Cestopis Moldavsko na 3dny

Když se mě někdo zeptal, proč vlastně chci jet do Moldávie, odpověď byla jednoduchá. Protože jsem tam ještě nebyl. Když jsem si procházel různé stránky o Moldávii, opakovalo se tam stále jen několik zajímavostí ke shlédnutí, mezi nimiž dominovala různá vinařství, což ale zase pro mě není nijak atraktivní turistický cíl. Nakonec jsem se rozhodl, pro zhruba 2,5 denní pobyt v této zemi, s tím, že dojedu veřejnou dopravou a to znamená další dva dny na cestě.

Do Kišiněva se sice dá letět letadlem, je to ale s přestupem a doba celkového letu se velmi liší, jakož i cena letenek. Správný dobrodruh jede autobusem. Tady je potřeba počítat s dobou jízdy asi 24 hodin plus mínus autobus, protože kvalita silnic v Moldávii a na východě Rumunska není prostě ideální. Navíc jsou zde ještě prostoje i na hranicích. Pokud plánujete cestu busem do Moldavska, na IDOSu přesné informace nenajdete. Odjezdy i zastávky se liší od skutečnosti. Společnosti zastavují u benzinových pump nebo prostě někde v centru města u silnice a pasažéry obvolávají telefonicky kdy a kam přijedou. To, že se nám porouchal v Brně autobus popisovat nebudu, snad jen to, že bylo udivující jak moldavští řidiči sehnali po 6-ti hodinách 1400 km od domova nový autobus. Cesta pak proběhla bez problémů. Na obchvatu Budapešti jsme dostali v motorestu výbornou gulášovou polévku (bylo v ceně jízdenky) a několikrát během cesty teplý nápoj a malé občerstvení.

Trochu zdržení přišlo na Moldavské hranici a to vlastně kvůli mně, jakožto jedinému nemoldavskému posažérovi. Probíhal se mnou asi 20 minutový pohovor, kam jedu, proč, kde bydlím, pracuju, rodinný stav atd a to dokonce ve třech jazycích. Nejprve rusky, pak když jsem se zmínil o mé práci v Německu jsme přešli na němčinu a nakonec se mi celník svěřil s tím, že kdysi pracoval v Čechách a skončili jsme u češtiny. Jinak pokud nevládnete rumunským jazykem, je tu ruština skoro nutnost. Anglicky jsem se moc nechytal.

Do Kišiněva jsme přijeli už jen s tříhodinovým zpožděním, místo v půl druhé až kolem páté hodiny. Ten den jsem měl v plánu jen prohlídku Kišiněva. Hostel, který jsem si vybral byl asi 15 minut chůze od místa, kde nás autobus vyklopil a tak jsem se stihl rychle ubytovat a ještě vykonat krátkou prohlídku hlavního města. Taky jsem si musel vyměnit místní měnu. MDL tedy moldavský lei seženete v četných směnárnách nebo bankách v centru města skoro na každém rohu. Kurz se lišil asi o 1 Lei na Euro mezi nejlepším a nejhorším kurzem a když budete hledat, seženete i směnárnu, kde lze směnit české koruny.

Moldavsko ještě nepatří k místům, kam jezdí davy turistů, přesto i tady se situace trochu mění a cestovatelé začínají tuto zemi objevovat. Kišiněv nemá klasické historické centrum, to vzalo za své při náletech za druhé světové války a tak je třeba památky trochu objevovat na několika místech města. Já se nejprve vydávám na hlavní třídu Stefan cel Mare si Sfint, na které a kolem které se nachází několik zajímavostí.

Jednak je to místní radnice s infocentrem, které je otevřeno ve všední dny až do 19 hodin a lze tu zdarma obdržet plánek města (tak jako v českých íčkách) a jednoduchý plánek země se zajímavostmi. Jinak zkušenost z nákupy map: v prodejnách s knihami se prodávají i mapy v podobě prospektů, které by u nás určitě byly zdarma.

Dále je tu Katedrálový park s vítězným oboukem a katedrálou narození Krista, na projejší straně pak na to navazuje centrální park Štěpána Velkého s několika fontánami, v dalším bloku parlament (typická stavba z dob SSSR) a naproti nově postavený prezidentský palác (spíš připomíná sídlo renomované firmy). Ještě jsem zapomněl na budovu Národního divadla opery a baletu. Poslední stavbou, kam jsem došel, byl Kostel proměny dívky a pak jsem se vracel zpět. Za radnicí si lze pak povšimnout varhanní síně a Národního divadla. Charakter města se najednou začíná měnit. Přichází výškové budovy a paneláky. Dále směřuji k hlavnímu nádraží. Za zmínku stojí ještě typicky „sovětský“ hotel Kišiněv. Následuje velký kruhový objezd obklopen nákupními centry a bulvárem Jurije Gagarina se dostávám k nádraží. Budova je sice pěkná, ale v současné době moc využití nemá. Denně odtud odjíždí 3 osobní vlaky a asi 5 vlaků dálkové dopravy s ruzným omezením jízd. U nádraží ještě dokumentuju zvláštně barevně natřenou parní lokomotivu a kolem opuštěných pokladen příměstské dopravy, která pamatují lepší časy se vracím zpět. Beru to ovšem přes supermarket (obchody jsou zde otevřeny i do půlnoci) a v stavuji se v jedné restauraci obchodního centra na šašlik. K pití si můžu vybrat široký sortiment…kar­lovarských minerálek. Na hostel jedu trolejbusem. Je to nejpohodlnější možnost přepravy v Kišiněvě, jízdenka stojí 2 LEI (2,50 Kč) a po nástupu si vás najde průvodčí ve fialové vestě a s kotoučkem jízdenek nasazeném na prostředníčku, a jízdenku vám ochotně prodá.

Druhý den ráno vyrážím ke klášteru v Curchi. V Moldávii se dá v podstatě všude dostat autobusy, respektive abych byl přesný v 90% jsou to maršrutky, což jsou mini a midibusy tak do 20 cestujících a zastavují v podstatě kdekoliv na znamení. Jsou velmi rozšířené v zemích bývalého SSSR. Zatímco mnohde jezdí tyto dopravní prostředky bez jízdních řádů, v Moldávii mají přesné časy odjezdů a ty se i dodržují. Jen je trochu problém si je zjistit. Tak jako v Čechách je IDOS, tady pro tuto dopravu vytvořili internetové stránky www.autogara.md, kde se dá najít spojení. Má to jen několik háčků, najde to jen přímé linky a jen z velkých měst. Rovněž tato spojení neobsahují všechny zastávky na lince. Dalším zádrhelem je existence čtyř autobusových nádraží v Kišiněvě a to hlavní, jižní, severní a tzv. suburban. Po několika hodinách hledání jsem zjistil, že bus do Curchi je linka do vesnice Ghetlova a právě z nádraží suburban v 9.30. Trochu mi zamotala hlavu i informace v mapách, že zastávka suburban se nachází kousek od hlavního vlakového nádraží. No zkusíme vylučovací metodu.

Hlavní autobusové nádraží v Kišiněvu, které se nachází rohu ulic Metropolit Varlaam a Tighina nebyl problém najít, spíš byl problém identifikovat co je nadraží a co je místní tržnice. I vchod je poněkud maskován početnými stánky se vším možným. Na informacích se dovídám, že nádraží suburban je vlastně kousek odtud, a máchnutím ruky se dozvím směr…zhruba. Přesto mě to stálo ještě čtyři dotazy (je tu několik pokladen rozmístěných po celé ploše nádraží) než jsem našel, co jsem hledal. Toto nádražíčko pro příměstské spoje, je vlastně pokračování toho hlavního nádraží na prvně jmenované ulici a má vlastní pokladny (ovšem velmi lehce přehlednutelné mezi trhoveckými stánky). Musel jsem paní ovšem připomenout kam ten spoj vůbec jede, když jsem řekl název kláštera, nevěděla, co mi má prodat.

Tak sláva, jízdenku ukazuji řidiči a ještě mě potěší jedna skutečnost, vozidlo má na směrové tabuli časy odjezdů i zpět, tak aspoň vím, kdy mi to jede. Cesta trvá asi hodinu a čtvrt, z hlavního města vyrážíme po čtyřproudové rozhrkané silnici. Nevím, jestli zde mají nějakou preventivní dopravní akci, nebo si jen místní policisté musí vydělávat na výplaty, ale na čtyřicetikilo­metrovém úseku do Orhei napočítám tři hlídky zastavující auta. Vůz není plný a cesta probíhá celkem plynule. Jen musím sledovat cedule, protože žádné hlášení zastávek zde neexistuje.

Maršrutka mě vyhazuje na hlavní silnici, odkud je to ještě asi 500 metrů ke klášteru. Je zde i pěkná betonová autobusová zastávka (jako skoro všude), ale bez jízdních řádů. Vydávám se vesničkou jen s pár domky. Ke zdejšímu koloritu patří klasické studny s rumpálem, i když dnes se jich už řada nepoužívá, které jsou jak u domů podél silnice, taky i v sadech, na vinicích nebo na pastvinách. Taky je zde obchod otevřený až do večerních hodin (jako skoro všude v Moldávii). Přicházím k parkovišti, kam právě přijel školní autobus s dětmi a jejich učitelkami, s šátky na hlavách, protože do pravoslavných chrámů mají ženy přístup pouze s pokrývkou hlavy. Většinou se tam dají šátky i zapůjčit.

Naproti parkovišti je jezero Lacul Curchi, odkud už je první úchatný pohled na klášter. Před vstupní branou do kláštera je ještě kaplička se studánkou. Tento klášter je suborem pěti kostelů, který průběžně vznikal v 18. a 19. století. Kostel narození Matky boží je z roku 1775. O založení kláštera je několik legend, jednou z nich je ta, že klášter založili roku 1773 bratři Curchiové. Za dob SSSR zde byla psichyatrická léčebna a před 17 lety byl celý koplex zrekonstruován. Vnitřky kostelů jsou nádherné, ale samozřejmě zde respektuji zde zákaz fotografování. Je tu i klášterní obchůdek, kde krom náboženských pomůcek jsou k dostání i magnetky. Kousek od kláštera jsou jeskyně, kde stále žijí poustevníci.

Po prohlídce se vracím ke stanici autobusu, dle mých propočtů by mohl do půl hodiny jet. Po chvilce postávání mi zastavuje mladík s ojetým BMW (Moldavsko je co týče aut takový německý second hand) a nabízí mi svezení do Orhei. Mluví pouze rumunsky a tak je cesta vyplněna převážně hlasitou moldavskou lidovou hudbou (což ostatně hraje skoro všude v dopravních prostředcích). Dováží mě na autobusové nádraží. Dávám mu 10 LEI a jdu se zeptat na spojení k Orheiul Vechi. Mám štěstí, jede to za deset minut a navíc je to tento den poslední spoj. Ten mladík s BMW mi ušetřil nevědomky spoustu času.

Jelikož nevím přesně kde vystoupit, dojíždím až na kraj vesnice Trebujeni. Vlastně je to dobře, protože si tak můžu lépe prohlédnout údolí řeky lemované s vytesanými klaštery ve skalách (už se sem také vracejí mniši) i zbytků tatarských lázní hned za vesnicí. Orheiul Vechci (Starý Orhei, je na seznamu UNESCO) je vlastně arccheologické naleziště v údolí řeky Rautului. Místo bylo obydleno od 12. století do století šestnáctého, kdy se obyvatelé přesunuli do dnešního města Orhei (asi 15 km odtud). Vracím se po silnici, po které jsem přijel až na kopec na křižovatku, odkud je údolí i s kostelíkem sv. Marie jak na dlani. Jsou zde zbytky pevnosti. Cestou mi zastavuje stařík s vozíkem taženým koněm a jestli prý nechci svést. Zdvořile odmítám, budu se kochat i ze svých nohou. Po silničce scházím k návštěvnickému centru, které je bohužel zavřené. Nějaké nápisy (jen v rumunštině) referují o placení vstupného, ale nikde nikdo a tak překonám po mostě řeku a začínám stoupat ke kostelíku. Asi v půlce cesty ke kostelíku sedí bábuška a prodává magnetky.

Kostelík je zasvěcen Sv. Marii a je od něho nádherný výhled do údolí. Asi 200 metrů za ním se nachází kamenný kříž z 18 století, který celému výhledu dodává zvláštní atmosféru. Vlastně jsme na ostrohu, a řeka tu vytváří takové esíčko, vidět je jak na vesnici Trebujeni, tak na druhou stranu do vísky Butuceni. A právě tam sestupuji. Opět mě tu vítají rumpálové studny, je zde i malé muzeum, typický malý domek, coby ukázka místní architektury, nezbytný otevřený obchod a také už potkávám několik cizinců. Na konci vísky je malé stavení před kterým je íčko, symbol pro informace a restaurace v jednom. Vcházím dovnitř. Ty informace v podstatě znamenají, zeptejte se místní bábušky v zástěře a ona pokud bude vědět tak odpoví. Ptám se na odjezd maršrutky do Kišiněva a jelikož mám 2 hodiny čas, dám si něco k jídlu, protože bábuška je zároveň i servírka a pravděpodobně i kuchařka.

Beru si jídelní lístek v ruštině, jenže už u druhého vybraného jídla mi bábuška sdělí že „Éto nět“. Ptám se tedy, co si můžu objednat s masem a dostávám uzemňující odpověď že „mjaso nět“. Tak holt to spraví červený Boršč a „Vareniky“ coč jsou něco jako pelmeně ovšem bez náplně a podávají se se zakysanou smetanou a česnekovou omáčkou. Tak snad to nebude mít vliv na následnou frekvenci jistých úkonů. Ještě mám čas, tak se jdu projít. Když se vracím, k silnici přichází několik žen a zároveň registruji maršrutku jedoucí do vesnice. Že by se hned vracela? Tak ano, jede o hodinu dřív, ale zvládám to.

V Kišiněvu mám ještě chvíli na večerní procházku a tak se jdu podívat ke krásné modré katedrále Sv. Teodora, kterému se jinak říká Ciuflea. Je podvečer a právě probíhá modlitba, takže v katedrále je plno lidí.

Další den neodolám svému velkému koníčku a musím se projet vlakem. Jak už jsem psal, v Moldávii je vlak spíše vzácnost, a tak si vybírám dopolední osobák směr Ungheni a jako cílovou stanici Calarasi, s tím, že zpět budu muset maršrutkou. Cena jízdenky je velmi nízká za 50 km jsem zaplatil asi 12 Kč. Podchody zde nejsou, tak musím na druhé nástupiště přes koleje, což ale vzhledem k hustotě provozu moc nebezpečné není. Vlak do kterého usedám by byl vě většině států na západ od Moldavska skvostem muzejních sbírek, tady ovšem plní svojí každodenní roli. Nastupuji do motorové jednotky ze 60. let, vstupní dveře nemají okna, takže po uzavření se nástupní prostor ponoří do tmy, lavice jsou dřevěné a WC pro jistotu uzavřeno. Ve vlaku jede i přes to docela dost lidí, na první zastávce dokonce nastupuje nějaká skupina mladých s karimatkami a batohy, no jak kdyby jeli na čundr. Přichází průvodčí. Cestující se ve vlaku dělí na dvě skupiny, jedni mají jízdenku a nechají si ji „označit“ jejím přetržením, a druzí jízdenku nemají a mlčky předávají průvočímu nějaký malý obnos a ten si ho vloží do diáře, který má v ruce. Podobné jako na Ukrajině, ale vzhledem k hustotě provozu tu revizory asi neznají a tak průvodčí má přivýdělek.

Cesta do Calarasi trvá takovou „rozvážnou“ jízdou asi hodinu a půl. Tady nás křižuje protijedoucí vlak (ta samá jednotka, ale zmodernizovaná) a já jdu směr centrum, abych našel autobusové nádraží. Naštěstí nemusím daleko. Asi 500 metrů od vlakové stanice je i ta autobusová. A hned na kraji vidím vůz s nápisem Chisinau. Výborně, tak ještě koupit lístek ať stihnem plánovaný odjezd v 10.45. Jenže chyba lávky, jízdenku jsem nikomu neukázal, protože řidič byl někde venku a ani jsem si na ni nepřečetl hodinu odjezdu. Maršrutka se sice rozjela, ale opačným směrem. Ze začátku jsem si myslel, že jede ještě přes město aby nabrala co nejvíce lidí, ale čím déle jsme jeli, tím jsem začal víc chápat, že jedu špatně. Z hloubání mě vytrhla jen tabule ukazující k monastiru. Tak aspoň něco. Holt dnešní cíl musím změnit.

Vystoupil jsem u sanatoria v Codru, lépe řečeno byl jsem tam vysazen a ještě lépe řečeno až na silnici nad sanatoriem, a to poté když se ostatní cestující začali zajímat, kam že to vlastně jedu. Krom samotných lázeňských budov jsem ovšem viděl v sousední vesnicí nádherný žlutý kostel a cestu kolem jezera, takže je to jasné, to chci vidět. Nejpve jsem se ovšem zeptal u zastávky místních obyvatel, v kolik hodin že jede maršrutka do Kišiněva, a zjistil jsem, že mám dvě a půl hodiny času. Kolem sanatoria přecházím ke klášteru. Jeho založení se datuje do roku 1740 a už v té době se zde vědělo o léčebných pramenech. Tento klášter rovněž býval letním sídlem moldavského metropolity. V padesátých letech minulého století byl klášter uzavřen a stává se součástí místní ozdravovny. Znovu obnovit se ho podařilo v roce 1993.

Název kláštera je ovšem Hírjauca a je stejný jako má vesnice, do které se právě chystám. Je daleko asi 2 km a tam jdu po silnici, protože si nejsem jistý, jestli se dá projít i kolem jezera. Cesta vede kolem vinic a posléze i kolem místních vinařských závodů. Ve vesnici je gymnázium, kde právě probíhá přestávka a místní děti mě chvíli se zájmem pozorují, než je vytrhne zazvonění zvonku ohlašující konec přestávky. Přicházím ke kostelíku (bohužel ani vševědoucí google mi o tomto svatostánku nic neřekl) a fotky dělám skoro na úrovní terénu, protože kostelík je oplocen a špatně se fotí. Potom nacházím cestu k jezeru a kolem jeho břehů se vracím zpět. Ani u řady rybářů, kteří tu pokouší své štěstí, ani u pasoucích se koní nebudím nijaké pozdvižení svou přítomností…no asi jsou tu na pacienty zvyklí. Ještě je čas a u zastávky poklábosím s „učitělnicoj“, v důchodu, která se vrací z ozdravného pobytu v sanatoriu, vypráví mi o místních léčivých pramenech no a taky to, že už byla v Praze.

Maršrutka jede opět načas, tak se kolem půl čtvrté dostávám zpět do Kišiněva. Ještě jednu památku chci vidět a kterou mi doporučil správce hostelu, a to vyhlídku a muzeum v bývalé vodárenské věži. Ta se nachází na ulici Alexei Mateevici, byla postavena koncem 19.století a zrekonstruována na muzeum již v 80 letech století minulého. Ve čtyřech patrech se nachází artefakty z historie Kišiněva, v posledním patře ve 22 metrech nad terénem je pak sál, který slouží i koncertům a svatbychtivým, a vyhlídkový ochoz. Kišiněv nemá moc dominant, je spíš městem parků a zeleně, ale i tak je to zde dobrý počin a za symbolické vstupné 12 Kč. Nacházíme se nedaleko univerzity, ve čtvrti zastupitelských úřadů a taky divadel.

Kousek odtud se dá sejít k jezeru Lacul Valea Morilor, který slouží k odpočinku Kišiněvanů. Až dolů k vodě se dá dojít kolem altánku a na něj navazujících kaskádovitých fontán končících až u hladiny. Vodní hladina je pak obepnuta ze tří stran parkem, v jehož útrobách se nachází např. Zelené divadlo a pak taky zvláštní zajímavá věž, něco mezi vysílačem a rozhlednou z jejíž špičky se na obě strany pnou ramena. Později jsem zjistil, že je to věž pro trénink parašutistů a akrobatů. Ještě jsem nejedl a mám štěstí. Výborný oběd zadarmo. Ne není tu restaurace, kde nemusíte nic platit, ale já se nevědomky nachomýtl k slavnostnímu otevření Kebab restaurace a tak jsem měl jídlo grátis. Teď už mě čeká jen poslední noc a ráno v půl deváté odjezd domů. Dobře, že jsem se domluvil při příjezdu odkud se pojede, protože odjezdové místo na jízdence bylo úplně někde jinde. Cestou zpět se už nic zvláštního nestalo a tak za zmínku stojí jen zastávka v rumunském motelu na výbornou kuřecí Ciorbu.

Musím říct, že Moldávie mě příjemně překvapila, najdete tu spoustu ještě málo objevených míst, nezažil jsem žádné dotěrnosti od místních lidí, potulných psů na které upozorňují bedekry bylo poskrovnu a jen v hlavním městě a jediným mínusem bylo, že jsem měl přijet na delší dobu. No tak snad někdy jindy.
 

Metropolitní katedrála v katedrálovém parku.

Také moldavské hlavní město má svůj „vítězný oblouk“

Tento pohled nesmí chybět snad v žádném průvodci. Kamenný kříž nedaleko kostelíku svaté Marie v oblasti bývalého sídliště Starý Orhei.

Nádherný klášter, který je součástí sanatoria v Codru.

Příjemná krajina s jezerem u vesnice Hírjauca.

Vež tohoto kostelíka jsem zahlédl od sanatoria v Codru vzdáleného asi 2 km, tak jsem se k němu vypravil