Cestopis Torres del Paine 2017

Ještě před cestou samotnou – někdy v listopadu – jsme se dozvěděli, že v národním parku Torres del Paine se úplně změnila pravidla. Kvůli vysoké návštěvnosti bylo nutné zavést opatření, které spočívá v tom, že každý zájemce o vstup do parku se nyní musí nově předem zaregistrovat a zarezervovat místa v jednotlivých kempech. Letenky jsme měli už koupené, vše nachystané, ale z kempů nám přicházely jen zamítavé odpovědi kvůli naplnění kapacity, nebo nepřicházely žádné. Nechtěli jsme to vzdát tak lehko.
Poté, co jsme přistáli v chilském Punta Arenas, jsme zjistili, že nám někde zůstala zavazadla. Na letišti jsme tedy nedobrovolně strávili pěkných pár hodin navíc a tak tak jsme chytili poslední autobus na sever – do městečka Puerto Natales, což byl náš výchozí bod do národního parku. Autobus nás vyplivnul uprostřed města někdy po půlnoci. Byli jsme rozespalí, lehce dezorientovaní a jediné, po čem jsme toužili, byl kemp a spánek. Vzhledem k pokročilé noční hodině jsme byli rádi, že nám sympatická domorodkyně poradila, kde se můžeme ubytovat. Chvíli jsme bloudili po městě, tu a tam nás odchytil někdo z místních, abychom šli přespat právě k němu. Nakonec jsme našli, co jsme hledali – tedy ucházející kemp za rozumný peníz, kde ještě měli místo a kde nás v noci vpustili dovnitř.
Zřejmě vinou razantní změny časového pásma jsme si nechali ujet autobus za nekřesťanské peníze k Torres del Paine. Bylo to k vzteku. Jízdenky nám propadly. Ten den už navíc další autobus nejel a vidina dalšího dne a noci ve městě nám na náladě nepřidala. Na nádraží stály staré oprýskané taxíky, a tak nám to nedalo. Mezi sebou jsme se domluvili, že za sto tisíc chilských peněz pojedeme, dráž nikoliv. Nakonec jsme si s taxikářem plácli a za 80 tisíc (asi 1 500 Kč na osobu) jsme si vezli zadky na 200 kilometrů dlouhé štrece do národního parku. Žádné pohodlí to ale nebylo, do malého kufru, kde byla navíc plynová bomba, se nám vešly jen dvě krosny.

Kdo by si myslel, že tím jsme měli vyhráno, toho zklamu. Největší boj nás teprve čekal. U vstupu do rezervace bylo potřeba jednak zaplatit vstupné a pak se také prokázat oním uhrazeným či zarezervovaným místem v kempech. To jsme samozřejmě neměli. Snažili jsme se to rangerům všemožně vysvětlit. Bylo mi do breku, ale strážci byli neoblomní a bez potřebných dokladů nás nechtěli do parku vpustit na dobu delší než jeden den. Tak to tedy ne! Neletěli jsme přes půl světa, abychom teď udělali čelem vzad! Zaplatili jsme vstupné s tím, že se ještě dnes vrátíme. Došli jsme na další check-point s nocovištěm. Ani nevím, co jsme čekali, ale rovnou nám řekli, že místo nemají a že pro nás nemůžou nic udělat. Museli jsme ovšem vypadat opravdu zoufale a nešťastně, protože nakonec nějaká slečna vykřesala jiskřičku naděje v podobě rezervace do kempu Grey, kterou někdo stornoval. Byla do tábořiště na druhé straně treku, pěšky bychom to šli tak pět dní. Jenže ona rezervace byla za dva dny. Znamenalo to tedy strávit jednu noc v kempu před bránami parku, ráno sednout na autobus, pak se přiblížit katamaránem a nakonec dojít pěšky. Vyhodnotili jsme to jako reálnou variantu. Souhlasili jsme, vzali si potvrzení o rezervaci a od srdce slečně děkovali. Kemp Grey byl pro nás výchozím bodem W treku.

První noc jsme tedy rozbili stany v tábořišti, které jako jediné leželo mimo národní park a odkud jel ráno autobus. Výhled na skalní masivy byl více než dostatečnou náplastí na dnešní den plný neúspěchu. Povídali jsme si, stavěli stany a začínali se těšit. Vařili jsme večeři, popíjeli a poprvé jsem si všimla, že na jižní polokouli je nebe, které z Česka neznám. Cizí souhvězdí poblikávala nad věžemi Torres del Paine a já jsem si uvědomila, že jsem opravdu daleko od domova.

Naším úkolem bylo vstát včas a chytit autobus, který nás odvezl na katamarán. Po zmatcích a opožděném odjezdu jsme loď stihli. I když plavba nebyla původně v našich plánech zahrnutá, nakonec to byl skvělý zážitek. Slunce svítilo, vítr nám čechral vlasy a my jsme se kochali neopakovatelnými výhledy na skalní masivy.

Po příjezdu na pevninu jsme poobědvali, od milé slečny recepční získali příslib na další nocleh a vydali se konečně do divočiny. Před námi se otevřela scenérie s jezerem Grey po levé a štíty hor po pravé straně.

Výhled z cesty k ledovci Grey

Druhý den po snídani jsme opět vyrazili k ledovci. Bylo sice pošmourno, ale nepršelo a ledové kry měnily barvy od ocelově šedé po tyrkysovou. Strávili jsme tam nečekaně víc než hodinu.

Cesta zpět k místu, kde nás vysadil katamarán, už mi nepřipadala tak náročná. Možná i díky tomu, že tolik nepeklo slunce. U jezera Pehoé jsme opět poobědvali a vydali se na druhou stranu – další etapu W treku. Provázely nás hory, mléčně tyrkysové jezero a patagonskou scenérii dokreslovaly bílé pahýly ohořelých stromů. Před námi se tu a tam z mlhy vynořili velikáni Cuernos del Paine. I bez předchozí rezervace nás nechali v kempu Italiano, což je sice bídný kemp bez služeb, ale je zdarma a my beztak nic nepotřebujeme. V noci se rozpršelo… Pršet bohužel nepřestalo ani ráno. Oblékáme se do goretexové výbavy. Honza se rozhodl, že s námi nepůjde vůbec, Kamila vzdala boj o pár chvil později. S Luďkem jsme se vyškrábali až k prvnímu miradoru – místu, odkud lze nejlépe pozorovat hory – leč ten nám nenabídnul nic než mlhu a zase jen mlhu. Rozhodli jsme se tedy nepokračovat a zahájili sestup zpět do kempu. Další ráno pořád pršelo, převalila jsem se tedy na druhý bok a spala dál. Když jsem se probudila podruhé, nepršelo. Vykoukla jsem ze stanu a nepoznávala okolí – ach ty výhledy! Zatímco jsem vařila snídani, přišel za námi správce kempu a taktně naznačil, že bychom už měli odejít. Umyli jsme tedy vodou z řeky od hlíny špinavé stany, sbalili krosny a jen se svačinkou se vydali vzhůru na vyhlídku Britanico. Počasí se lepšilo každou hodinou a tam, kde předchozí den byla jen mlha, se najednou tyčily mohutné vrcholky hor. Užívali jsme si i to, že nemusíme spěchat. Obědvali jsme sice kus chleba, zato s pohledem na Cerro Paine Grande.

Výhledy na W-treku jsou opravdu úchvatné

Na mirradoru Britanico nás obklopily hory ze tří světových stran – skalnaté masivy takových tvarů, až přecházel zrak. Zpět do kempu jsme se vrátili téměř za tmy, ale další noc jsme zůstat nemohli, museli jsme pokračovat do kempu Francais. Zde jsme již museli platit, ale byl to malebný kemp, kde se stany stavěly na malá dřevěná pódia mezi stromy.

Další ráno bylo líné a my jsme vyrazili dost pozdě na to, kolik kilometrů bylo před námi. Čekala nás dlouhá procházka kolem jezera Nordenskjöld. Cesta nebyla nijak náročná, mohli jsme se kochat a dokonce jsme se zastavili na oblázkové pláži, jakože se vykoupeme. Je léto, slunce svítí, tak coby ne. Nakonec jsme se zmohli jen na smočení nohou – sotva po kolena. Holt ledovcové jezero je ledovcové i na konci patagonského léta. Do kempu jsme se dostali o půl sedmé. Nad ránem nás vzbudil řev velkých ptáků. A že naše ornitologické znalosti nejsou velké, dostali přezdívku podle vzhledu – husobažanti. Naše strategie byla jasná – dojít do nejvýše položeného kempu Torres, odkud pak můžeme brzy nad ránem vyrazit k věžím Torres del Paine a stihnout svítání. Nějaký dobrodinec nám poradil, že čím později dorazíme, tím je větší pravděpodobnost, že si nás tam nechají. Ráno jsme tudíž nespěchali – vyprali jsme oblečení, osprchovali jsme se, nakoupili, jedli a pili. Poobědvali jsme oblíbené těstoviny s tuňákem, sbalili fidlátka a vydali se do hor. Cesta byla strmá, jedinou přestávku jsme si dopřáli v kempu Chileno. Venku bylo chladno, tak jsme zalezli do místnosti, která sloužila jako recepce a restaurace v jednom. Museli jsme se zout a Luděk si vzal cizí žabky v domnění, že jde o erární přezůvky. Vypili jsme nápoje a krátce před šestou hodinou se vydali do kempu Torres. S Kamilou jsme cestou ladily strategii, aby nás v kempu nechali přenocovat. Nu což – jako blondýna udělala na správce cukrbliky a už jsme stavěli stany. Kluci to byli ale hodní a milí, tak jsme se rozdělili o trochu slivovice – báječné mezinárodní platidlo!

Vstávání v pět ráno nepatří mezi mé koníčky, ale tohle stálo za to. Pořádně jsme se oblékli, vzali čelovky, do kapsy přibalili čokoládu… Když jsme zhruba v šest ráno dorazili k zubům Torres del Paine, obloha za námi se barvila do růžova. Skály byly ještě ponořeny do tmy a místo dýchalo mystickou atmosférou. Během několika málo okamžiků se hory začaly barvit – nejdříve dorůžova, pak do ruda a nakonec zasvítily zlatou. Nahoře jsme posnídali proteinové tyčinky a navlékli na sebe vše, co jsme s sebou měli. Zima byla krutá, foukal vítr, a proto nás celkem udivil chlapec v šortkách. Když jsme se dostatečně vynadívali a zavzdychali nad tou krásou, vyrazili jsme zpět do kempu – na pořádnou snídani a horký čaj. A taky sbalit stan, abychom ve 14 hodin stihli autobus zpět Laguna Amarga, odkud ve 14:30 vyjížděl autobus do Puerto Natales. Cesta dolů byla takový sešup, že jsme dorazili o hodinu dříve.