Výstup na Alphubel

Lyže, pásy, ledovcové vybavení, lavinové batohy. Děti necháváte v péči prarodičů (zdatných a stále aktivních lyžařů) – k radosti obou stran, jde veskrze o to uhlídat ten potěr, aby na sjezdovce nejezdil moc rychle. První lanovka ze Saas-Fee bohužel nejede dřív než v osm třicet, ale vyveze nás do výšky 2870 m. – na Längfluh. Ne, opravdu nemáme vyhráno a už vůbec to nemáme zadarmo, musíme odtud vyšlapat 1400 výškových metrů. Bude to celkem boj o čas. Potřebujeme se vrátit před setměním, což je v tuto roční dobu ve čtyři.

Čtyři walliské čtyřtisícovky ještě na jiném záběru. Foceno den předtím ze stanice metra Mittelallain 3500 m.

Počasí už nemohlo vyjít lépe, má být celý den jasno, dokonce i lavinová předpověď klesla na stupeň 2. Odbočujeme ze sjezdovky na ledovec a navazujeme se na lano. Potřebujeme se držet podél skály, které dle půdorysu říkáme kalhoty, nikde nejsou vidět stopy, což je celkem nevýhoda, protože o to víc budeme muset koukat do mapy. Stoupáme vzhůru a směřujeme přímo pod hrozivě vyhlížející séraky, trhliny jsou úplně všude a dost nás zdržují. Zhruba od kóty 3300 je výstup strmější, nasazujeme na lyže haršajzny (to jsou takové mačky pod lyže, které se zapnou pod vázání) a hodnotíme se coby družstvo, že jsme je pořídili do výbavy, protože se s nimi stoupá o dost lépe.

Tahle trhlina kupříkladu má díru uprostřed, takové jako oko, kterým je možno nejen hledět na slunce v pozadí, pokud procházíte přímo po sněžném můstku, ale též na východě tyčící se Allalinhorn (4 027 m.)

Alphubel (4 206 m.) je poměrně dostupná čtyřtisícovka, je to ten sněhový „bobek“ v dálce a z tohoto místa k němu zbývá okolo osmi set výškových metrů.

Je jedna hodina odpoledne, vystoupali jsme skoro tisíc výškových metrů, ale před námi je ještě čtyři sta. Víme už, že to nestihneme. Je čas otočit se na cestu zpět. Zvedá se vítr a nás čeká dost nepříjemný sestup v lanovém družstvu na lyžích. O tom, že bychom sundali pásy a rozjeli se každý sám, vůbec neuvažujeme, jednak je místy čistý led, takže nesundáváme ani haršajzny, jednak je tu takové množství trhlin, že si to prostě netroufneme.
…
A tak se tři lyžaři, kteří si mysleli, že sjedou dost ledacos, vydali na potupnou cestu dolů spočívající v plužení, občasném záseku, když se haršajzny kously do ledu a rádoby koordinovaném držení rozestupů tak, aby lano nebylo moc povolené (a nemotalo se úplně do všeho – do vázání, do hůlek, kolem nohou…), ani moc napnuté, což je ještě horší. Bramborový salát jsme si dali i tak – vybalili jsme ho z batohu v docela nepříjemném větrném poryvu, protože stylu je třeba dostát! Výprava plná výkřiků „MOMENT, NETAHEJ, NETAHEEEJ!“ byla i tak výtečná a stmelující jízda.

Ne, to nemám ledvinku, to je bederní pás od lavinového batohu a té šňůrce mezi nohama říkáme ocásek, když ho zapomenete navlíknout do popruhu, máte totiž ocásek („kouká ti ocásek“, „zastrč si ocásek“). Je tam z toho důvodu, aby zůstal člověku batoh na zádech, když airbag vystřelí… Ta strašlivá železa po stranách jsou haršajzny, nikomu se je nechtělo při dojezdu na sjezdovku už uklízet.