité pomníčky se jmény obětí, které při zdolávání Triglavu přišli o život zásahem blesku. Jelikož jsem už z dřívějších dob věděla, že se Triglav při náhlé změně počasí stává tzv. hromosvodem Evropy, a to díky některým úsekům zajištěnými skobami a ocelovým zábradlím, tak jako jediné mi běhal mráz po zádech, pokaždé, když jsem takový pomníček míjela. Nicméně nám počasí přeje, cestou fotíme, kocháme se, Evka a Verča si občas udělají přestávku na cigaretu a jdeme dál. Po pár hodinách se terén stává obtížnějším, náročnějším, z batohu vytahujeme ferratový set, nasazujeme helmy a každá se soustředíme sama na sebe. Cestou se osvěžíme ledovou vodou z horských pramínků tekoucích díky ledovci pod vrcholem.


První jde Kamča, hned v závěsu já a po ohlédnutí zjišt´uji, že Evka a Verča jsou nějak pozadu. První, co mě napadne je, že si daly zase přestávku na kouření, a že nás dojdou. Mezera mezi námi se ale zvětšuje, tak s Kamčou zastavujeme a na zbytek týmu čekáme. Když jsme zase všechny pohromadě, čeká nás s Kamčou nemilá zpráva. Evka nám sděluje, že už nemůže, že máme jít, že půjde pomalu za náma. Byly jsme teprve v polovině výstupu, nabíraly jsme velké zpoždění a čas běžel neúprosně. Přestávky na odpočinek jsme tedy dělaly čím dál častěji, u rozcestníku spojující naši cestu s další, spíše sestupovou cestou zvanou Pot Čez Prag, se i Verča přiznává, že už nemá sílu jít dál. Náročný ferratový úsek jsme měly už za sebou, ale další těžký přelez přes Mali Triglav ( 2739 m.n.m. ) nás teprve čekal. Ani jedna z holek to ale nechtěla vzdát. Nezkušeností a nevědomostí holky zůstávaly klidné, naopak mně se v hlavě začínaly rodit plány a úvahy o tom, jak to časově zvládnout.

Přešly jsme sněhové pole, pozdravily pár kozorožců alpských, společnost nám dělá skupina německy mluvících turistů. Je 16:00 a my teprve míjíme Triglavski dom ( 2 515 m.n.m. ), kde po zhodnocení situace navrhuji přespat na této chatě a ráno sestoupit dolů. Tuhle možnost holky okamžitě zavrhují se slovy: „ To zvládneme, kluci to taky otočili za jeden den.“ Zanedlouho stojíme pod vrcholem Malého Triglavu. Nastupujeme na spoře zajištěnou ferratu a po velmi exponovaném chodníku po hodině stojíme na vrcholu Triglavu u plechové „rakety“ zvané Aljažev stolp ( 2864 m.n.m. ). Evka a Verča jsou vyčerpané, ale štastné, že to dokázaly. Já ale ze zkušenosti vím, že to nejhorší máme teprve před sebou – několikahodinovou cestu zpátky na Aljažev Dom. Pár minut stojíme na „střeše“ Julských Alp a do paměti se snažíme vrýt nádherné výhledy na okolní kopce, uděláme pár fotek a je na čase jít dolů.


Všímám si, že oblačnosti ze západu přibývá, a vzhledem k tomu, že cestou nahoru jsme nabraly zpoždění 4 hodiny, je docela pochopitelné, jak dlouho nám bude trvat cesta dolů, a o nemluvím o vyčerpání dvou členek našeho týmu. Cestou zpět k Triglavskemu Domu se párkrát ohlédnu, a když ocelová mračna doprovází lehké hřmění, prohlásím jednoznačné stanovisko: „ Holky, zůstáváme tady přes noc, ráno to sejdeme. Od západu se blíží bouřková mračna a cesta dolů nám zabere stejně času jako cesta nahoru, nemůžeme riskovat.“ Na to se mi dostává pouze nesouhlasných odpovědí s tím, že to stihneme. Nenadělám nic, ještě několikrát jim zopakuji, že jejich rozhodnutí není správné, ale stojí si za svým. A má povaha mi nedovolí rozdělit tým. Před 18hod se vydáváme na cestu zpátky, na cestu, která se záhy promění na boj o život a na kterou nikdy v životě nezapomenu.

Zvolna klesáme, krok Evky a Verči se stává čím dál těžší, vzdálenosti mezi námi se zvětšují. Už nikoho cestou dolů nepotkáváme, kdo toho dne vystoupal nahoru, zůstává nahoře na chatě a ráno se vrací. Tak jak je doporučeno.
Bouřková oblaka se za doprovodu dunivého hřmění a oslňujícího blýskání přibližují nad posvátnou horu a začínají nás varovat. Nebe se otevírá a začíná silně pršet. Hora nás zamyká a my netušíme, co má s námi v plánu dál.
Ve chvíli, kdy slézáme poslední jištěný úsek, kde jsme železnými karabinami připnuté k železným zábradlím a skobám, se mi přemítají v hlavě všechny ty pomníčky, které jsme cestu nahoru potkávaly. Nikdo nechce, aby jich tam bylo více, alespoň já ne, protože holky jejich význam neznají. A rozhodně ted´ mi nepřipadne vhodná chvíle pro jejich vysvětlení.

Evka odepíná jako poslední karabinu, schováváme vybavení do batohu. Ze všech sil se holky snažím povzbudit k rychlejší chůzi, abychom se co nejdříve dostaly aspoň o pár metrů níže, kde se nebezpečí zasáhnutí bleskem aspoň o malinko zmenší. Díky silnému dešti se ale terén stává daleko náročnějším, kluzkým, a proto musíme vynaložit větší úsilí na to, aby ani jedna z nás neuklouzla a nesjela po strmé, skalnaté stěně dolů. Přicházíme na rozcestí, kde Kamča navrhne: „ Tady doprava je to kratší, pojd´me tudy.“ Evka a Verča nyní slyší na každé slovo záchrany, já jsem opatrnější a tento návrh zavrhuju. Snažím se holky opět přesvědčit: „Pojd´me stejnou cestou, není čas ztrácet čas.“ Bohužel, zase převaha, a tak se vydáváme úzkou cestou vpravo. Snažím se zachovat chladnou hlavu, vzpomínám na všechny instrukce „ Jak se chovat v horách při bouřce“, které jsem ne náhodou četla dva dny před odjezdem. Najednou vykřiknu: „ Hůlky, okamžitě si ty turistické hůlky schovejte do batohu!“ Holky nechápou, nejsou schopny logicky uvažovat, začínají být v šoku. Ted´ se mi do party k vyčerpané Verče, Evče přidala ještě Kamča, která podlehla situaci.
Po hodině a půl chůze neznámým terénem nás zastavuje 4 metry široký sněhový jazyk se sklonem 45 stupňů, který musíme přejít. Než stačím vyhodnotit situaci, Kamča si obouvá mačky, s hrůzou v očích a s rozklepanými koleny se chystá vkročit na, díky silnému dešti, změklý sníh. Okamžitě ji zastavuji, tohle je moc riskantní, Verča s Evkou dostávají paniku a pláčou. Mezi vzlyky rozeznávám slova:“ Já nechci umřít, já chci vidět svého syna.“ Nejradši bych holky propleskla z obou stran, aby se vzpamatovaly, zatím ale jen zvyšuji hlas a rozhodnu, že se okamžitě vracíme zpět na rozcestník. To ale znamená další hodina a půl v bouřce a silném dešti navíc. Srdce mi tepe až v krku, ty nejhorší myšlenky se snažím zahnat tak rychle, jak jen přišly. Po pár metrech narazíme na menší jeskyň, jejíž význam je pro holky jediný, schovat se tam. Já jsem opět proti, protože je to další ztráta času a není to bezpečné, jak se na první pohled může zdát. Chtějí tam počkat do rána, prosí mě, at´ zavolám vrtulník, ale ani jedna možnost není pro mě přijatelná. Ptám se jich:“ Máte pití a jídlo do rána, máte suché oblečení, abychom se nepodchladily?“ Odpovědi jsem znala dopředu: „ Nemáme.“ Vrtulník byl také nemyslitelný, za prvé v tom psychickém vypětí nikdo z nás nedokázal přesně popsat, kde jsme, za druhé, terén byl ta těžko přístupný, že by se záchranná akce nedala zrealizovat, ke všemu silná bouřce, vítr a déšt´ podmínky pro jakoukoliv akci jen ztěžovali.
Zalézáme co nejdále do zablácené jeskyně, sundáváme batohy a jen dřepíme. Nejhůře je na tom Evka a Verča, začaly zvracet a hystericky naříkat. Kamča je také psychicky na dně, ale alespoň je potichu. Snažím se nenechat se jimi strhnout, beru prázdnou láhev vody a plním ji kapkami stékajícími po hraně skály. Vzpomínám, jaký kus cesty a jaké překážky máme ještě před sebou, ted´ už ale není cesty zpět. Zdá se nám, že se bouřka trošku uklidnila, vylézáme z jeskyně, rozhlížíme se kolem, jako bychom se právě probudily ze snu. Bouřka se přesunula na severovýchod, blesky bylo vidět už jen z dálky. Vyrážím jako první svižným krokem. holky drží pospolu a vzájemně se podporují a utěšují. Najednou nám zahřmí nad hlavami a nám je jasné, že bouřka je tu zpátky. Zaplaví nás další vlna zoufalství, strachu a beznaděje, ale jak se říká, naděje umírá poslední. Jako by nám příroda dávala najevo, že s námi ještě neskončila. Věřím, že si holky v tuto chvíli začínají vyčítat, že jsme na té chatě pod vrcholem nezůstaly do rána, ale ted´ už je na jakékoliv výčitky pozdě. Jsme ted´ a tady, v ohnisku bouřky, na hoře, která je v žebříčku mezi prvními svým počtem obětí zasáhnutí bleskem v Evropě.
Ve chvíli, kdy nám cestu zkříží silný proud bahnité, kamenité vody valící se ze stěny vpravo, znejistím i já. Ptám se sama sebe: „Tudy jsme šly, je tohle vůbec správná cesta?“ Moc času na uvažovaní a porovnání cesty s mapou není, není ani čas se vracet zpátky a hledat náhradní cestu, proto společnými silami překonáváme nově vytvořenou říčku a jdeme dál. Takových překvapení na trase nás potká více, všechno je to díky silnému dešti, který totálně změnil charakter terénu. Naštěstí na jednom kameni zahlédnu značku cesty, která je ukazatelem správnosti. Přichází úleva, alespoň dočasná. Protože vyschlé koryto říčky Triglavska Bistrica, kterou jsme překračovaly ráno krátce po odchodu z chaty, se pro nás nyní stává absolutně neschůdnou. Bahnitá voda se valí přes kameny, silný proud strhává větve a kmeny stromů. Stále silně prší, hromy se odrážejí od stěn hory, blesky rozsvěcují oblohu do neuvěřitelných scén. Bouřka se ještě několikrát otočí, jako by se s námi nechtěla rozloučit. My ted´ ale veškerou svou pozornost věnujeme vytváření plánu, jak se dostat se na druhou stranu této rozbouřené řeky.
Zkoušíme jít proti proudu i po proudu, jen abychom našly aspoň trochu schůdné místečko. A konečně nacházíme, sice po kolena ve vodě, ale v bezpečí na druhé straně. Jako by tato řeka byla poslední zkouškou, symbolickými dveřmi, které jsme za sebou zavřely. Cítíme obrovskou úlevu, přesto ve skupině panuje vyčerpání. Procházíme lesíkem podél řeky, až se mezi stromy mihne světlo od Aljažev Dom. Nevěřím vlastním očím, jsme v bezpečí, zdravé a živé. Holky dochází několik metrů za mnou. Na terase nás vítá majitelka domu, s pláčem nás všechny objímá jako vlastní dcery a je št´astná, že nás znovu vidí. Podívá se na hodinky, ručičky ukazují 23:50. Třesoucím se hlasem dodá: „ Byla jsem rozhodnutá počkat do půlnoci, potom bych po vás vyhlásila pátrací akci.“ Poděkujeme jí, na víc se nezmůžeme, ale někdy ani slova nejsou potřeba. Mlčky se přesuneme do pokoje, každá se svými myšlenkami usneme.
Následující den nás čeká cesta domů, během které vládne zvláštní atmosféra, jako by se každá prala s vlastními pocity. At´ už to jsou pocity vítězství, prohry nebo pokory, jsme št´astné, že jsme živé a zdravé zpátky na dálnici vedoucí domů.
Nedokážu si to jinak vysvětlit, než že příroda chtěla, abychom tady ještě zůstaly, dala nám druhou šanci. Šanci na to být lepší, a ukázat, že jsme pochopily smysl „hry“. Pro mě to byla obrovská zkušenost, a vždy, když budu někoho brát do hor, budu se držet pravidla „Důvěřuj, ale prověřuj“. Mám ještě větší respekt a úctu k horám než jsem měla před Triglavem. At´ už to jsou Jeseníky, Krknoše nebo Alpy, vždy do hor chodím s pokorou. Tak jak napsal Julius Kugy, slavný průzkumník Julských alp v jeho knize (Ze života horala) „Triglav není pouze hora, Triglav je království“. Nemohl to vystihnout lépe. Je to království, kde má každý dveře otevřené, záleží na každém, jestli si ty dveře zavře nebo ho hora propustí zpátky.






Začínáme na Bledu

Krátká zastávka na jezeru Bled


Tenhle vrchol láká nejednoho turistu, cestovatele a milovníka hor. Proto po dlouhém projednávání dáváme dohromady čtyřčlennou skupinu, jejíž členy jsem já jako nejzkušenější horalka, dále Kamča, která už výstup na Triglav absolvovala, a proto v ní mám velkou oporu, další člen je Verča, zkušená horolezkyně a její kamarádka Evka, která něco málo turistiky zažila, je to pro ní obrovská výzva – stejně jako pro každou z nás.
Naše trasa je plánovaná se zastávkou ve městečku Bled, kde se projíždíme po Bledském jezeru na plavidle zvaném pletna, na ostrově Blejsky Otok ochutnáváme výbornou místní zmrzlinu a frčíme zpátky k autu. Pokračujeme dál na Jezernici, v Mojstraně se dáme doleva a po prašné, kamenité, prudce stoupající silničce přijíždíme k Aljaževu Domu ( 1 015 m.n.m.) – horské chatě v dolině Vrata, která se stává naším útočištěm na nadcházející dva dny.

Následující den se probouzíme do krásného, slunečného dne a v 8:00 ráno a se základní výbavou ( mačky, ferratový sed a helmy ), jídlem a pitím na celý den vyrážíme z parkoviště nejdříve po široké, kamenité cestě, která nás zavede k Pomníku padlým partyzánům.



Za krátkou chvíli odbočujeme doleva, kde přecházíme na troud vyschlou říčku Triglavska Bistrica a nastupujeme na Tomiškovu cestu, jednu ze tří tradičních cest vedoucí k vrcholu. Ted´ už nás čeká několikahodinové šlapání do kopce. Poměrně často cestou míjíme do skály přibité pomníčky se jmény obětí, které při zdolávání Triglavu přišli o život zásahem blesku. Jelikož jsem už z dřívějších dob věděla, že se Triglav při náhlé změně počasí stává tzv. hromosvodem Evropy, a to díky některým úsekům zajištěnými skobami a ocelovým zábradlím, tak jako jediné mi běhal mráz po zádech, pokaždé, když jsem takový pomníček míjela. Nicméně nám počasí přeje, cestou fotíme, kocháme se, Evka a Verča si občas udělají přestávku na cigaretu a jdeme dál. Po pár hodinách se terén stává obtížnějším, náročnějším, z batohu vytahujeme ferratový set, nasazujeme helmy a každá se soustředíme sama na sebe. Cestou se osvěžíme ledovou vodou z horských pramínků tekoucích díky ledovci pod vrcholem.


První jde Kamča, hned v závěsu já a po ohlédnutí zjišt´uji, že Evka a Verča jsou nějak pozadu. První, co mě napadne je, že si daly zase přestávku na kouření, a že nás dojdou. Mezera mezi námi se ale zvětšuje, tak s Kamčou zastavujeme a na zbytek týmu čekáme. Když jsme zase všechny pohromadě, čeká nás s Kamčou nemilá zpráva. Evka nám sděluje, že už nemůže, že máme jít, že půjde pomalu za náma. Byly jsme teprve v polovině výstupu, nabíraly jsme velké zpoždění a čas běžel neúprosně. Přestávky na odpočinek jsme tedy dělaly čím dál častěji, u rozcestníku spojující naši cestu s další, spíše sestupovou cestou zvanou Pot Čez Prag, se i Verča přiznává, že už nemá sílu jít dál. Náročný ferratový úsek jsme měly už za sebou, ale další těžký přelez přes Mali Triglav ( 2739 m.n.m. ) nás teprve čekal. Ani jedna z holek to ale nechtěla vzdát. Nezkušeností a nevědomostí holky zůstávaly klidné, naopak mně se v hlavě začínaly rodit plány a úvahy o tom, jak to časově zvládnout.

Přešly jsme sněhové pole, pozdravily pár kozorožců alpských, společnost nám dělá skupina německy mluvících turistů. Je 16:00 a my teprve míjíme Triglavski dom ( 2 515 m.n.m. ), kde po zhodnocení situace navrhuji přespat na této chatě a ráno sestoupit dolů. Tuhle možnost holky okamžitě zavrhují se slovy: „ To zvládneme, kluci to taky otočili za jeden den.“ Zanedlouho stojíme pod vrcholem Malého Triglavu. Nastupujeme na spoře zajištěnou ferratu a po velmi exponovaném chodníku po hodině stojíme na vrcholu Triglavu u plechové „rakety“ zvané Aljažev stolp ( 2864 m.n.m. ). Evka a Verča jsou vyčerpané, ale štastné, že to dokázaly. Já ale ze zkušenosti vím, že to nejhorší máme teprve před sebou – několikahodinovou cestu zpátky na Aljažev Dom. Pár minut stojíme na „střeše“ Julských Alp a do paměti se snažíme vrýt nádherné výhledy na okolní kopce, uděláme pár fotek a je na čase jít dolů.


Všímám si, že oblačnosti ze západu přibývá, a vzhledem k tomu, že cestou nahoru jsme nabraly zpoždění 4 hodiny, je docela pochopitelné, jak dlouho nám bude trvat cesta dolů, a o nemluvím o vyčerpání dvou členek našeho týmu. Cestou zpět k Triglavskemu Domu se párkrát ohlédnu, a když ocelová mračna doprovází lehké hřmění, prohlásím jednoznačné stanovisko: „ Holky, zůstáváme tady přes noc, ráno to sejdeme. Od západu se blíží bouřková mračna a cesta dolů nám zabere stejně času jako cesta nahoru, nemůžeme riskovat.“ Na to se mi dostává pouze nesouhlasných odpovědí s tím, že to stihneme. Nenadělám nic, ještě několikrát jim zopakuji, že jejich rozhodnutí není správné, ale stojí si za svým. A má povaha mi nedovolí rozdělit tým. Před 18hod se vydáváme na cestu zpátky, na cestu, která se záhy promění na boj o život a na kterou nikdy v životě nezapomenu.

Zvolna klesáme, krok Evky a Verči se stává čím dál těžší, vzdálenosti mezi námi se zvětšují. Už nikoho cestou dolů nepotkáváme, kdo toho dne vystoupal nahoru, zůstává nahoře na chatě a ráno se vrací. Tak jak je doporučeno.
Bouřková oblaka se za doprovodu dunivého hřmění a oslňujícího blýskání přibližují nad posvátnou horu a začínají nás varovat. Nebe se otevírá a začíná silně pršet. Hora nás zamyká a my netušíme, co má s námi v plánu dál.
Ve chvíli, kdy slézáme poslední jištěný úsek, kde jsme železnými karabinami připnuté k železným zábradlím a skobám, se mi přemítají v hlavě všechny ty pomníčky, které jsme cestu nahoru potkávaly. Nikdo nechce, aby jich tam bylo více, alespoň já ne, protože holky jejich význam neznají. A rozhodně ted´ mi nepřipadne vhodná chvíle pro jejich vysvětlení.

Evka odepíná jako poslední karabinu, schováváme vybavení do batohu. Ze všech sil se holky snažím povzbudit k rychlejší chůzi, abychom se co nejdříve dostaly aspoň o pár metrů níže, kde se nebezpečí zasáhnutí bleskem aspoň o malinko zmenší. Díky silnému dešti se ale terén stává daleko náročnějším, kluzkým, a proto musíme vynaložit větší úsilí na to, aby ani jedna z nás neuklouzla a nesjela po strmé, skalnaté stěně dolů. Přicházíme na rozcestí, kde Kamča navrhne: „ Tady doprava je to kratší, pojd´me tudy.“ Evka a Verča nyní slyší na každé slovo záchrany, já jsem opatrnější a tento návrh zavrhuju. Snažím se holky opět přesvědčit: „Pojd´me stejnou cestou, není čas ztrácet čas.“ Bohužel, zase převaha, a tak se vydáváme úzkou cestou vpravo. Snažím se zachovat chladnou hlavu, vzpomínám na všechny instrukce „ Jak se chovat v horách při bouřce“, které jsem ne náhodou četla dva dny před odjezdem. Najednou vykřiknu: „ Hůlky, okamžitě si ty turistické hůlky schovejte do batohu!“ Holky nechápou, nejsou schopny logicky uvažovat, začínají být v šoku. Ted´ se mi do party k vyčerpané Verče, Evče přidala ještě Kamča, která podlehla situaci.
Po hodině a půl chůze neznámým terénem nás zastavuje 4 metry široký sněhový jazyk se sklonem 45 stupňů, který musíme přejít. Než stačím vyhodnotit situaci, Kamča si obouvá mačky, s hrůzou v očích a s rozklepanými koleny se chystá vkročit na, díky silnému dešti, změklý sníh. Okamžitě ji zastavuji, tohle je moc riskantní, Verča s Evkou dostávají paniku a pláčou. Mezi vzlyky rozeznávám slova:“ Já nechci umřít, já chci vidět svého syna.“ Nejradši bych holky propleskla z obou stran, aby se vzpamatovaly, zatím ale jen zvyšuji hlas a rozhodnu, že se okamžitě vracíme zpět na rozcestník. To ale znamená další hodina a půl v bouřce a silném dešti navíc. Srdce mi tepe až v krku, ty nejhorší myšlenky se snažím zahnat tak rychle, jak jen přišly. Po pár metrech narazíme na menší jeskyň, jejíž význam je pro holky jediný, schovat se tam. Já jsem opět proti, protože je to další ztráta času a není to bezpečné, jak se na první pohled může zdát. Chtějí tam počkat do rána, prosí mě, at´ zavolám vrtulník, ale ani jedna možnost není pro mě přijatelná. Ptám se jich:“ Máte pití a jídlo do rána, máte suché oblečení, abychom se nepodchladily?“ Odpovědi jsem znala dopředu: „ Nemáme.“ Vrtulník byl také nemyslitelný, za prvé v tom psychickém vypětí nikdo z nás nedokázal přesně popsat, kde jsme, za druhé, terén byl ta těžko přístupný, že by se záchranná akce nedala zrealizovat, ke všemu silná bouřce, vítr a déšt´ podmínky pro jakoukoliv akci jen ztěžovali.
Zalézáme co nejdále do zablácené jeskyně, sundáváme batohy a jen dřepíme. Nejhůře je na tom Evka a Verča, začaly zvracet a hystericky naříkat. Kamča je také psychicky na dně, ale alespoň je potichu. Snažím se nenechat se jimi strhnout, beru prázdnou láhev vody a plním ji kapkami stékajícími po hraně skály. Vzpomínám, jaký kus cesty a jaké překážky máme ještě před sebou, ted´ už ale není cesty zpět. Zdá se nám, že se bouřka trošku uklidnila, vylézáme z jeskyně, rozhlížíme se kolem, jako bychom se právě probudily ze snu. Bouřka se přesunula na severovýchod, blesky bylo vidět už jen z dálky. Vyrážím jako první svižným krokem. holky drží pospolu a vzájemně se podporují a utěšují. Najednou nám zahřmí nad hlavami a nám je jasné, že bouřka je tu zpátky. Zaplaví nás další vlna zoufalství, strachu a beznaděje, ale jak se říká, naděje umírá poslední. Jako by nám příroda dávala najevo, že s námi ještě neskončila. Věřím, že si holky v tuto chvíli začínají vyčítat, že jsme na té chatě pod vrcholem nezůstaly do rána, ale ted´ už je na jakékoliv výčitky pozdě. Jsme ted´ a tady, v ohnisku bouřky, na hoře, která je v žebříčku mezi prvními svým počtem obětí zasáhnutí bleskem v Evropě.
Ve chvíli, kdy nám cestu zkříží silný proud bahnité, kamenité vody valící se ze stěny vpravo, znejistím i já. Ptám se sama sebe: „Tudy jsme šly, je tohle vůbec správná cesta?“ Moc času na uvažovaní a porovnání cesty s mapou není, není ani čas se vracet zpátky a hledat náhradní cestu, proto společnými silami překonáváme nově vytvořenou říčku a jdeme dál. Takových překvapení na trase nás potká více, všechno je to díky silnému dešti, který totálně změnil charakter terénu. Naštěstí na jednom kameni zahlédnu značku cesty, která je ukazatelem správnosti. Přichází úleva, alespoň dočasná. Protože vyschlé koryto říčky Triglavska Bistrica, kterou jsme překračovaly ráno krátce po odchodu z chaty, se pro nás nyní stává absolutně neschůdnou. Bahnitá voda se valí přes kameny, silný proud strhává větve a kmeny stromů. Stále silně prší, hromy se odrážejí od stěn hory, blesky rozsvěcují oblohu do neuvěřitelných scén. Bouřka se ještě několikrát otočí, jako by se s námi nechtěla rozloučit. My ted´ ale veškerou svou pozornost věnujeme vytváření plánu, jak se dostat se na druhou stranu této rozbouřené řeky.
Zkoušíme jít proti proudu i po proudu, jen abychom našly aspoň trochu schůdné místečko. A konečně nacházíme, sice po kolena ve vodě, ale v bezpečí na druhé straně. Jako by tato řeka byla poslední zkouškou, symbolickými dveřmi, které jsme za sebou zavřely. Cítíme obrovskou úlevu, přesto ve skupině panuje vyčerpání. Procházíme lesíkem podél řeky, až se mezi stromy mihne světlo od Aljažev Dom. Nevěřím vlastním očím, jsme v bezpečí, zdravé a živé. Holky dochází několik metrů za mnou. Na terase nás vítá majitelka domu, s pláčem nás všechny objímá jako vlastní dcery a je št´astná, že nás znovu vidí. Podívá se na hodinky, ručičky ukazují 23:50. Třesoucím se hlasem dodá: „ Byla jsem rozhodnutá počkat do půlnoci, potom bych po vás vyhlásila pátrací akci.“ Poděkujeme jí, na víc se nezmůžeme, ale někdy ani slova nejsou potřeba. Mlčky se přesuneme do pokoje, každá se svými myšlenkami usneme.
Následující den nás čeká cesta domů, během které vládne zvláštní atmosféra, jako by se každá prala s vlastními pocity. At´ už to jsou pocity vítězství, prohry nebo pokory, jsme št´astné, že jsme živé a zdravé zpátky na dálnici vedoucí domů.
Nedokážu si to jinak vysvětlit, než že příroda chtěla, abychom tady ještě zůstaly, dala nám druhou šanci. Šanci na to být lepší, a ukázat, že jsme pochopily smysl „hry“. Pro mě to byla obrovská zkušenost, a vždy, když budu někoho brát do hor, budu se držet pravidla „Důvěřuj, ale prověřuj“. Mám ještě větší respekt a úctu k horám než jsem měla před Triglavem. At´ už to jsou Jeseníky, Krknoše nebo Alpy, vždy do hor chodím s pokorou. Tak jak napsal Julius Kugy, slavný průzkumník Julských alp v jeho knize (Ze života horala) „Triglav není pouze hora, Triglav je království“. Nemohl to vystihnout lépe. Je to království, kde má každý dveře otevřené, záleží na každém, jestli si ty dveře zavře nebo ho hora propustí zpátky.






Byli tady (0)

Buď prvním, kdo tam byl!

Chtějí tam (0)

Buď prvním, kdo tam chce!

Byl jsi tam? Přispěj dobrou radou cestovatelům, kteří se chtějí vydat do téhle oblasti nebo si přidej místa do seznamu navštívených.

Chceš tam? Neni nic jednoduššího než se domluvit s ostatními a vyrazit na cestu nebo dostávat tipy na destinace kam se cheš podívat.

Aktivity

Praktické informace

Zatleskej autorovi článku!
Sdílej to:
Díky!

Byl(a) jsi tam? Napiš recenzi tohoto místa

Hodnotilo již 1 cestovatel

Byl(a) jsi tam? Napiš recenzi tohoto místa

Pro vložení recenze se musíš nebo

Láká tě Slovinsko? Tak na co ještě čekáš!

Cestovní pojištění

Dobré cestovní pojištění je naprostá cestovatelská nutnost ať už vyrazíte kamkoliv. Vyber si to nejlepší dostupné!

Akční zájezdy

Pokud máte na svých cestách rádi, co nejméně starostí využijte akční nabídky cestovních kanceláří a cestujte bez stresu.

Levné letenky

Začni svou vysněnou cestu tím, že si pořídíš tu nejlepší letenku za akční cenu. Je přeci zbytečné platit více.

Levné hotely

Vyber si v předstihu hotel dle svých představ. Nemusíš pak řešit na místě, že už je plno, nebo že se ceny zvýšily.

Akční průvodci

Vyber si z nabídky průvodců Lonely Planet za akční ceny, ať na své cestě nemineš nejlepší místa.

Doporučený článek

Magazín: Jak cestovat po Jižní Americe

Jižní Amerika je bezesporu jedním z nejpestřejších kontinentů světa. Uchvátí vás zde krásné hory, sopky a ledovce, slavný… pokračovat ve čtení

Jak cestovat po Jižní Americe