Výstup na Kilimandžáro

Jedním z nejvhodnějších výchozích bodů pro výstup je město Moshi, které se rozprostírá jen kousek od Národního Parku Kilimandžáro.

Při výběru ubytování je dobré kouknout, zda hotel nabízí výhled na horu. Náš hotel (East Point Hotel) měl terasu na střeše s výhledem do všech stran.

Přes den bývá hora většinou zahalena v mracích. Nejlepší podmínky pro hezký výhled jsou tak buď v noci nebo brzy ráno. 

Hned ráno nás náš průvodce nabral v hotelu a vyrazili jsme k bráně Machame, která je výchozím bodem v nadmořské výšce 1800 m. Cesta (s menšími zastávkami pro doplnění zásob) trvala asi hodinu. 

Nad hlavami v korunách stromů se procházejí opice s dlouhým chlupatým ocasem – guerézy (Colobus monkey). Kromě nich jsme spatřili spoustu hmyzu, různě barevných motýlů, ale také chameleona.

Jednou z nejzajímavějších zdejších květin je netýkavka „impatiens kilimanjari“, které se lidově říká „sloní chobot“. Ta se nevyskytuje nikde jinde na světě, než právě v Národním parku Kilimandžáro.

V podvečer jsme dorazili do prvního kempu Machame v nadmořské výšce 2835m. Počasí bylo nádherné a měli jsme tak možnost koukat i na vrchol Kilimandžára.

• Kemp Machame (2835m) → Kemp Shira Cave (3750m): (5km, 6h)

  
  

  Druhý den jsme hned po snídani vyrazili na další část cesty. Krajina se zde změnila z pralesa na vřesoviště a otevřela nádherné výhledy do širého okolí.

Jak stoupáme stále výš pásmem vřesovišť, objevují se první mraky a také podivné rostliny „stromové starčky“ – senecie. Takhle obrovské senecie se nikde jinde na světě nevyskytují. 

Druhý den je terén o poznání náročnější a také strmější, nicméně samotná cesta je kratší.

Do kempu Shira Cave jsme se dostali krátce po poledni, a tak zbyla spousta času na prohlídku okolí i odpočinek. Společnost nám tu dělal krkavec bělokrký.

Z kempu byly opět fantastické výhledy – zejména večer poté, co se mraky rozplynuly. Na jedné straně se tyčil vrchol Kilimandžára na druhé straně mraky proplouvaly mezi ostrými horskými hřebeny. 

• Kemp Shira Cave (3750m) → Lava Tower (4600m): (7km, 4h)

  
  

  Nad ránem se ukázala, přes 60 kilometrů vzdálená, hora Meru (4562m). Poté jsme opět sbalili věci a po snídani vyrazili kupředu za dobrodružstvím.

Krajina se postupně měnila z vřesoviště na polopoušť a přímo před námi stála zasněžená střecha Afriky (téměř na dosah ruky, ale zdání klame).

Kamenitý terén byl opět o něco náročnější a nadmořská výška se pomalu začala projevovat.

Vrcholkem třetího dne byla lávová věž s výškou 4600m. Tam jsme si dali oběd, krátký odpočinek a začali sestupovat dolů směrem ke kempu Baranco.

Místní vegetace mnohdy působí, jakoby vůbec nepatřila na naši planetu. Zejména obří starčky (senecie). Zejména v okolí kempu Baranco jich byla spousta. 

Když se blížíme ke kempu, ukazuje se nám velká stěna zvaná Baranco, která je považována za nejnebezpečnější část cesty. 

Okolí kempu Baranco má ze všech kempů na cestě Machame nejdramatičtější krajinu, na druhou stranu odsud není vidět vrchol Kilimandžára.

• Kemp Baranco (3900m) → Kemp Karanga (3995m): (6km, 4h)

  
  

  Po brzké snídani je čas dobýt stěnu Baranco a poté pokračovat do kempu Karanga. Společnost nám opět dělají místní krkavci.

Méně zkušeným trekařům se tato část cesty může zdát náročnější, avšak nejde zdaleka o nic extrémního a většina lidí zde nemá moc problémů. Nicméně, je tu několik míst, kde je třeba se přidržovat i rukama. Jde asi o nejprudší část celé cesty Machame.

Krajina je zde různorodá se spoustou výhledů po okolních horách či dolů do zeleného údolí. Jsou zde menší potůčky s vodopády i obří kameny o velikosti domů.

Když počasí dovolí, otevřou se krásné výhledy dolů do údolí, kterým vede jedna z náročnějších cest na Kilimandžáro – cesta Umbwe.

I nahoře jsou krásné výhledy – tedy ty, co nejsou zahaleny v mracích… :-)
Cesta poté vede dál středně náročným terénem okolo skal a obřích kamenů.

Poslední část trasy čtvrtého dne vede dolů do údolí a poté zase nahoru až do kempu Karanga. Osobně mi tato část přišla náročnější, než samotná stěna Baranco, ale to mohlo být dáno únavou a počasím, které se změnilo v mrholení.

I přes velkou únavu a lehkou bolest hlavy jsme se rozhodli vzbudit před půlnocí a oslavit blížící se nový rok 2021. Pod námi svítilo město Moshi a v povzdálí čněla hora Meru. Novoroční ohňostroje z této vzdálenosti bohužel nebyly moc zřetelné.

• Kemp Karanga (3995m) → Kemp Barafu (4673m): (4km, 4h)

  
  

  Pátý den nás čekal jen krátký 4-kilometrový úsek. Tento den nám však počasí vůbec nepřálo a v půli cesty nás zastihl vydatný déšť. Než jsme stihli nasadit pláštěnky, veškeré oblečení jsme měli promočeno. Naštěstí se pár hodin po příchodu do kempu Barafu udělalo opět krásně a ukázala se nám i nádherná hora Mawenzi (5149m).

Je možné spojit čtvrtý a pátý den a ušetřit tím jeden den výletu. Výhodou je, že celý trek bude o něco levnější, nevýhodou pak kratší aklimatizace a odpočinek, čímž se snižuje úspěšnost zdolání vrcholu. My nakonec byli rádi, že jsme zvolili sedmidenní variantu a měli jsme tak čas navíc i k vysušení mokrého oblečení. Z kempu byl vidět i vrcholový ledovec a zdálo se, že je tak blízko, že by se tam dalo vyšplhat za hodinku. Ve skutečnosti jde o převýšení více než 1200m a čekalo nás asi sedmihodinové stoupání. Krátce po západu slunce jsme šli spát, neboť budíček pro výstup byl naplánován na 23:30.

• Kemp Barafu (4600m) → Uhuru (5895m): (5km, 7h)

  
  

  Krátce před půlnocí vstáváme a posilněni sušenkami a čajem vyrážíme na vrchol. Noční pochod byl nekonečně dlouhý a rozhodně ne jednoduchý. Čím jsme byli výše, tím častěji jsme byli nuceni dělat přestávky. Nahoře přibývalo sněhu a pohyb v něm byl náročnější a náročnější. Okolo 6. hodiny ranní jsme se velmi vyčerpaní dostali ke Stella pointu (5756m), kde se sbíhají další výstupové cesty (např. cesta Marangu) a po krátké pauze jsme pokračovali – k vrcholu to byl už „jen kousek“. Po chvíli náročného a pomalého stoupání jsme těsně pod vrcholem pozorovali nádherný východ slunce.

Už jen pár metrů a konečně nás vítá vrcholová cedule a my stojíme na nejvyšším bodě Afriky – Uhuru (5895m).

Na severní straně vidíme kráter sopky Kira, který se jmenuje Reusch. Ten je však níže, než samotný vrchol – Uhuru. 

V dáli za ledovcem se tyčí hora Meru. Zbytky ledovce velmi rychle tají a je možné, že zde za pár let úplně zmizí.

• Uhuru (5895m) → Kemp Mweka (3100m): (11km, 8h)

  
  

  Vrchol byl sice pokořen, čeká náš však ještě velmi náročný a dlouhý sestup.

Po cestě jsme se stavili v kempu Barafu, kde jsme se sbalili, najedli a vyrazili dál do kempu Mweka. Sestup je těžký a dává kolenům dost zabrat. Celkově procházíme všechna pásma od ledovce, pres kamenitou poušť, vřesoviště až k hranici pralesa, kde kemp leží. Cestou míjíme osamocený vozík, který je používán k převozu zraněných lidí. 

Po náročné sedmidenní túře jsme nechtěli odpočinek trávit v rušném městě Moshi, zvolili jsme proto malou vesničku Shimbwe, kde jsme se ubytovali v penzionu Shimbwe Meadows Guest House, odkud byly parádní výhledy na střechu Afriky. 

Jednou z atrakcí, kterou lze v okolí Kilimandžára doporučit je vodopád Materuni, ležící na samém okraji národního parku Kilimandžáro.