Okolím údolí Schwarzatal

Německá spolková země Duryňsko (Thüringen) se nemůže pyšnit statusem lanovkové velmoci. Vlastně k tomu, abychom napočítali vše, co posunuje a přibližuje člověka k výšinám, by nám lehce stačily prsty jedné ruky. A přesto se tu najde zajímavost k potěše jak turistů, tak lidí postižených úchylkami v oboru dopravních prostředků.

Už název konečné stanice na čele regionálního vlaku dá tušit, že jedeme do kopců, lesů a strání. „Katzhütte“ neboli Kočičí chata evokuje název nějaké horské samoty. A tak nastupuji v Rottenbachu do motoráku a nechám se odvézt do hor,v toto případě do Duryňského lesa.

V Sitzendorfu, kde je „vánoční nádraží“, na mě civí Santa Klaus ve více než nadživotní velikosti, sedící obkročmo přes střechu nádražního skladiště.Vzhledem k tomu, že kalendář ukazuje číslovku pět u aktuálního měsíce, tak mě tento výjev momentálně vůbec nezajímá a pokračuji dále. Následující zastávka s trochu krkolomným názvem Obstfelderschmiede je ta pravá a vystupuji.

Krom toho, že přes potok vede k parkovišti dřevěný krytý most, je tu i objekt mého zájmu, lanová dráha. Ta je zajímavá z několika důvodů. V její horní stanici na ní totiž navazuje asi 2,5 km dlouhá elektrifikovaná trať do obce Cursdorf. Obojí bylo postaveno v roce 1922, a to z toho důvodu, že obce na náhorní plošině byly zejména v zimě dopravně těžce přístupné a vybudovat klasickou železnici překonávající převýšení 300 metrů nemělo valného smyslu.

Lanovka byla postavena nejen k přepravě osob, ale i nákladů. Proto má další zvláštnost, zatímco jeden vagón lanovky je klasické stavby, jak ho známe třeba z pražského Petřína, druhý (tedy nákladní) vagón, je vlasně podvozek s plošinou, která je ve vodorovné poloze vůči terénu a jsou na ní standartní koleje. Až do roku 1966 se na tomto voze běžně převážely nákladní železniční vozy. K nájezdu na vůz lanovky sloužila točna v dolní stanici, která otočila vůz o 90° a ten byl posléze přes výhybku napojen na klasickou trať po které jsem přijel.

Obcházím budovu dolní stanice a dostávám se ke koleji odkud bude hezký výhled na přijíždející vůz lanové dráhy. A nečekám dlouho, během několika minut neslyšně a velmi pomalu (však taky 1,5 km jede celých 18 minut) přijíždí vůz. Nechám si zkontrolovat lístek, který jsem si zakoupil už v osobním vlaku. Jízdenka na celý den pro vlak z Rottenbachu, lanovku i horní úsek do Cursdorfu
stojí 14 €, jedním směrem pak 10 a protože mám siťovou jízdenku pro celé Duryňsko, mám ještě další 3 Eura slevu.

Nastupuji do vozu a to tak, aby se mi dobře fotilo (průvodčí ani neměla problém, že stojím na její plošině) a vůz se po chvíli dává do pohybu. Kousek nad stanicí je velmi dobře vidět točna (a taky druhá kolej údolní stanice, po které jezdí „nákladní vůz). Tak, jak stoupáme, se pomalu otevírají výhledy. V polovině trasy je výhybna a tady se míjíme s druhým tedy nákladním vozem. A aby nejezdil prázdný, je na něm vždy osobní vůz, pro cestující. V zimě krytý a přes léto bez střechy, takže pro fotografy, co si více přát.

Po dojezdu do horní stanice Lichtenhein si ještě kupuji pohledy od paní průvodčí a přecházím k vyvýšenému nástupišti následné trati do Cursdorfu. Je zde také točna která může navést vozy na lanovou dráhu. Přes tuto točnu za chvíli přijíždí vláček, tvořený dvěma vozy, klasickým zavřeným a pak řídícím vozem, který byl bez oken. I když se rtuť teploměru toho dne z lenosti nepřehoupla ani přes devítku, jdu do toho bezokenního.

Po kontrole jízdenek vyrážíme. Jízda je to pozvolná, celou cestu nepřekračujeme 30km rychlost. Cesta to ovšem není nijak dlouhá vždyť jde jen o 2,5 km tratě. I kvůli tak malým vzdálenostem se v minulosti vyplatilo postavit železnici. Z vlaku jsou i pěkné výhledy, ale bohužel se zatáhlo tak focení nic moc. V Cursdorfu je pouze jedna kolej s nástupištěm, za níž stojí malá remíza.

Můj plán je přes jednu rozhlednu dojít na v úvodu zmiňovanou „Kočičí chatu“. Vycházím do obce ležící asi v 700 metrech nad hladinou moře a čeká mě dalších skoro 100 metrů převýšení k rozhledně. Za obcí mě pásové značení, které známe i od nás, svede ze silnice vlevo a já pomalu stoupám pastvinami vzhůru. Nade mnou se objevuje vyhlídkový dřevěný altán. Značka mě ale stále vede dál, teď podél lesa. Teprve po několika stech metrech je rozcestí, a já začínám stoupat otočen o skoro 180° až k tomu altánku, odkud je hezký výhled na Cursdorf. Od altánu ještě kousek lesem a přicházím k rozhledně Meuselbecher Kuppe s turistickou chatou, leč bohužel zavřenou. I tak se odtud dá udělat nějaký ten snímek a nezbývá než pokračovat dál.

Další cesta už vede z kopce po Panoramaweg Schwarzatal. Nad obcí Meuselbach-Schwarzmühle se otevírají výhledy do údolí a taky na pastviny nad obcí. Není ale moc času opětovat udivené pohledy pasoucích se krav a já pokračuji dále. Výše zmiňovanou obec jen „líznu“ a dále klesám do údolí říčky Weisse Schwarza.

Cesta se mění na zpevněnou a také začíná drobně poprchávat. Čeká mě ještě asi 1,5 km po asfaltu. Tady už musím dávat pozor, minul jsem totiž restauraci, a k ní posléze směřuje řada aut, kterým uhýbám, pravděpodobně v reakci na abstinenci, která vznikla několikaměsíčním uzavřením stravovacích zařízení. Déšť začíná pomalu sílit a tak po přechodu přes hlavní silnici k nádraží, mě u „kočičí“ chaty čeká docela psí počasí a proto jsem rád, že přijíždí motorák a já si můžu sednout dovnitř.

Celá pěší trasa z Cursdorfu je dlouhá asi 7 km a ve spojení s lanovkou potřebujete na celý okruh cca 3 hodiny. Na železniční trati do Rottenbachu se pak ještě nachází zámek Schwarzburg, jehož prohlídka se dá do cesty rovněž zakomponovat. 

Zcela neslyšně se vynořil z lesa osobní vůz lanovky

Trať navazující na lanovku vypadá spíš tak trochu jako tramvaj. Její délka je pouze 2,5 km, a rychlost jízdy je hodně rozvážná. O to víc sedá kochat okolní přírodou

Pomalá jízda vláčku umožňuje vychutnávat si hory Duryňska

No není to úplně špatné, ale rozhledna by mě přenesla o pár metrů výš.

Jak jsem psal v článku, této obce jenom „líznu“ okraj.

Odtud je to ještě asi 2 km lesem k nádraží v Katzhütte.