Výstup na Wildspitze a sjezd Taschachtalem

Teploty kolem mínus patnácti, jasno, tolik slibovala předpověď počasí pro oblast rakouského Ötztalu na pátek a víkend, jen ta lavinová předpověď byla ještě v úterý na stupni 4.

S napětím jsme sledovali stav a doufali, že se bude vyvíjet tak, jak předpokládáme, tedy k ustálení a snížení rizika alespoň na stupeň 3. Situace letos po Vánocích vypadala dramaticky v celých Alpách, přívaly sněhu, ve vyšších polohách silný vítr, v nižších polohách sníh střídající se s deštěm způsobily, že laviny padaly až do údolí. Ve švýcarském Zermattu o tom vědí své, v celé oblasti Wallisu dokonce vyhlásili stupeň 5.

Ve čtvrtek po práci nakládáme věci do aut, je nás šest. Vybavení na freeride i na ledovec. To znamená lyže s tuleními pásy, batohy jimž vládne svatá trojice, tedy sonda, pípák a lopata (pípák samozřejmě vozíte pak na těle), k tomu mačky, cepín, lano, sedáky opatřené nějakou tou smycí, karabinami a prusíky, což je základ pro chůzi přes ledovec. Batohy – nejlépe s airbagy; když do nich přidáte dva litry pití, mají krásných deset až dvanáct kilo, což je tak akorát, ostatních věcí máte poskrovnu.

Na Wildspitze se chodí buď z Ventu (nejčastěji přes Breslauer Hutte), nebo z druhé strany z Pitztalu. My zvolili druhou variantu, tedy cestu ze severu, a to nejen proto, že je v zimě obvyklejší, ale též kvůli kvalitě sněhu, jižní svahy jsou aktuálně vlivem větru vyfoukané a sluníčko k tomu způsobuje, že na nich vznikne brzy krusta.

Vstáváme v sedm hodin, abychom stihli první lanovku, proti budíčku ve čtyři či ještě dříve při lezení v letních měsících, je to doslova luxus. Kousek po půl deváté už stojíme ve vláčku Glettcherexpressu, co nás vyveze do výšky 2 840 m. Odsud sjedeme po sjezdovce na spodní stanici lanovky Mittelbergbahn, která nám pomůže ještě do výšky 3 200 m. Na fotce je vidět výstup z ní. Na vršek Wildspitze nás odtud čeká zhruba 600 výškových metrů, respektive spíš 800, cestou totiž i něco málo sjedeme. Jedná se každopádně o celkem bezpečný a poměrně nenáročný výstup vhodný i pro začínající skialpinisty, obzvlášť za jasného počasí, jaké máme my.

Naštěstí jsme tu sami, je totiž leden, kdy většinu lidí odradí zima, navíc pátek, žádné obvyklé davy se nekonají, cestou nahoru se míjíme s jedinou další skupinkou – vedenou guidem. Jeden člen naší výpravy se po prvních sto metrech stoupání obrací a loučí, bohužel i přes velké odhodlání to nahoru s chřipkou nepůjde… Sledujeme, jak odjíždí a převazujeme se ze dvou lan na jedno, postup v lanovém družstvu v zásadě není nutný, planina je přehledná a trhlin je na ní poskrovnu.

Jsme v místě, kde začíná prudší stoupání, po pravé straně je vidět sedlo Mitterkarjoch, odkud se připojuje cesta z Ventu. Na fotce je naznačená naše výstupová cesta obcházející zleva trhliny.

Místo, kde necháváme lyže a batohy. Již odsud je parádní výhled. Nandaváme na přeskáče mačky, posledních sto metrů k vrcholku půjdeme úplně nalehko, jen s cepínem v ruce.

Skupinka vedená guidem celou akci dojišťuje lanem, vhledem k nenáročnosti skalky to ale není nutné. K vrcholku zbývá asi padesát výškových metrů.

K výhledu z vršku za jasného počasí není co dodat. Jen se nesmíte kochat až tak, že vám spadne rukavice… Lano jsme nechali pod hřebínkem, tak se celkem hodily k zajištění prusíky ze sedáků. Rukavice byla zachráněna, cesta zpět bez ní by v patnáctistupňovém mrazu nebyla nic moc.

Stejný výjezd lanovkou jako včera, s přelezem sedla a stometrovým sešupem. Poté však nepokračujeme v jižním směru na Wildspitze jako včera, ale vydáváme se po ledovci Taschachferner směrem na západ. Nejsou tu žádné stopy, jsme jediní, volíme cestu středem planiny. Na Wildspitze jde dnes celkem dost skupin a my jsme rádi, že můžeme jet jinam. Pásy nejsou potřeba, stačí odpichovat, ledovec má lehce sklon dolů. Sjíždíme bílou plání. Zanedlouho krajina nabírá větší sklon a my zažíváme první dnešní jízdu prašanem, kreslíme obloučky, nikdo tu od úterního sněžení kromě nás nejel.

Na fotce je zachycen směr přes ledovec, kterým jsme se vydali, někde tam v dálce je Taschachhaus, který je ale trochu níž za horizontem, též je tu k vidění moje provizorně opravená hůlka, co nevydržela sjezd ze sedla.

Již máme v dohledu Taschachhaus. Původně jsme zvažovali možnost přebývání ve zdejším winterraumu (chata je v zimě zavřená), volba spaní v apartmánu dole se ale vzhledem k nemoci jednoho člena skupiny ukázala jako vyloženě šťastná. Po poradě s mapou hodláme Taschachhaus minout, pokračujeme dál podél potoka, který budeme mít celou dobu po levé straně.

Lavinová předpověď klesla dokonce na stupeň 2 i v této nadmořské výšce, přesto jsme opatrní a najíždíme do svahu postupně, místy je čistý prašan, místy už počínající krusta, jízda je ale stále velkým požitkem.

Zbylý odpolední čas jsme se rozhodli investovat do opakování teorie (když už s sebou máme všechnu tu výbavu). Přímo nad hospodou byla stráň ideální k nácviku záchrany z trhliny.

Simulujeme pád, zakopáváme cepín a vyrábíme kladku z prusíků, celkový čas záchrany 20 minut vzhledem k několika pivům a dvou rundám hruštiček považujeme za velmi zdařilý. A protože nás to bavilo, ještě jsme cvičně zahrabali a vyhrabali pípák. Cestou na parkoviště již před setměním jsme z lávky nad potokem spatřili partičku lezců na pěkném malém ledopádu.

…

Ale to už jsme si tu nechali na příště. Zážitky je třeba pěkně prožít a nevršit hned další.