Výstup na Ortler (3905m n.m.)

Je nás sedm a máme v týmu dva psychology. To není záměr, oni se tím jednoduše živí.
Dále jsme tu tři ajťáci a máme též vrcholového manažera a francouzskou vědeckou pracovnici.
Tahle výprava se rozhodla zdolat Ortler. Někteří její členové se předtím vzájemně neznali, jedná se vlastně o jakýsi socializační výstup části party a příprava na zdolání vrcholů dalších a obtížnějších.
Plán je dán. Počasí se jeví nadějné až ideální. Ve čtvrtek po práci tedy vyrážíme z Prahy, dvěma auty, témata k hovoru nám evidentně jen tak nedojdou.
Nocleh máme zajištěný na půli cesty v Garmisch-Partenkirchenu, žádné řízení přes noc, žádné nocování na parkovišti, rozhodli jsme se to pojmout veskrze velmi kulturně.

Výstup k chatě je velmi snadný, cca 600 výškových metrů, po cestě vinoucí se do kopce, zpestřujeme si ho koupáním v jezírku těsně pod chatou. Ubytováváme se a jdeme se ještě cvičně podívat k nástupu, nějakých dalších 200 výškových metrů, abychom tam nebloudili potmě ráno. Večeře na chatě je pravým obžerstvím o čtyřech chodech, po ní připravujeme batohy a kolem desáté uléháme. Zatím to vypadá jako vydařený zájezd pro důchodce.

Relax a porada večer před výstupem. Chata je schopna pojmout 70 nocležníků, spí se klasicky na palandách ve velkých cimrách. Objednání noclehu s polopenzí znamená, že dostanete obrovskou večeři (předkrm, salát, biftek a zákusek) a jednoduchou, praktickou snídani, bude vás to stát 50 Eur. Voda na chatě není pitná.

Vstáváme v půl čtvrté, ve čtyři už stojíme před chatou se zapnutými čelovkami, sbaleni, nasnídáni a lačni vyrazit.
Je neskutečné vedro, bundy ani nenandáváme, za chvíli jsme zpocení i v tričku. Svižně stoupáme až k suti. To už jsme rozdělení, nás je pět, Karel s Pauline zůstali za námi, plánovali pomalejší tempo už doma.
V suti není radno ztratit cestu, jinak člověk začne sjíždět a shazovat kameny na ty pod sebou. Předbíhají nás dva staří pardálové bez helem (s nimi se vyměníme během cesty ještě asi třikrát). Nad sutí následuje ledovcové pole, docházíme tam dvě skupinky, nazouvají se do maček. Činíme totéž a navázáni vstupujeme na led. Oblékáme bundy, s přibývající nadmořskou výškou začalo pěkně foukat. Po chvíli už začíná nástup do skal a první lezení. Jsme jedna trojice a jedna dvojice a postupujeme pomocí průběžného jištění. Občas je třeba smyc, borháky jsou jen sporadicky, lezení je to celkem lehké, zvlášť pro ty zkušenější, jen jedno místo odpovídá IV.UIAA. Při výstupu je ale třeba počítat s jistou expozicí a padajícím kamením. Je také dobré dát si pozor, čeho se člověk drží.
Překvapivě už před devátou spatřujeme vrcholový kříž a přesně v devět jsme u něho.
U kříže si gratulujeme a blbneme. Z druhé strany přichází normálkou guide s dvěma klienty, paní je celkem hotová, ale usmívá se, podáváme jim foťák, respektive mobil, aby nás zvěčnili a jeden z psychologů začne radostně hýkat.

Asi půl výškového kilometru pod vrcholem, něco málo po šesté ráno, před vstupem na sněhové pole, vykoukne zpod kopců a mraků…

K vrcholu nám zbývá asi 300 výškových metrů. Máme za sebou výšvih koutem (4.), je to místo dlouhé sotva pár metrů, co se týče jištění, dole je borhák, v půlce ve spáře smyčka a nahoře řetěz. Výše bude následovat další sněhové pole o sklonu kolem 40°, které vyžaduje nazout zpátky mačky a vyndat cepín.

V devět hodin ráno jsme nahoře, kolem nás se honí mraky a máme štěstí, že jsme na vrcholu nějaký čas sami.

Na normálce, kterou sestupujeme, jsou trhliny jako prase (to se bohužel nedá jinak říct), přes některé dokonce nakladli kovové žebříky (to to pěkně skřípe v těch mačkách…). Jdeme navázáni všech pět na jednom laně a říkáme si, jak dlouho vydrží všemožné sněhové můstky vedoucí přes trhliny.
Asi po hodině dorážíme k bivaku Lombardi, odkud je třeba slanit, je to necelých dvacet metrů a míst na slanění je tam víc.
Ani zbylá cesta normálkou není úplně nenáročná. Lezecké pasáže za tři a také několik míst s řetězy, kde se člověk může zřítit pár desítek, někdy i stovek metrů. Na trojkovém hřebínku mi upadl cepín (helma v Allalinhornu, cepín tady, zřejmě v každých horách něco nechám…).
Před námi se objevuje Payer Hütte, je něco kolem druhé odpoledne a stále padají vtipy o tom, že to ještě slaníme dolů k Tabarettahütte pověstnou ferratou obtížnosti E.
U vtipů a povídání zůstalo i během celého odpoledne, zatímco jsme se ubytovali na Payer Hütte, kterou jsme měli objednanou na přespání, naloženi ve slunci před chatou popíjíme pěnivý mok.
K večeři dorazili i zbývající dva členové výpravy, utržili drobné fyzické a psychické rány, ale mluví. Prý potkali Čechy, co se chystají nocovat v tom bivaku. Není divu, zítra má být pěkně hnusně a zvládnout výstup nebude zřejmě jinak možné.

I normální cesta je celkem náročná vysokohorská turistika. Je zde velké množství rozsáhlých trhlin. Ve spodní skalnaté části na hřebeni Tabarreta je cesta zajištěna řetězy, před ní – v jedné kratší části je nutné přelézt skálu o obtížnosti II.-III.UIAA.

Na úrovni bivaku Lombardi je dobré ještě nechat si mačky, následuje slanění, po něm krátký firnový přechod, kdy nad námi duní ulamující se seraky. Pak už vede cesta do skal, k hřebínku výše.

Zbývá dodat už jen málo. V neděli jsme sestoupili dolů a odfrčeli do Čech. Krom vycházejícího slunce jsme ráno před snídaní sledovali tři postavy vracející se z vršku. Díky sociálním sítím se potvrdilo, že to byli oni bivakáři. Vzhledem k tomu, že se strhla bouřka, než stihli dojít dolů, pěkně si to ve skalách užili.
V oblasti se tou dobou vyskytovala ještě parta, co lezla Ortler severní stěnou, obtížnost TD, nebo-li Tres difficile (=very hard). To už je ale už úplně jiná písnička, tedy jiný výkon, hodný opravdového obdivu.