Rumunsko

Cestopis - Přechod pohoří Fagaraš

Divoké hory v Rumusnku

Petr Dvořák
Napsal/a 3 článků a sleduje jej/ji 2 cestovatelé
Cestopis - Přechod pohoří Fagaraš
Vloženo: 12.02.2019
Autor: Petr Dvořák © gigaplaces.com
Vhodné pro:
Dobrodruhy

Fagaraš, z rumunštiny jako Dešťové hory, což mohu potvrdit. Přechod nám zabral devět náročných dní

8.7 2018, den první

Breaza - Cabana Urlea

Je nás osm. Autobus nás vyhazuje ve vesničce Breaza, která leží pod Fagarašem ve výšce 600 m.nm. Je 9 hodin ráno. Vyzuváme sandále a své oteklé nohy, z dlouhého trmácení se busem, doslova rveme do pohorek. Jdeme na těžko, protože Fagaraš je snad poslední divoké a pusté pohoří v Evropě. Zatím sem nepustili žádné developerské společnosti, které by zde vybudovali infrastrukturu a postavili hotely, resorty a lanovky. Na hřebeni nemáte možnost si dokoupit zásoby potravin. Nic tam není, pouze skály. Vzhledem k této skutečnosti si tam připadáte sami. Nejsou tam davy turistů, cestovní ruch a další známky civilizace. Takže vše co jsme na destetidenní přechod sedmdesátikilo­metrového hřebene potřebovali, táhneme v krosně na zádech, která váží cca 27kg. Nejvíc potřebné a zároveň nejtěžší zátěže – vody, jsme ušetřeni. V horách je vody dost a minimálně jednou denně je možnost si ji doplnit z horských bystřin. Je však potřeba ji před pitím sterilizovat prostředky, které běžně koupíte v lékárně nebo v eshopu. Dobrou zkušenost mám s kapkami Sanosil, které používá i naše armáda. Pokud tím ošetříte vodu z kaluže, můžete ji klidně pít. V horách jsou četná stáda pasoucích se ovcí, proto je nutná její sterilizace.
Ale zpět. Po výsadku v Breaze ihned vyrážíme po červené do kopců, k chatě Cabana Urlea. Čeká nás 10 kilometrů, což není moc, ale vzhledem k nezpevněným cestám (jiné ve Fagaraši nenajdete), zátěži na zádech a 1000 výškových metrů k nastoupání, funíme jak přeplněné kotle. Z mírného stoupání podél potoka a dál lesem, se stává drsná stezka proti vrstevnicím. Během několika hodin útrpného a strmého stoupání tu člověka potká téměř všechno, od brodění se potokem, přeskakovaní bažin v lese, slajdování v blátě, až po balancování po šutrech. Jdeme v tahu a k chatě se dostáváme kolem poledne. Jestli čekáte chatu, jako chatu, tak jste na omylu. Tahle chata už je jen téměř rozpadlá ruina, která není několik desítek let v provozu a jen chátrá. Leží ve výšce asi 1500m.nm, těsně pod ostrým výšvihem na hřeben. Je zde prostornější rovný terén, kde si stavíme stany. Téměř okamžitě se spouští docela slušný liják. Zalézáme do stanů a zničeni po namáhavém výstupu a předešlé noci strávené v různých, nepřirozených polohách v buse, okamžitě usínáme jako polena. Kolem 17 hodiny se všichni začínáme probouzet. Déšť stále buší do stanů. Bereme vařiče a různé chemicky upravené instantní potraviny a přebíháme do torza chaty, kde si každý něco šíleného klohníme. Kolem 20 hodiny přestává pršet a rozthaly se mraky. Teprve teď máme možnost spatřit dva masívy vrcholů Mosu (2231m.nm) a Somnului (2385m.nm) a mohutný hřeben. Až se mi z toho pohledu zatočila hlava. Jsou vzdálené pouhé čtyři kilometry od nás vzdušnou čarou a o kilometr výš než my. A ráno nás čeká mezi tyhle dvě monstra výšvih na hřeben. V mokru, chladnu (bylo 6st.) a s plnou zátěží. Kolem 21:30 se jde spát. Začíná opět pršet.

9.7.2018, den druhý

Vstáváme v 8 ráno. Neprší, ale je mlha a mizerná viditelnost. Teplota asi 8 stupňů. Sbíháme z kopce, k asi půl kilometru vzdálenému potoku , doplňujeme si vodu (doporučuji hydrovaky), čistíme si zuby a odvážnější jedinci se svlékli a lezou do ledové vody horského potoka. Vracím se ke stanům, něco pojíme, vypijeme čaj a kávu, balíme stany a veškeré krámy a šup s tím na záda. Čeká nás první perný den, z celého přechodu fyzicky nejnáročnější.
Vyrážíme na cestu a začíná pršet. To tu dlouho nebylo. Oblékáme pláštěnky. Výstup do prudkého krpálu a proti nám se valí proudy vody, která sebou dolů bere bláto, šutry i menší klacky. Opět se drápeme proti vrstevnicím. Jsme odpočatí, takže můžeme nasadit ostřejší tempo, abysme měli ten hnusný úsek za sebou co nejdřív. Zmizeli stromy a lezeme v mixovém terénu. Kleč se střídá s blátem, bláto s kamením a kamení s trávou. Stále dokola, tři hodiny v kuse. V prudkém dešti nic moc. Konečně se dostáváme do sedla, mezi vrcholy Mosu a Somnului. Skvělý. Nejhorší úsek za námi. Přestává pršet, a svlékáme pláštěnky. Dáváme přestávku na oběd, který představuje nějakou tu konzervu, trvanlivý salám a energetickou tyčinku. Zlepšuje se nálada, protože vylejzá slunko. Sice ne na dlouho, ale aspoň chvíli nám prohřívá kosti. Vyndávám zrcadlovku a pořizuji první fotky z hřebene. Výška hřebene nikdy neklesá pod hranici 2000m.nm. Po přestávce se balíme a pokračujeme dál, víceméně už jen po hřebeni. Po chvíli se zde poprvé setkáváme se stádem ovcí a pasteveckými psi, kteří se chovají agresivně. Dva z nich běží k nám a vypadají, že chtějí útočit. Naštěstí je tam i bača, který je přivolá zpět. Cesta je volná. Přecházíme rozlehlou kamenitou planinu a přicházíme pod vrchol Somnului. Prudkým výšvihem se dostáváme asi o 200 metrů výš a traverzujeme po úzké skalní polici k prvnímu exponovanému úseku – ostrému hřebínku, který spojuje masiv Somnului s masivem Urlea. Cestička úzká na dva prsty a z obou stran asi dvěstěmetrová propast do stěn. Kdo trpí závratí a strachem z výšek, ať sem ani nechodí. Jištění tady neexistuje. Cestou potkáváme pár křížků stlučených z latěk, na památku lidem, kteří se tady zřítili do stěny. To nám na úsměvu moc nepřidá. Dál překonáváme další tři vrcholy, Mogos (2398m.nm), Cheia Bandei (2381m.nm) a Coltu Balaceni (2286m.nm). Sestupy jsou docela nebezpečné. Mokrý, kamenitý terén a bláto, které klouže jak sviň. Kolem 17 hodiny sestupujeme do sedla mezi vrcholy Coltu Balaceni a Slanina. V sedle je bouda (jinak refugee), kde se dá nocovat, pokud už není obsazená. Jenže Fagaraš je opravdu pustý a bouda je prázdná. Takže se kýblujeme dovnitř. Je tady šest paland bez matrací, jen skelety s pletivem, a dva, asi dvacetileté, umakartové stoly, jedno velké a dvě malá okna. Dveře chybí. No, alespoň nemusíme rozdělávat stany. Házím krosnu do kouta, na pletivo natahuji karimatku a spacák a zaujímám polohu ležícího střelce. Ostatní se ihned opičí. Asi hodinu ležíme a mluvíme. Pak vstáváme a vaříme večeři. Pověsili jsme mokré hadry na palandy, v naivním domnění, že do rána uschnou. Jdu prozkoumat okolí. Na sever od boudy je asi 5 metrů vzdálená hrana sedla. Pak jen několikasetmetrová propast do údolí. Z východu jsme přišli a na západ je výšvih na vrchol Slanina. Na jih leží rozlehlé údolí, odkud je slyšet voda. Scházím asi 300 metrů dolů a objevuji horskou bystřinu. Super, i tady je voda. Vracím se do boudy. Najednou kamarád říká, že z Coltu Balaceni někdo sestupuje. Lezeme ven a čekáme. Jsou to tři kluci, češi. Odněkud od Plzně. Jsou fajn. Lezou k nám do boudy, palandy pro ně jsou ještě volné a mluví se. Vytáhli z krosny rum, kamarád moravák vytáhl domácí slivovici a ten večer bylo veselo. Jdeme spát pozdě, tuším že kolem 1 hodiny. Nestačíme pořádně zabrat a před chatou se ozývá štěkot. Pes velký jak tele. Nedaleko jsou totiž ovce. Nemůžeme zabrat, pes stále štěká a navíc nemáme dveře. Dovnitř se ale neodváží. Asi půl hodiny čekáme , jestli odejde. Neodchází. Tak bereme čelovky, trekové hole a musíme vylézt ven, do té zimy. Psa zaháníme a konečně usínáme.

10.9.2018, den třetí
Probouzím se. Nic nevidím, je absolutní tma. Šátrám po telefonu a koukám na čas. Jsou 4 hodiny ráno. Spal jsem dvě hodiny a kupodivu se cítím dobře. Všichni kolem tvrdě spí. Zkouším ještě zabrat, ale nejde to. Hrabu se ze spacáku, oblékám si kalhoty a teplou bundu, vklouznu do skandálů a vyklouznu z boudy. Vzápětí házím zpátečku a vracím se pro čelovku. Venku je absolutní tma. Bojím se, abych nešlápnul do prázdna, pár metrů od boudy je ta hluboká propast do doliny. Nechtěl bych tu mít křížek stlučený z latěk. Sedám si do trávy na samou hranu sedla a zhasínám čelovku. Zvláštní pocit, když vím, že podemnou je obrovská hloubka, ale nevidím ji. Obloha je jasná a blikají na mě miliony hvězd. Není tu světelný smog, který by rušil tu nádhernou podívanou. Ticho je absolutní, až se zdá hrozivé. Oči si přivykli tmě a rozeznám siluety obou rozeklaných vrcholů. Vypadají strašidelně. V téhle scenérii – ta nekonečná obloha, to šílené ticho a ty strašidelné horské vrcholy… Člověku dojde, jak je oproti tomu všemu malinký a bezmocný. Že tady není pánem, jak si mnozí myslí. Kdyby si příroda umanula lidstvo vyhubit, tak to udělá. A my s tím nic nesvedeme. Ona nepotřebuje nás. My potřebujeme ji. Když přírodu zahubíme, zemřeme s ní. Když vymře lidstvo, ona zůstane. Ona půjde dál. Zatímco tady sedím a hlavou se mi honí různé věci, začínám cítit, že mám úplně ledové prsty na nohou. Tuším, že mohou být tak 2 stupně nad nulou (v červenci!). Vstávám a klidím se zpátky do spacáku. Okamžitě usínám. Budí mě až mluvení ostatních. Je 8:30. Dnes se nikam nespěchá. Dnešní den bude spíš nenáročný. Beru hydrovak a plastovou láhev a jdu dolů pro vodu. Vařím čaj, kávu a snídám suchary a čedarem a sušené hovězí maso. Jako dezert si dávám opět energetickou tyčinku. Balíme krámy, loučíme se s plzeňáky, kteří ještě zůstávají a vyrážíme. Opět ostrý výšvih ze sedla na hřeben, ale nic hrozného. Za 15 minut jsme nahoře. Slézáme vrchol Slanina a opět oblékáme pláštěnky, protože začíná pršet. Terén je vcelku ok. Ze Slaniny sestupujeme proti vrstevnicím dolů a klesáme asi o 200 výškových metrů, do sedla Fereastra Mica a Sambetei, abysme pak mohli vystoupat o 300 výškových metrů na vrchol Galasescu Mic. Při sestupu z tohoto vrcholu se objevují první skalní úseky s řetězy a ocelovými lany. Není to nic složitého, akorát s tou těžkou krysou na zádech je to nepohodlné. Teď další výstup, tentokrát těsně pod vrchol Galasescu Mare, odkud traverzujeme mixovým terénem pod vrchol Galbenele. Následuje sestup do sedla a první přechod docela velkého firnového pole, které je v docela prudkém svahu, takže musíme opatrně. Jedno uklouznutí a jedete po zadku o párset metrů níž, do údolí. Pokud vás to neomlátí o skály a nebo nevyhodí ze žlebu, tak to i možná přežijete. Před sebou máme vrchol Hartopul Ursului, kde si dáváme pauzu, protože přestalo pršet a obloha se protrhala. Je právě 14 hodin. Sedíme na šutrech, svačíme, mluvíme, kocháme se výhledy na celé pohoří a já fotím. V dálce se vypíná mohutný masiv Moldoveanu (2544m.nm), nejvyšší hory Fagaraše a zároveň celého Rumunska, kterou bysme měli slézt ještě dnes. Sedíme tu téměř hodinu. Balíme krámy a jdeme na sestup. Sejdeme dolů a jdeme zase nahoru. Nahoru, dolů, nahoru, dolů, skály, řetězy, mixový terén…stále dokola. Vrcholy Vistea Mare, Corabia, Podu Giurgului i dokonce nejvyšší Moldoveanu jsou za námi. Dnes nám to šlape samo. To asi ten včerejší doping z pálenky. Dostáváme se do do sedla Saua Podragu, odkud sestupujeme dál k jezeru Lacul Podragu. Sestup je hodně příkrý a dlouhý. Trochu jsem si i namlátil. Naštěstí to bylo těsně nad skalní plošinou a neměl jsem kam padat dál. Totiž po dešti byl blátivý terén a klouzalo to jako čert. Udělal jsem jeden delší krok, podjelo mi to a už jsem letěl. Spadl jsem na bok a ta těžká krosna na mých zádech se mnou dělala divy. Válela si mě jak se jí zlíbilo a já to nemohl zabrzdit. Dostala mě do pár kotrmelců a zastavil jsem se kousek níž, na skalní plošině, která měla naštěstí zvedlý okraj a vytvářela protisvah. Setrvačnost je zákeřná. Odnesl jsem to jen s odřenou rukou. Trekové hole jsem měl naštěstí na volno, takže jsem je při pádu pustil. K těm trekovým holím – pokud je nenosíte, tak to zkuste. Díky nim držíte rovná záda a rozpohybujete celý trup. Pomáhají při výstupu, kdy díky nim táhněte čtvrtinu váhy rukama a při sestupu vás nebolí kolena. Při sestupu je noste na volno. Pokud upadnete, vyhnete se tím napíchnutí se na ně. Nepoužívejte je akorát při slézání skalnatých úseků a řetězů. Překáží a můžete o ně zakopnout.
Takže padám a po pádu vstávám a pokračuji v sestupu. Asi po hodině se dostáváme do doliny k jezeru, která je ze všech stran sevřená mezi vrcholy. Je tady šero a zima, slunce sem svítí jen dvě hodiny denně. Všude leží firn a led. U jezera stojí nocležna Cabana Podragu, kde hodláme přespat. Uvítá nás milá paní s asi 15 letou dcerou. Obě mají výbornou angličtinu. Pokud čekáte nějaký standard, na který jste zvyklý z Česka, tak se proberte. Navzdory zimě, jaká v údolí panuje, se v chatě netopí. Není tu ani sprcha a ani teplá voda. Záchod je turecký a špinavý. Na pokoji, který sdílíme s 20 mladými francouzi, jsou staré, rozvrzané palandy. S paní se domlouváme na ceně 20 Lei na osobu za noc s večeří i snídaní. Ubytováváme se tedy a jdeme do jakési společenské místnosti. Jsou tu jen velké dřevěné stoly a lavice. Jsme teple oblečení, od úst nám jde pára. Dostáváme večeři. Rýže s vepřovým na houbách. Kdyby z toho nebyl cítit anýz, který přidávají snad do všeho, bylo by to fajn. Po večeři si dáváme rumunské pivo a jejich domácí pálenku, podobnou naší slivovici. Mluvíme, mluvíme a mluvíme. Zjišťujeme, že je 22 hodin a jdeme spát. Usínám okamžitě a spím až do rána.

11.7.2018, den čtvrtý
V 7 ráno nás budí halekání našich francouzských spolunocležníků. Oblékají se, balí krámy a odcházejí. Nikomu z nás se z postele nechce. Máme pod sebou měkké matrace a pod hlavou polštář. Přikrytí silnou dekou a ještě svými spacáky. V místnosti je po ránu zima jako v mrazáku. Postupně odcházíme do koupelen, soukáme se do mokrého a studeného oblečení (rezervní suché už došlo), které asi uschne až v Česku. Tady v horách neschne. Ono to ani v chladném vzduchu s vysokou vlhkostí není možné. Nejhorší je ovšem obout ledové a promočené fusekle a na to mokré pohorky. Balíme krámy a jdeme se nasnídat.
Je po snídani a přichází paní s vyúčtováním. Suše nám sděluje, že musela navýšit cenu, každému o 8 Lei (!). Aniž by s námi předem cokoliv konzultovala. Nechceme si kazit náladu hádkou, protože i s tou vyšší cenou je to levné, a platíme. Čeká nás ostrý nástup na hřeben, který absolovujeme bez problémů, během hodiny. Zatím neprší, počasí vypadá naopak skvěle. Traverzujeme stěnou k vrcholu Podragu (2462m.nm) a míříme na dva vrcholy spojené ostrým hřebínkem, Mircii (2470m.nm) a Arpasul Mare (2468m.nm), ze kterého sestupujeme o 400 výškových metrů níž do sedla a dál po ostré hraně hřebene, bez větších výškových rozdílů, až k nádhernému jezeru Lacul Capra. Tenhle úsek je asi nejméně náročný. Každou chvíli zastavujeme, fotíme, okopáváme bláto z pohorek nebo jen tak zevlujeme. Přecházíme pár firnových polí, slézáme několik skalnatých úseků jištěných řetězem a lanem. Máme velkou časovou rezervu a s přítelkyní se rozhodujeme, dát si delší pauzu na svačinu a další focení. Ostatní jdou napřed. Asi po půlhodině vstáváme a pokračujeme. Dostáváme se na horizont hřebene a v dálce vidíme šest teček, překračujících firnové pole. Jsou to naši. Už dřív jsem si všiml, jak jsou vzdálenosti v horách, měřené pouhým okem klamavé. Vidíte nějaký objekt, ke kterému máte namířeno. Říkáte si, že tam za pět minut jste. Ve skutečnosti vám cesta zabere celou půlhodinu.
Těch šest teček nastupuje právě do stěny vrcholu. Říkáme si, „Kam to sakra lezou? Vždyť je to úplně kolmé.“ Po další půlhodině přecházíme firnové pole také a ocitáme se pod stěnou. Kolmá sice není, ale hodně příkrá a skalnatá. K výstupu uklízím hole, protože musíme použít i ruce. Lezení trvá asi třičtvrtě hodiny. Nahoře na nás čekají naši. Dáváme pětiminutový oddych. Cestou potkáváme dvě stáda ovcí. Zdravíme se s bačou. Psi si nás kupodivu tentokrát nevšímají. Blížíme se k pověstnému hřebínku, který nese poetický název „Tři kroky od smrti“, (La Trei Pasi De Moarte). Víme, že nedávno zde zahynula česká turistka se svým přítelem. Zřítili se do stěny. Mají tu pomníčky. Ne zrovna příjemný pocit… No nic, jdeme dál. Překonáváme hřebínek, lezeme po lanech a řetězech a přecházíme další firnové pole. Začíná mírně pršet, ale pohled na oblohu větší ceďák nevěstí. Po pár minutách déšť ustává a před námi se objevuje nádherné jezero Lacul Capra, údajně nejkrásnější v rumunském pohoří. Leží v údolí sevřeném vrcholy Lezerul Caprei (2418m.nm) a vrcholem Vanatarea lui Buteanu (2507m.nm), mezi kterými je sedlo Saua Caprei. Na břehu jezera stavíme stany. Obloha zmodrala, vykouklo slunko a my se kocháme zeleným údolím, modrým jezerem a skalnatými vrcholy, které zapadající slunce barví do červena a oranžova, na kterých se zrovna pasou ovce. Všichni vegetíme venku před stany, sedíme na karimatkách a každý si připravujeme nějakou tu večeři. My s přítelkyní si vaříme instantní kuře na kari s nudlemi. Nudle tam byly, kari také, ale kuře ne. Sám osobně si myslím, že přítomnost kuřete by tenhle pokrm moc nevyzdvihla. Nevěřím, že to má sebemenší nutriční a výživivou hodnotu. No ale pár dní se dá na téhle stravě přežít. Je po večeři a vaříme čaj a kávu. Pár odvážných jedinců se svléká a leze do ledového jezera. Ostatní zůstávají nemytí. Sedíme, mluvíme a čas utíká. Najednou je tma a 22 hodin. Zalézáme do stanů a usínáme.

12.7.2018, den pátý
Budí mě přítelkyně. Otevírám oči a vteřinu nevím, co se děje. Je tma, ona svítí čelovkou. Říká, že něco je u stanu. Slyšíme zvuky, jako když někdo něco táhne po zemi. Jen v trenýrkách se hrabu ze spacáku, beru si čelovku a trekovou hůl. Rozepínám stan a najednou ticho. Lezu ven. Asi 5 metrů od stanu leží moje, téměř třicetikilová krosna. Kousek dál leží roztrhaný hydrovak mé přítelkyně. Krosna zůstala naštěstí celá. Nevím, jestli to byl zdivočelý pes, kterých se tu potuluje dost, nebo co to bylo. Možná vlk. Medvěd určitě ne, protože ten by udělal jiné divadlo. Ale bylo to něco většího, když to odtáhlo těžkou krosnu o kus dál. Totiž krosnu a pár věcí jsme nechali přes noc pod přístřeškem stanu. Jak jsme ve stanu rozsvítili a začali mluvit, uteklo to. Obloha plná hvězd, absolutní ticho, nikde nic. Všichni spí. Ještě chvíli chodím mezi stany. Pak vlezu do stanu a znovu usínáme. Jsou 2 hodiny ráno.
Kolem šesté nás budí jakési zvonečky. Vykouknu ze stanu a přímo před nosem mi pochodují ovce. Úžasný. Bereme foťák a lezeme ven. Fotím to početné stádo, které sestupuje z vrcholu Vanatarea lui Buteanu. V té dálce to vypadá, jako by někdo přes vrchol přehodil bílý huňatý koberec. Tolik oveček tu je. Procházejí mezi našimi stany a šplhají a protější vrchol Lezerul Caprei. Mezi nimi několik obrovských pasteveckých psů, kteří nás ignorují. Mají dost práce s hlídáním ovcí, aby se nerozutekli. Jako poslední jde bača. Vysoký a statný chlapík. Na hlavě beranici, přes sebe ovčí kůži a na vrchu pláštěnku. Na zádech baťoh. Něco nese v náručí. Je to potrhaná ovce. Už zemřela. Říká, že to byl vlk. Psi ho nakonec zadávili. Ale jednu ovci stačil potrhat natolik, že vykrvácela. Ovce a psi totiž zůstávají na noc v horách. Akorát bača schází spát do údolí a ráno se k nim vrací do kopců. Takže už víme, kdo nás v noci navštívil. Nikdo z nás už nejde spát. Obloha je modrá a světlo vycházejícího slunka se láme o skalnaté vrcholy hor. Ovce mizí ve stěně protějšího vrcholu. Začínáme vařit snídani a přemýšlíme jak to udělat s tím zničeným hydrovakem. Je to docela ztráta. Buď se budu s přítelkyní dělit o svůj, ale to budeme někde muset neustále hledat vodu kvůli doplnění, protože 3 litry vody na den pro dva je sakra málo. Nemáme ani plastovou láhev, ve které by mohla vodu nést. Jako jediné řešení se nabízí přehoupnout se přes sedlo Saua Caprei a sestoupit na druhou stranu hluboko do údolí k jezeru Lacul Bâlea. Je tam velké turistické letovisko s několika hotely a obchody. Tam snad něco seženeme. Končí tam známá autostráda Transfagarasian. Známá například z pořadu Top Gear. Silnice plná zatáček a serpentýn, drápající se z úpatí do vysokých hor. Takže plán schválen. Balíme stany a krámy, stoupáme do sedla a sestupujeme k Lacul Bâlea. Ze sedla je vidět do hluboké doliny na jezero a letovisko. Krpál je to mnohem obtížnější, než k ledovému jezeru Lacul Podragu. Některé úseky musíme slézat po skalních policích a někde jsou díry, které musíme přeskakovat. Asi po půlhodině jsme dole. Na výstup zpět se vůbec netěším. Je to 500 výškových metrů dolů a pak zase nahoru. A to nás zítra čeká výstup na druhou nejvyšší horu Rumunska, která nese jméno Negoiu s výškou 2535m.nm. Záhy se ukazuje, že sestup k Lacul Bâlea nebyl vůbec špatný nápad. Vcházíme do obchůdku se sportovními potřebami. Ani nedoufám, že by tady věděli, co si představit pod pojmem hydrovak, ale ptám se prodavače. A ejhle, z regálu vytahuje hned dvě velikosti. Z fleku beru ten větší, třílitrový. Heuréka, největší problém zažehnán. Vylézáme z obchodu a rozhlížíme se. Do nosu nás praští vůně grilovaných klobás a sýrů. Stačí, když se po sobě všichni významně podíváme. Ani nemusíme mluvit a stánky s dobrotami bereme útokem. Řádíme jako pažravé kobylky. Ten si dá pečenou klobásu, ten si dá grilovaný sýr, ten si dá kebab, ten si dá polentu a ten si dá od všeho kousek. Zapíjíme to všechno točeným pivem. Sice rumunským, ale dnes máme pocit, že lepší jsme v životě nepili. Mají tady i opravdové espresso, ale dáváme přednost rumunské speciální ledové kávě, velmi silné a velmi sladké. Na závěr si připíjíme jejich pálenkou Palinca. Je to dvakrát destilovaná kořalka ze směsi ovoce. Tahle měla 60%.
Nemáme moc času, takže si nakupujeme nějaké klobásky a sýry sebou, krosny házíme na záda, doplníme vodu a stoupáme do sedla, ze kterého jsme přišli. Důkladně posilněni nám to šlape samo. Nahoře jsme dřív, jak dole. Ale to už tak bývá. Sestup je vždy horší, než výstup. Ze sedla vybíháme na vrchol Lezerul Caprei a pak o 400 výškových metrů opět sestupujeme. Dál už jen traverzujeme až pod vrchol Laitel (2351m.nm). Cestou potkáváme několik stád ovcí a jednou na nás útočí psi. Stačí ale napřáhnout trekovou hůl a psi se odklidí do bezpečné vzdálenosti. Na vrcholu si dáváme krátkou pauzu. Je 15 hodin a po hřebenech se převalují těžké mraky. Vypadá to na déšť. A taky že jo. Ještě na vrcholu se nečekaně přižene prudký ledový vítr a začne lejt jak z konve. Nasazujeme pláštěnky a co nejrychleji padáme dolů. Než stačíme sestoupit, přestane déšť i vítr. Jak to rychle přišlo, stejně rychle to odešlo a už zase vykukuje slunko. Počasí ve Fagaraši je opravdu silně nevyzpytatelné, jako ženská nálada. Pod vrcholem nastupujeme do svahu a opět absolovujeme mixový traverz, až k jezeru Caltun, kde budeme nocovat. Stavíme stany, vaříme, povídáme a kolem 21 hodiny jdeme na kutě.

13.7.2018, den šestý
V 7 vstáváme. Noc byla klidná. Trochu sprchlo. Vylézáme do zimy a mlhy. Vaříme, balíme a klidíme se pryč. V mlze to tady nepůsobí ani trochu sympaticky. Dnes nás čeká výstup na obávanou Negoiu. Stejně, jako je Everest o pár metrů vyšší než K2, tak není tak nebezpečný jako K2, je Moldoveanu také o pár metrů vyšší než Negoiu, ale výstup na Negoiu je nebezpečnější a záludný. Od jezera jdeme mírným stoupákem k ostrému hřebínku, přes který přejdeme a před námi je Negoiu. Nahoru můžeme buď suťovitým žlebem, což není tolik technicky obtížné, zato je to ale dlouhé a fyzicky náročnější. Volíme druhou možnost a tou je výstup skrz obávanou Draculovu průrvu (Strunga Dracului). Hole uklidíme do krosen, krosny pevně utáhneme kolem trupů a začínáme lézt. Jedná se o poměrně dlouhý a téměř kolmý skalní úsek ve skalní průrvě, jištěný lanem a řetězy. Ale nezdá se nám až zak nebezpečný, jak se o něm říká. Technická obtížnost není vysoká a výstup by měl zvládnout každý, středně zdatný turista. Jde spíš o nepříjemný pocit, že pod vámi je několik set metrů hluboká propast, kterou máte přímo pod zadkem. Když se ale budete pevně držet a budete koukat kam šlapete, nic se vám nestane. Bez komplikací se dostáváme na vrchol Negoiu. Několik desítek minut tady zůstáváme. Dáváme si lehčí jídlo, fotíme a kocháme se výhledy. Poté zahajujeme sestup, který už je docela o hubu. Vede po šikmé, úzké skalní polici, vedle které valí dolů vodopád. Vlhké šutry hodně kloužou. Se sevřenými zadky se dostáváme zdárně dolů. Opět začínáme šplhat nahoru, tentokrát suťovým žlebem a přecházíme další firnové pole. Drápeme se k dalšímu vrcholu Serbota (2331m.nm). Vede na ni drsná kamenitá stezka, která jako stezka vlastně vůbec nevypadá. Přehoupneme se přes vrchol Serboty a sestupujeme k novému, plechovému refugee bivaku, kde budeme nocovat. Tyhle bivaky mají obrovskou výhodu. Mají palandy, sice bez matrací, ale nemusíte ležet na prochladlé zemi, pokud prší, jste pod pevnou střechou a nemusíte se krčit v malém stanu a hlavně nemusíte stan stavět a ráno ho zase balit. Pod bivakem nacházíme pramen vody, což je neocenitelné. Opět vaříme, mluvíme a kolem 22 hodiny usínáme.

14.7.2018, den sedmý
V 8 vstáváme, vaříme, doplňujeme vodu, balíme a vyrážíme novým obzorům vstříc. Vystupujeme, sestupujeme, střídá se mixový terén s kamenitým a sem tam s firnem. Opět potkáváme stáda ovcí, opět traverzujeme. Sem tam si dáme pauzu na jídlo a cestou fotíme. Takto se navečer dostáváme k jezeru Avrig, kde postavíme stany. Opět vaříme, povídáme a kolem 22 hodiny uléháme.

15.7.2018, den osmý
Vstáváme opět kolem 8 hodiny. Poslední den ve Fagaraši. Dnes nás čeká opravdu dlouhá cesta, až do vesničky Sebesu de Sus. Cesta, která vede už jen dolů. Máme před sebou sestup o téměř 1700 výškových metrů dolů. První kilometr je to prudký krpál dolů. Pak klesáme už jen pozvolna, ale o to déle. Potkáváme ovce, dáváme si pauzy a ve výšce kolem 1500m.nm se začínají objevovat stromy. Zároveň se s klesáním znatelně otepluje. Zatímco nahoře teplota nikdy nepřesáhla 10st. Celsia, tak ve výšce 1500m.nm je 20st. Celsia. Vcházíme do lesa přecházíme palouky a slunko už začíná docela pálit. Otáčíme se směrem ke hřebeni. Přes hory se valí těžké mraky a prší tam. Tady je pařák. Cestou vyplašíme dost zmijí. Navečer se konečně dostáváme do vesnice, která leží ve výšce asi 450m.nm. Je zde 34st. Celsia. Nemá cenu ani stavět stany. Jdeme do místní hospůdky a pak se koupeme v potoce, jehož voda má příjemných 25 stupňů. Jdeme mimo vesnici, házíme na zem karimatky a usínáme.

16.7.2018 den devátý
Probouzíme se až kolem 9 hodiny. Do obchůdku si jdeme pro čerstvé pečivo a snídáme. V 11 hodin odjíždíme busem do krásného města Sibiu, ze Sibiu do Brašova a zpět do naší krásné země české.
Co jsme měli možnost první a poslední dny poznat Rumunsko, tak musím konstatovat, že je to nádherná země. Zejména venkov, který není civilizací moc dotčen. A ty hory…jsou opravdu panenské. Fagaraš se dá výškou přirovnat k Vysokým Tatrám. Jenže v Tatrách chodíte i po hřebenech na zpevněných cestách, potkávate zástupy turistů a každou chvíli narazíte na nějakou chatu. Ve Fagaraši je to naopak. Cesty jsou nezpevněné, často musíte improvizovat a turistů potkáte pramálo. Za celých 8 dní na hřebenech potkáte pár lidí, které spočítáte na prstech obou rukou. A pokud vás zranění nebo roztrhaný hydrovak nepřinutí k sestupu z hřebene, nenarazíte ani na žádnou chatu. Ve Fagaraši potkáte nejčastěji ovce, pastevecké psy a kamzíky. Prostě pohádka. Fagaraš je rozlehlý, členitý, majestátní a už jen pohled na něj budí respekt.
Na závěr chci těmto horám poděkovat. Do Fagaraše jsem vstoupil s respektem a pokorou a odešel s poděkováním. Fagaraš vám nedá nic zadarmo. Minimálně si jako daň vezme mnoho vašich sil, až kolikrát padáte na hubu. Mnohokrát už byla vyřčena otázka, proč lézt. Proč ta sveřepost. Stále dokola se drápeme na vrcholy naprosto zničení a vyčerpaní. Někteří lidé za to zaplatí daň nejvyšší. Bohužel. Nikoho nikdy nenapadlo sbalit si svých pět švestek, otočit se a prostě odejít. V horách není startovní a cílová čára. Nejsou tam kamery ani diváci. Není to konzum. V tomhle je totiž srdce. Nelezeme kvůli jiným. Lezeme kvůli sobě. Nepotřebujeme nikomu nic dokazovat. Hory jsou nespoutané, neočekávané a neústupné. Pokud ale do nich vstupujete s úctou a respektem, štědře se vám odmění. V horách, a snad už jen v nich, teprve poznáte svou sílu i svou slabost. V horách je všechno ryzí a opravdové. Mnohdy až do krajnosti.
Takže ještě jednou DĚKUJI.

PS prosím, nezapomínejte na pravidlo, že to, co si do hor přinesete (a nejen do nich), si pak také odneste. Pokud je někde oblast, kam je zakázaný vstup, respektujte to. Ten zákaz má svůj důvod. Vyhnete se tak zranění, nebo nenarušíte místní faunu a flóru.

Pohled na stěnu Moldovenau
Autor: Petr Dvořák © gigaplaces.com

Pohled na stěnu Moldovenau

Po bouři

Hřebínek

I toto se dá přejít

Hřebínek
Autor: Petr Dvořák © gigaplaces.com

Přechod pohoří Fagaraš

Nějaká vysokohorská květena :-)

Přechod pohoří Fagaraš
Autor: Petr Dvořák © gigaplaces.com

Přechod pohoří Fagaraš

Galasescu Mic

Přechod pohoří Fagaraš
Autor: Petr Dvořák © gigaplaces.com

Přechod pohoří Fagaraš

Serbota

Přechod pohoří Fagaraš
Autor: Petr Dvořák © gigaplaces.com
Přechod pohoří Fagaraš
Autor: Petr Dvořák © gigaplaces.com

Přechod pohoří Fagaraš

Těsně před bouří

Přechod pohoří Fagaraš

V sedle poblíž Podragu

Přechod pohoří Fagaraš
Autor: Petr Dvořák © gigaplaces.com

Přechod pohoří Fagaraš

Po prvním výšvihu na hřeben

Přechod pohoří Fagaraš
Autor: Petr Dvořák © gigaplaces.com
Přechod pohoří Fagaraš
Autor: Petr Dvořák © gigaplaces.com

Přechod pohoří Fagaraš

Před nástupem do stěny Coltu Balaceni.

Přechod pohoří Fagaraš
Autor: Petr Dvořák © gigaplaces.com

Přechod pohoří Fagaraš

.

Přechod pohoří Fagaraš
Autor: Petr Dvořák © gigaplaces.com

Přechod pohoří Fagaraš

První skalní štít se zdá blízko, že? Tak si fotku pritáhněte. Názorný příklad, jak jsou vzdálenosti v horách klamavé :-)

Přechod pohoří Fagaraš

Hledání gps polohy

Přechod pohoří Fagaraš
Autor: Petr Dvořák © gigaplaces.com
Přechod pohoří Fagaraš
Autor: Petr Dvořák © gigaplaces.com

Přechod pohoří Fagaraš

První slézání po řetězech

Přechod pohoří Fagaraš

Momentka od bivaku

Přechod pohoří Fagaraš
Autor: Petr Dvořák © gigaplaces.com
Přechod pohoří Fagaraš
Autor: Petr Dvořák © gigaplaces.com

Přechod pohoří Fagaraš

Takhle vypadají cesty ve Fagaraši. Pouze značení. Žádné upravené a zpevněné stezky.

Přechod pohoří Fagaraš
Autor: Petr Dvořák © gigaplaces.com

Přechod pohoří Fagaraš

Po hraně vrcholu Slanina nahoru a ve dvou třetinách se jde na traverz.

Jezero Lacul Bâlea

Aktivity

Praktické informace

Zatleskej autorovi článku!
Sdílej to:

Byli tady (1)

Chtějí tam (2)

Byl jsi tam? Přispěj dobrou radou cestovatelům, kteří se chtějí vydat do téhle oblasti nebo si přidej místa do seznamu navštívených.

Chceš tam? Neni nic jednoduššího než se domluvit s ostatními a vyrazit na cestu nebo dostávat tipy na destinace kam se cheš podívat.

Díky!

Byl(a) jsi tam? Napiš recenzi tohoto místa

Hodnotilo již 0 cestovatelé

Byl(a) jsi tam? Napiš recenzi tohoto místa

Pro vložení recenze se musíš nebo

Láká tě Rumunsko? Tak na co ještě čekáš!

Cestovní pojištění

Dobré cestovní pojištění je naprostá cestovatelská nutnost ať už vyrazíte kamkoliv. Vyber si to nejlepší dostupné!

Akční zájezdy

Pokud máte na svých cestách rádi, co nejméně starostí využijte akční nabídky cestovních kanceláří a cestujte bez stresu.

Levné letenky

Začni svou vysněnou cestu tím, že si pořídíš tu nejlepší letenku za akční cenu. Je přeci zbytečné platit více.

Levné hotely

Vyber si v předstihu hotel dle svých představ. Nemusíš pak řešit na místě, že už je plno, nebo že se ceny zvýšily.

Akční průvodci

Vyber si z nabídky průvodců Lonely Planet za akční ceny, ať na své cestě nemineš nejlepší místa.

Doporučený článek

Magazín: Co si vzít na trek do Nepálu

Většina lidí má představu, že v Nepálu jsou jen horolezecké výstupy na osmitisícovky či náročné treky s potřebou extrémní a velmi… pokračovat ve čtení

Co si vzít na trek do Nepálu